Vaření se stalo u nás i ve světě velkou módou. Čím hůř se člověk nají v běžných restauracích, o to víc se o tom kecá v televizi. Není snad dne, aby nebyl na nějakém kanálu pořad o vaření. A je celkem jedno, jestli je to mistr eintopfů a náhražek Babica nebo mistr v propagování své vlastní italské restaurace Ridi nebo obhroublý, leč v mnohém pravdu mající Pohlreich či propagátor jednoduchých řešení Sapík. První dva jmenované plánovitě ignoruji, neboť mě štvou řeči o tom, že limetku můžeme nahradit kapkou octa nebo že nejlepší losos je z trhu v městečku tom a tom a odtud mu ho denně vozí (což je lež - bydlel jsem léta vedle této "úžasné" hospody a ryby tam vozila normální česká firma a kolikrát se válely v lodnách v ledu na chodníku i několik hodin).

Zážitková gastronomie. To je pojem, kterému nějak nerozumím. Neberu našim kuchařům michelinské hvězdy, nicméně si nemyslím, že toto původně dobře myšlené hodnocení by nějak výrazně upozornilo jídlomilovného člověka na kvalitu restaurace. Je to spíš upozornění pro snoby, že tam mají jít, aby měli o čem vyprávět. Byl jsem v Praze dvakrát v tzv. vyhlášených restauracích. Jedna byla ve Vršovicích a tam mě pozval šéf, když jsme spolu podepsali smlouvu. Byl nám dodporučen divočák. Což o to, jídlo to nebylo špatné. Špatná byla vlezlá obsluha a číšník, který nás ve finále značně okradl. Podruhé jsem byl (opět na služební večeři) v další restauraci. Jako student jsem tento podnik miloval, říkali jsme mu "U Maxíčka" podle starého pianisty, který tam večer hrál. Dnes je to bohužel luxusní restaurace, kde na velkém talíři leží porcička lososa, dvě osoustružené mrkvičky a tři brambůrky a stojí to majlant. Nakonec se člověk musí jít dojíst na Václavák do buřtostánku. Takže zážitky veskrze velmi špatné, a nikoliv gastronomické. Jeden čas jsme chodili s posádkami do vršovické Sokolovny, kde fantasticky vařili, ale to už je dávno, teď je tam jakási mexická restaurace. Abych jen nenadával, skvěle jsem se nedávno najedl v restauraci "Na kopci" v Radlicích. Tam to nemělo chybu. Byl jsem tam autem, a tak jsem si nemohl dát víno, ale měli čepovanou Kofolu a obsluha i jídlo byli vynikající.

Předevčírem jsem se vrátil z mého milovaného Řecka, z ostrova Aegina. Psal jsem o tom ostrově mnohokrát. Po sezóně to je bohem zapomenutý kraj. Nádhera! Ostrov je velice hornatý, a tak mám kolikrát dojem, že mě variátor (převodovka) mého prskoleta v kopci předežene, ale tady se nikam nespěchá, ostatně různá pohybovadla pospravovaná lepicí páskou by se při větších rychlostech také mohla rozpadnout. Značky omezující rychlost v serpentýnách na 40 km jsou k smíchu, takovou rychlost tam nikdo nedosáhne! Také maminka, která řídí bravurně jednou rukou skútr a na druhé má mimino(!) a za sebou další dítě, by asi takový fofr nezvládla. Mimino jí také zabraňovalo, že neměla volnou ruku na cigáro a nemohla za jízdy telefonovat.

Tak na tomto ostrově je taverna Teodoras. Náš bývalý kolega nás tam kdysi poslal, že to je nejlepší hospoda široko daleko: "A jak ji poznáte? On vypadá jako Vinnetou, jako Pierre Brice, a ona jako Růžičková:" No jo, když on ale skoro každý Řek vypadá jako Vinnetou a téměř každá Řekyně je tlustá. Jednou jsem šel po pláži, zevloval kolkolem a najednou je oba vidím, to musí být oni! Zašli jsem tam a Laďas měl pravdu, je to skvělá hospoda! Lica roznáší jídla a Theo vaří. Ta hospoda je tak dokonalá, že odpoledne na mě Theo volá: "Koupil jsem mečouna, zastavte se večer!" A večer přijde Lica ke stolu a směje se svým nakažlivým smíchem: "Tak to máme dvakrát stejk z mečouna, řecký salát, kilo vína (víno se prodává na kila, ne na litry) a chleba? Ten asi ne, že jo? Jo a vodu, jasně!" A než stačíme cokoliv říct, zmizí. Pak přinese ty dobroty v takovém množství, že nám lezou oči z důlků. To si šišlavý Ital klidně může prdnout na bubasa, takovou rybu na bylinkách nedokáže ani náhodou! Bylinky si pěstují v květináčích kolem hospody, citrony kupují od mistního pěstitele, stejně tak rajská jablíčka a okurky.

Lica a Theo

"A co si dáte zítra? Brácha porazil jehně, nechcete jehněčí?" Já jehněčí miluji, a tak jsem kývnul. Druhý den se hostina opakovala s tím, že jsem dostal čtyři jehněčí biftečky na vlastním koření, olivovém oleji a zakapané citronem. Lehce poprášené hranolky z vlastní výroby. "Když tak ty hranolky nechte, jsou čerstvé a Němci je nechtěli." Kdo jedl hranolky udělané z brambor a nikoliv blivajz ze zmraženého polotovaru, ví, co je to za dobrotu. Když jsem do sebe nasoukal poslední kus jehněčího, přišla Lica: "Tady ti Theo posílá moučník!" Moučník spočíval v dalším fláku jehněčího! "Když on tam byl takový osamocený a bylo mi to líto mrazit, tak jsem to hodil také na gril. A po masu se netloustne!" Když jsme nezašli na jídlo, dali jsme si s nimi jen kafe nebo sklenici vína. Ti lidé mají skutečnou radost ze života a milují své hosty! Co jídlo, to zážitek! O takových hospodách by se mělo psát, ty předražené si snoby vždycky najdou, tady by se Michellin nestačil divit!