Je léto, je horko a já odjel na naší tradiční "pánskou jízdu", kterou se synovcem a synem pořádáme od jejich dětství. Podmínkou účasti je jednak být mužského pohlaví a potom se jmenovat Honza. Synovcův synek se také jmenuje Honza, jak jinak, a tak s námi jezdí teď i on. Začít ve dvou letech je podle mne správná věc. Jeho pečlivá matka vždy trne, zda ho přivezeme ve stejném stavu, v jakém jsme ho odvezli. Což se nám samozřejmě daří, i když je "malinko" špinavější, než když se pohybuje po panelákovém bytě…

Když byli kluci ještě malí, pořádali jsme tyto pánské seance na chatě ve Veselí, kde se k nám přidávali ještě sousedé a jejich děti. Bohužel, o chatu ve Veselí jsem vlivem různých okolností přišel, a tak jsem musel začít jezdit na chalupu, která patří Zuzanině mámě. Jak jsem již napsal, chalupa je na Kosti, čili v Českém ráji. Tady bych rád poznamenal, že asi jezdím do jiného Českého ráje, než Petruška Šustrová, tedy do jiné Sobotky. Ona nad Sobotkou vždy jásá, já neznám chcíplejší město, než je Sobotka. Jinak si paní Šustrové vážím a velmi rád si čtu její sloupky, ale té Sobotce nerozumím. Stejně tak nerozumím tomu, proč se tomuto kraji říká ráj. Hospody tady nefungují a když, tak špatně, po cestách se jít nedá, protože se po nich řítí davy šílených cyklistů, přestože jsou tam cedule, že cyklistům je vjezd zakázán.

My jsme si našli jinou zábavu, než jsou procházky. Za pomoci různých mechanismů se snažíme trochu skultůrnit zahradu typ "Boubín". Při ohánění se pilou a kosou řveme různá bojová hesla, jako "Za bratra Jana!" nebo "za Jiříka z Poděbrad!" a podobně, takže sousedé, kteří od rána do večera zvelebují své příbytky, si jsou celkem jistí, že v blázinci mají asi dnes vycházky. Po zaslužné práci něco udělám k jídlu a pak se rozložíme na zahradě s doutníky a pitím. Samozřejmě, kromě nejmladšího Honzy, ten na nás pokřikuje z okna, protože má spát. Děti totiž nechápou, že dvě největší slasti života jsou spánek a jídlo.

Když jsme seděli u krbu první večer, protože venku lilo, můj synek mi poněkud oklikou sdělil, že bude otcem a já tudíž dědou a Zuzana babičkou. Samozřejmě mě to nadchlo, synkovi je dvacet sedm, a tak asi už ví, co činí, a se svou dívkou žije už pět let, takže houby zle. Byl jsem překvapen, když Honza říkal, že se obával, jak budu reagovat, on i jeho Petra měli prý ze mě strach! "Si blbej, další mimino v rodině, co je na tom špatně? Sice ti to obrátí život vzhůru nohama, a to ze dne na den, ale je to fajn. I když jsem byl s tebou, synáčku, nakonec sám, byla to sranda a rád na to vzpomínám. A pak, když si byl s babičkou celé léto na chatě ve Veselí, to bylo skvělé. Proč bych se měl na vás zlobit, proboha? Tvé dětství jsem si náramně užil, stejně tak Matesovo nebo Ondrovo. Proto jsem strašně rád, že se mnou stále jezdíte na "pánskou jízdu", a moc si toho vážím. Ale mám za to, že bys nám měl nalít, je proč si připít!"

Tak se letošní "pánská" trochu změnila na oslavu ještě nezrozeného dítěte, lhostejno zda holky nebo kluka. Jan nebo Jana, je to jedno. Malého Honzíka jsme pravidelně myli, my jsme tomu moc nedali, pouze ten, který byl vylosovaný, že pojede nakoupit, se umyl a navoněl, protože aby nesmrděl a nedělal ostudu.

V noci jsme pozorovali družice pomocí "chytrého telefonu", který dnes již prodají opravdu každému! Včera se zatáhlo, a tak jsme pozorovali světlušky. Na chatě ve Veselí museli kluci do postele, když vyletěla první světluška. Po dvaceti létech jsou na tom již lépe a mají volnější režim. Takže jsme ty zvláštní brouky pozorovali. Zjistili jsme, že větší žlutohnědá má na sobě čtyři svítící body a nelétá a menší létající má jen jednu svítící tečku. Tak jsme určili samičku a samečka, dlužno podotknout, že to bylo v době, kdy se promile alkoholu v krvi přestěhovala před desetinnou čárku, takže entomologové nám jistě prominou. Vyvrcholením večera byl svatební tanec světlušek, který spočíval v tom, že jsme si do trenýrek dali baterky a tančili jsme. Možná, že to mělo malé chybičky v choreografii, lecos by se dalo vylepšit, ale na první pokus to bylo dokonalé.

Vzpomněl jsem si na podobný výzkum, který jsme prováděli v osmdesátých létech s kolegy na Orlíku. Jeden se rozhodl, že světlušku chytí a prohlédne si ji. Viděl jednu letět, chytil ji a zařval: "Kurva, ta mrcha pálí!" Chytil omylem místo světlušky vajgl, který odhodil jiný badatel. Inu, vědě je třeba přinášet oběti!

Nakonec jsme se jeli podívat do automobilového muzea v Boleslavi. Místo muzea jsme viděli pouze pár aut ve slušně vyhřáté místnosti. Nikde řádné: promiňte, nezlobte se, právě připravujeme novou expozici a bez vstupného, neb se jedná o zcela mimořádnou záležitost. Ne, nic takového! Za sedmdesát korun rodinného vstupného jsme viděli asi třicet aut, toť vše. Připomínalo to humbuk kolem Národního technického muzea, kde na polovině expozic bylo napsáno, že tam připravují expozici toho a toho. Ale vstupné vybírali v plné výši!

Kromě nepovedené návštěvy muzea (co by zase člověk mohl čekat od Auto Škoda, že?) se nám týden pánské dovolené povedl a již se těšíme na příští!