Děti mají rády zvířata. Věta hodná spíš čítanky pro základní školy, ale nějak se začít musí. Čtenáře nejspíš napadnou historky o domácích mazlíčcích, dnes například oblíbených malých psíčcích. Tedy nikoli, třebaže jsem byl ve styku se zvířaty od raného dětství, a potom v mladých letech, psa jsme neměli, a morče až když jsme měli sami děti. V mém případě byl vztah se zvířaty do nemalé míry poznamenán dobou, což se pokusím naznačit.

Narodil jsem se za války do malého předměstského bytu, pokoj, kuchyň, příslušenství, který jsme obývali čtyři – rodiče, můj starší bratr a já. Pro případné zvířátko nebylo místa. Jen zdánlivě. Byt měl balkon a na něm otec postavil dva kotce. V každém byl jeden králík. Byla válka, masa nebylo nazbyt, tak ho mírně přibývalo aspoň na podzim. Bohužel, nepátral jsem později po detailech, takže dávám dohromady útržky. Například nevím, odkud pocházelo krmení, o způsobu opatření králíků nemluvě. Jen se dohaduji, že tráva byla z nedalekého parku, tehdy dost divoké neupravené stráně. Stejnou ji pamatuji ještě ze školních let. Odpověď by tedy byla. Ovšem králici nejen žerou. Řešení tohoto problému neznám.

Samozřejmě jsme byli s bratrem ušetřeni konce obou tvorů, maso jsme snědli v rodinném kruhu a otec, nevím, jak se to naučil, kůže zpracoval. Vznikla teplá kožešinová čepice, případně pár rukavic. Ta čepice nebyla sice módním výstřelkem, po letech ji na snímcích připodobňuji pokrývce hlavy rudé jízdy maršála Buďonného z občanské války v Rusku, podstatné však bylo, že hřála. Následující zimu se garderoba opět doplnila. V době, kdy probíhala Winterhilfe pro německé vojáky na východní frontě, byla tato forma zimní pomoci doma velmi vítaná.

Po válce se králíci přesunuli kousek za Prahu, kde jsme měli chatu a zahradu. To už ale nebyly dva kotce, nýbrž králíkárna. Přes léto jsme bývali v chatě, na jaře a na podzim o víkendech, takže v té době bylo krmení zajištěno. Jinak o živočichy pečoval soused s vděčností vzpomínající laskavosti mých rodičů. Za války totiž bylo povoleno, aby rodina pěstovala tři rostliny tabáku pro vlastní potřebu, nebo tak nějak. Naši, zapřisáhlí nekuřáci, tabák pěstovali, a sklizeň putovala k sousedovi.

Pro mne se stalo osudným, když jsme, již větší, zase pečovali v létě s bratrem o králíky a zvlášť jednoho jsem si oblíbil. Když jsem po čase dostal k obědu údajné kuřecí maso, prozřel jsem. Tehdy jsem ještě dobře nechápal, že kdeco je na lístky, a ani na ty někdy ne. Na volném, případně na černém trhu byly ceny mimo možnosti naší rodiny. Stav po válce se od válečného zas tak moc nelišil. Nicméně od té doby jsem se následující dvě desetiletí králičího masa nedotkl.

Z této absolutní negace mne vytrhla moje tchyně žijící na venkově, kde nedílnou součástí dvorku byly hned dvě králíkárny. Bylo nabíledni, že králičí maso je významnou položkou jídelníčku. V prvním okamžiku, kdy se v troubě objevil králík, jsem měl onen pocit důstojníka, před nímž leží na stole pistole s jedním nábojem. Situace se mi jevila jako krizová. Naštěstí byl v domě dobrý zvyk péci současně s králíkem také kousek vepře. Tato dvojkombinace byla znamenitá, ale dnes upřímně přiznám, že jsem zprvu jedl vepřové s králičí jednohubkou. Postupně se však porce králičiny zvětšovaly.

Tady na okamžik přeruším. Výše jsem naznačil, že moje vzpomínka je líčením chovu králíků na historickém pozadí. To následuje. Chov králíků v oné malé vesnici za Prahou nebyl projevem nějaké záliby, ale pragmatismu. Psala se léta sedmdesátá, tchyně a její manžel, oba důchodci, museli žít velmi skromně. Navíc vedle skromnosti tu byla nutnost. Potraviny sice nebyly na lístky, ale prostě nebývaly vůbec. Maso prodávala zdejší Masna (připomínám socialistické názvy), která měla vždy v pondělí zavřeno, jako všechny prodejny toho jména. V týdnu pak na pultu leželo několik salámů, z toho obvykle jeden tvrdý, zvaný imitace. Nevím, co měl imitovat. Až v pátek se objevilo maso, po ránu, takže bylo na místě pospíchat do fronty. Výběr byl skromný – vepřový bůček a přední hovězí. V poledne už nic. Právě ten bůček obohacoval králičí pečeni. Pokud jde o ostatní druhy masa, bývaly dodávány v nevelkém množství a lze se jen dohadovat, že mizely pod pultem, pro známé. Byla to praxe v řeznictvích všeobecně známá, podobné to bylo v zelinářstvích.

Tím ukazuji, že chov králíků byl počínáním ryze utilitárním, neboť konzumenty jsme byli i my, naše děti, tedy vnoučata, jakož i rodina švagrova. Chov podobných tvorů nebyl tehdy na venkově vzácností, ani tady, kolem Prahy. Vzpomínám na sousedku, starou paní, důchodkyni, která na travnatém pásu podél ulice (ta byla písčitá, žádný asfalt) pásávala obvykle tak čtyři husy. Slepice, dnes v téže vsi tvorové neznámí, byly na mnoha zahrádkách v prostorách obehnaných drátěným pletivem, neboť tito opeřenci vše rozhrabou. Potud historický komentář.

Nakonec, po několika letech, když jsem už králíky konzumoval, ukázal osud svou zlomyslnou tvář pošklebující se nad mým někdejším postojem k jejich masu. Tchyně s manželem odjeli na výlet důchodců a nám nechali na víkend starost o dům. Včetně králíků. Tráva na krmení se sekala kosou, což nebudu moc rozvádět. Sekám sice tímto nástrojem dodnes, ale dodnes to dobře neumím. Nicméně krmení jsme zvládli.

Dramatické bylo probuzení následující den – z okna jsem spatřil několik králíků pasoucích se volně na zahradě. Byl vyhlášen poplach. Ukázalo se, že jsme při večerním krmení špatně zavřeli některé kotce, čehož králíci pohotově využili. Pravda, byl jsem aspoň ušetřen sekání trávy, ale asi by to bylo snazší než chytat tyhle velmi pohyblivé tvory. Děti se snažily pomáhat, ovšem spíš králíky rozháněly. Nakonec jsme s manželkou uprchlíky pochytali, leč nastal problém zcela klíčový – nevěděli jsme, kam jednotliví králíci patří, takže jsme je dávali do kotců zcela náhodně. Ostatně, staří se měli vrátit další den. To se sice stalo, ale je neuvěřitelné, jak nenadálé možnosti králíci využili k populační explozi navíc v době k tomu nevhodné. Nedalo se nic dělat; v pozdějších měsících bylo na stole králičí maso ještě častěji.