Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 22
Milá maminko, když vyšel můj první článek před mnoha a mnoha lety v Letectví a já jsem ti ho před vydáním četl v rukopisu, ježily se ti vlasy z mé češtiny. Tehdy jsi řekla: „A to ti někdo skutečně vydá?“ Mě to urazilo, ale dokopal jsem se s k tomu, že jsem svůj rodný jazyk piloval a piloval a po mě ještě pilují korektoři a já tak musím každý měsíc panu Wagnerovi platit panáka, aby po korekturách nabyl své bývalé duševní rovnováhy. Paní korektorka, co dělala korekturu mé první knížky, po té nadlidské práci zcela propadla alkoholu. Kráčím životem jako dosud nepoznaný genius a za sebou zanechávám spoušť v podobě zničených a zlomených lidských povah.
Dokonce i v sovětském Rusku jsem zanechal redaktora časopisu Těchnika malaďoži v troskách. Když jsem ho navštívil v redakci, protože mě měl odvézt do muzea v Moninu, ležel na stole a spal. Když jsem ho probudil a ptal se ho, co dělá, řekl mi: „Já stichy pisál. (Psal jsem básně.)“ Opojný zápach alkoholu se rozléval po moskevské redakci kol kolem. Než opět zemřel (psal básně), zavolal komusi a ten na mě čekal s volhou před redakcí a odvezl mě, kam jsem potřeboval. Tak, tak je to se mnou! A tak vycházím na stejných stránkách jako myšlenky obskurních politiků typu paní Bobošíkové, ale také skvělé články architekta pana Lukeše a odborníka na kosmos a špionážní historii pana Pacnera. Na ty dva posledně jmenované jsem hrdý. Paní europoslankyni lituji, že za tak mizerný plat musí bojovat za nás v Bruselu, a slibuji jí, že ji určitě nikdy nebudu volit, aby si mohla konečně dopřát zaslouženého odpočinku.
Napsal jsem o své návštěvě sovětského Ruska. Ano, je to pravda. V roce 1988 se mi naskytla možnost návštěvy Muzea sovětského letectva v Moninu, kterou zorganizoval pro mě Rudla Baudis, můj spolužák a šéfredaktor časopisu ABC. Měli tehdy čilé styky s redakcí časopisu Technika malaďoži, a tak požádal šéfredaktora, jestli by nemohl najít nějakou cestu, jak navštívit muzeum, které v té době bylo v uzavřené vojenské oblasti, v prostorách letecké akademie Jurije Gagarina.
Ve stejné době pracoval v Dubně v jaderném středisku můj spolužák Láďa, a tak jsem se s ním domluvil, že spojím příjemné s užitečným a po návštěvě muzea zajedu k němu do Dubny.
I vypravil jsem se do země, kde dneska znamená včera a zítra předevčírem. Pro kamaráda jsem vzal plnou polystyrénovou tašku mražené zeleniny, protože v zemi zítřků žádná nebyla. Přiletěl jsem na Šeremetěvo a tam mě čekal Láďa. „Pojedeme taxíkem.“ „Až do Dubny?“ Netušil jsem, že Dubna u Moskvy je 150 kilometrů od tohoto města. Prostě je to tam všechno jinak. Dubna na mapách vůbec nebyla, stejně tak i mnoho dalších měst kolem Moskvy. Z taxíku jsme přestoupili na vlak. „Hele, chceš jet měkkým nebo tvrdým?“ „Co to?“ „No jestli chceš jet měkkým, to znamená jet v polstrovaném vagonu za dražší jízdenku, nebo na dřevěné lavici levněji. Prosím a to se psal rok 1988!
Přijeli jsme do Dubny, města jaderných fyziků, které bylo vystavěno na zelené louce v padesátých létech. Bohužel bez městské kanalizace. Bylo to v období tání, takže na ulicích jsou louže jako ve filmech Laurela a Hardyho, kde stačí udělat krok z chodníku a zapadnete tam až po krk. Neskutečné město v neskutečné zemi. Místní hotel vybudovali Maďaři z prefabrikátů. Klasický hnusný panelák, velmi nekvalitně postavený. A to v městě, kde se teploty pohybují od plus 40 v létě do mínus 30 v zimě. Tak hosté ucpávali díry mezi panely novinami a polévali je v zimě vodou, takže sice ucpali díry, ale díky rozpínavosti mrznoucí vody se otvory stále zvětšovaly. Při teplotách mínus třicet se dala prostrčit ruka panelem ven!
Pro cizince jen to nejlepší! Proto byly v sovětském Rusku obchody pro cizince, protože krámy pro Rusy zely prázdnotou. Jediné maso v těch krámech byla svíčková, maso, o kterém se nám doma jenom zdálo. Zkuste ale udělat ze svíčkové guláš! Tak jsem šel do normálního krámu koupit „řez prasetem“. Co to je? V ruských krámech totiž prodávali něco, co jsem nikde jinde ve světě neviděl. Vzali celé vykuchané prase a protáhli je skrz katr, kterým se rozřezávají kmeny stromů, takže výsledný produkt vypadá jako podkova, kde je kůže i se štětinami, sádlo, kus masa a kost. Prostě, řez prasetem. Nakrájel jsem to svinstvo spolu se svíčkovou a šťavnatý guláš byl na světě. Naštěstí moji hostitelé původní produkt neviděli.
V době mé návštěvy vyrobili soudruzi krémovou barvu, a tak všechno v železářství bylo této barvy: kastroly, pánve, visací zámky, poštovní schránky, prostě všechno krémové…
Chtěl jsem se podívat do města Kimry, kde se narodil letecký konstruktér Tupolev. V době své internace tam měl i svou konstrukční kancelář. Město velké jako Příbram je na sever od Moskvy. Když nám naše volha na hlavní ulici zapadla do bahna, začal jsem tušit cosi zlého. Jezdilo se tam vlevo i vpravo, kdo měl vyjetou stopu, měl přednost.
Dostal jsem hlad, a tak jsem se zastavil v pekárně pro housky. Překvapilo mě, že celá fronta poskakuje. Proč? Že by národní tanec? Ne! V podlaze chyběla prkna a lidé díry přeskakovali. Připadalo mě, že pokladní sedí šikmo. Měla nohy židle na jedné straně podložené cihlami. Ona seděla rovně, ale celý roubený dům klouzal po jílu do řeky, takže byl celý našikmo.
Tak tady se narodil jeden z nejznámějších leteckých konstruktérů! Neuvěřitelné! Neuvěřitelná je také socha plachetnice, která zdobí zdymadlo nedalekého kanálu. Dvojstěžník v měřítku jedna ku jedné! Socha, která mohla mít tak deset metrů na výšku a dvacet metrů na délku. Lana, plachty, všechno jako na skutečné lodi, ale z kamene.
V době mé návštěvy zavedl Gorbačov „suchý zákon“. V krámě prodávali jenom dvě láhve na osobu. Dvě láhve jedno čeho: dvě láhve vodky, nebo dvě vína. Co mě šokovalo, bylo, když jsem viděl mezi vodkou láhve Teachers whisky. Vzal jsem dvě sedmičky, které stály stejně jako půllitrovka vodky. Láhev jako láhev. Prodavačka se mě ptala, cože to je(!). Než jsem stačil odpovědět, kamarádka Táňa řekla: „Učitělskaja vodka, eksportnyj sort!“ Prodavačka vzala zbylé láhve a dala je pod pult. „Co blbneš? Co si koupíme zítra?“ „Neboj, zítra je to nazpět, tohle tady nikdo nepije.“
Krám s pitím byla vůbec záležitost. Ve frontě se například nesmělo stát v montérkách, protože éto někultůrno. V pět odpoledne přijela milice a odhadla, koho ještě stačí do šesti obsloužit, zbytek oddělili. Výsledek byl, že když přijela milice, fronta se začala komprimovat. Slabší jedinci byli katapultováni z fronty a ztratili ten den nenávratně šanci koupit si lék na chandru. Na ty, na které se dostalo, byl žalostný pohled. Se zářivýma očima s lahví vodky v ruce vyšli před krám, tam hned adjustovali a na ex vypili, udělali několik kroků a padli do bláta a louží, kterých byla Dubna plná. Pak je naložili do speciální sanitky pro opilce, kde nebyla žádná lůžka, jen holé plechové stěny, aby se dala snadno vystříkat hadicí. Tak to šlo den za dnem. A tato země říkala světu, co a jak má dělat. Tato země plná notoriků a nukleárních zbraní!
Stalo se, že se ucpal hořák karmy. Bez teplé vody se špatně žije. Domy patří akademii věd, která se také měla o byty starat. I kamarád zavolal na údržbu: „Dávej bacha, co se bude dít!“ Bez zazvonění se rozlétly dveře (byty se nedaly zamknout) a vkráčely dvě gestapačky se všesvazovými barety na hlavách a v černých cibelíňákách, vyndaly z karmy hořák, který položily na stůl s ubrusem a odešly. „Kdo to vyčistí, proboha?“ „To dělá zase jiná parta, ale kdy ta přijde, to ví bůh.“ „A máš drátěný kartáč?“ „No mám, proč?“ „Tak mi ho půjč, já to vyčistím, to není problém.“ Hořák jsem vyčistil a namontoval zpět. Vodou s jarem jsem přezkoušel těsnost a ohřívač vody opět normálně fungoval. Problém ovšem nastal, když přišli další gestapačky, které měly hořák vyčistit. Proč chodily vždy dvě, mně zůstalo utajeno, asi že víc hlav víc ví. Začaly nepříčetně řvát, že se to nesmí, že to je zakázáno. To, že přišly až dva dny po těch, co hořák vymontovaly, je nezajímalo. Kamarád měl v té době malou dceru, která s nimi byla v zemi zítřků, a ta se musela koupat v teplé vodě. Uplatili jsme je lahví vodky, přestaly řvát a vypadly.
Manželky českých vědců se neuvěřitelně nudily, protože tam se nikam nedalo jít, kolkolem bylo bahno nebo sníh pět měsíců v roce, koncerty sovětské pop musik se nedaly poslouchat, v kině dávaly sovětské, případně finské filmy a internet tehdy nebyl. A tak si krátily dlouhou chvíli čtením nebo popíjením dobrého gruzínského vína. V té době zavedli ruští komunisté „nealkoholické ulice“. To byly ulice, kde obyvatelé domů neměli holdovat alkoholu. Ale jednou to dámy trochu přepískaly, někdo je čestně prásknul, že mají hlučný mejdan v nealkoholické ulici, a tak se museli všichni stěhovat do „alkoholické ulice“. Ale tam kupodivu dostaly větší čtyřpokojové byty. Když jsem tam byl na návštěvě, kamarád si pochvaloval, že jestli holkám vydrží apetit, za chvíli budou bydlet v Kremlu.
Pobyl jsem v zemi zítřků naštěstí jenom dva týdny a vím, že by mě tam už nikdy nikdo nedostal, i když letecké museum bylo velmi zajímavé.
