S letuškou Majkou jsem se seznámil při letu do Indie. Pracovala jako vedoucí kabiny. Mohl jsem na ní oči nechat. V té době ještě aerolinie vybíraly stevardky mimo jiné i podle vzhledu. A Majka byla krasavice! Vysoká štíhlá blondýna, pečlivě upravený účes a velmi milá a příjemná. Při pobytu v Bombaji jsem zjistil, že byla ještě velmi sečtělá, prostě nádherná ženská. Člověk by řekl, že takový typ holky nemůže mít s chlapy problémy. No a ona měla. Žila totiž s neuvěřitelným idiotem jménem Robert neboli Bertík.

"Honzo, mohl bys prosím tě projít s Bertím přes pasovku, on neumí anglicky, a potom přijet za námi do hotelu?" "Jasně Majko, pro tebe to rád udělám." O stejnou službu mě požádal ještě kapitán letadla, který měl s sebou svou tehdy desetiletou dceru. "Honzo, prosím tě, a hlavně na celnici a pasovce nic nekomentuj a hlavně se ničemu nesměj, na to jsou ti volové strašně choulostiví. Tady je státní úředník pánbůh." Netušil jsem, o čem kapitán mluví, ale za chvíli jsem měl tu čest to poznat. Na celnici stála fronta Indů s neuvěřitelně velkými kufry. Když celníci požádali, aby otevřeli kufr, ten doslova explodoval, jak byl nacpaný. Ovšem Indové měli již připravené igelitové pytle a jak celník hůlkou vyhazoval z kufru věci, Ind je chytal do igelitky, protože nacpat to zpátky byl holý nesmysl. Tak se to opakovalo u všech před námi.

Když přišla řada na mě a byl jsem požádán, co mám k proclení, řekl jsem, že nic. "A co máte v tomto kufru?" řekl se lstivým úsměvem úředník. "Fotoaparáty a objektivy." "A tak, a to si myslíte, že se u nás neclí?" Byl jsem již před odletem varován, a tak jsem si nechal v Praze od celníků potvrdit obsah mého kufru a tento seznam, kde byla uvedena čísla objektivů a aparátů s patřičnými razítky, jsem celníkovi předložil. Jemu úsměv zmizel, vzal vztekle razítko a praštil s ním na papír, až ho protrhnul. Papír jsem pečlivě uložil a čekal na malou Ivanu a Bertíka. Ten proplul celnicí bez povšimnutí, holt blbci mají štěstí. Horší to bylo s Ivankou. Ta měla na zádech baťůžek a v něm svou sbírku plyšáků. Celník je začal vytahovat na pult čím dál tím vztekleji. Když vytáhl jedenáctého medvěda, Ivana začala natahovat moldánky a já se musel začít smát: pult na celnici vypadal jako výřad na nějakém plyšovém honu! "Tady je něco k smíchu? Nebo snad já jsem tady k smíchu?" Vzpomněl jsem si na pana kapitána, přestal jsem se smát a musel jsem použít svou výřečnost, abych ubezpečil pána tvorstva, že se nesměji jemu, ani jeho povolání, a pomáhal jsem plačící Ivaně dát medvědy do batohu.

"Víš, proč se mě celnící vůbec nevšimli? Protože jsem zvolil oblečení, které připomíná koloniální vojáky, šortky a vojenskou košili. To u nich budí respekt!" Mně definitivně došlo, že tento třicetikilový "chlapák" je blb. A to nás ještě čekala společná cesta do města taxíkem! Tehdy to tam chodilo tak, že v budce na letišti řekl člověk, kam chce odvézt, dispečer to našel na mapě a řekl cenu, tu jste zaplatili a s papírkem, kde byla adresa a výše polatku, jste šli za taxikářem. Taxikář, první v nekonečné řadě, nás obřadně naložil do obstarožní indické verze Fiatu 1100, kterému v té době mohlo být tak dvacet let, možná víc. Sedadla byla vycpána jakousi slámou a přex ni byla hozená deka. Naštěstí byla noc, takže detaily nebylo vidět.

A Bertík začal: "Já tady ty bakterie úplně cítím, já se bojím nadechnout! Vyložte mě zpátky do haly, já poletím Lufthansou domů, tady já nebudu!" Takhle vyváděl celou cestu. Pod zadek si rozložil kapesník, aby neseděl na té dece. Taxikář využil prázdné čtyřproudé silnice do hotelu a jel, co stařičký Fiat dokázal. Při tom se snažil jet rovně, což mu při "zemědělské vůli" v řízení dalo dost práce. Bertík začal mít strach o život, tentokrát celkem pochopitelný. Začal bouchat řidiče do zad a řval: "Slouli, hombre, slouli!" Touto podivnou směsí španělštiny a angličtiny chtěl přinutit řidiče k pomalejší jízdě. Šofér se mě zeptal: "Co říká?" Napadla mě šílenost, a tak jsem mu řekl: "Říká, že jedete dobře, že jste dobrej!" Bílé zuby řidiče šťastně zasvítily v jeho tváři a prošlápl plyn až na podlahu, jestli tam nějaká vůbec byla. Fiat jel jak o život.

Z dálky jsem už viděl neon hotelu, před ním stály naše družky a čekaly, až se objevíme. Říkám taxikáři: "Tak tady to je!" "Jés, jés!" řekl a nesundal nohu z plynu. Prořítili jsme se kolem holek a jeli nocí dál. Když řidič zabočil do malých uliček plných spících psů a lidí a mezi nimi bravurně kličkoval, řekl jsem si, tak tady nás předhodí nějakým svým kámošům, ti nás picnou, mně seberou foťáky a nikdo nikdy nás tady nenajde. Nakonec se vrátil na hlavní a když jsme konečně přistáli před hotelem, ukázal mi se šťastným úsměvem částky na taxametru a na účtu - byly stejné: "Thank you sir, thank you sir!"

Bertík nás ještě poučil, že tady nemáme jíst v restauracích, že on si vzal s sebou konzervy! Ten skrček byl ještě strašný hypochondr. V zásobě ošacení na něj ale žádná letuška neměla. Každý den měl jiné šortky a hlavně jinou kšiltovku. Zatímco my se přežírali úžasnými indickým dobrotami v restauraci, on přežvykoval na pokoji vepřové ve vlastní šťávě. Majka to nakonec nevydržela a chodila s námi na jídlo. Když mi vyprávěla, že ten magor po ní chce, když se vrátí z Indie, aby se se postavila hned za dveřmi bytu na igeliťák a svlékla se do naha a on pak všechno, co měla na sobě, nahází v gumových rukavicích do pračky a uniformu do pytle do čistírny, bylo mi jasné, že to je cvok. Nebylo mi ale jasné, kde taková krasavice k takové kreatuře přišla. Ani jejím kolegyním, které ji znaly déle: "Že se na něj, na blba, nevykašleš? Vždyť po nás po všech už vyjel, vynechal snad jenom tady Honzu. On trpí utkvělou představou, že je neodolatelný playboy, a přitom je to taková parodie na chlapa. Sebevědomí mu nechybí, to ne!"

Když jsem potkal Majku na palubě letadla nebo na letišti, vždy jsem se s ní rád pobavil a při tom jsem se kochal, jaká je to krásná ženská. Už ji nikdy nepotkám, jednoho dne se objevilo na posádkách její parte. Odešla dobrovolně z tohoto světa, už neunesla psychický teror bezvýznamného skrčka. Dnes je jistě ozdobou nebeské báně, kam se dostala, protože toho člověka včas nezabila.