28.5.2017 | Svátek má Vilém






VZPOMÍNKA: Z pamětí starého felčara 22

23.11.2016

Od začátku prosince jsme začali usilovat o výměnu plzeňského bytu za pražský. Jedna dáma z Horních Měcholup si přijela na obhlídku našeho hnízda, pohrdlivě zvedla nos a odešla (sama nabízela 2+k.k. rovněž v paneláku). Jiný pán projevil zájem, pokud je náš byt v novém domě, to jsme vyřídili telefonicky. Krásný byt byl pro nás v Kralupech, ten jsme zase museli odmítnout my.

A pak v našem životě opět zasáhla souhra náhod. Dcera se zetěm jeli na hory, omylem přišli na nádraží příliš brzy, koupili si noviny, kde byla nabídka bytu 2+k.k. na Žižkově. Stačili ještě koupit korespondenční lístek a naším jménem napsali nabídku a telefonní číslo. Dcera mi druhý den volala, že pokud se ozve pan Jiří S., nabídne nám výměnu bytu. Pan S. skutečně zavolal s tím, že bychom se měli přijet podívat, jestli se vejdeme. Vidím to před sebou jako dnes.

Dvacátého pátého února jsme šli dlouhou ulicí téměř na konec, a já jsem před domem uchváceně řekl – podívej, vidíš někde v oknech praporky? -

V Plzni se o nás staral jeden drobný komunistický funkcionář z bytu pod námi, který vždy v předvečer přišel, řka – pane doktore, nezapomeňte na praporky, oni to kontrolují a zapisují, abyste neměli problémy. - Tak tedy v našem budoucím domovu nám zřejmě jeden problém odpadne.

Zato se objevil jiný, pro nás tehdy nepodstatný, byt ve třetím poschodí bez výtahu (dnes se pro mne čtyřiasedmdesát schodů stává noční můrou). Vybaven metrem, všechno jsem si změřil a slíbil jsem, že zavolám. Nakreslil jsem doma půdorys, oželeli jsme několik kusů nábytku a potvrdili náš zájem.

Teď byl na řadě pan S. Celý týden jsem zaříkával náš stávkující výtah, šest poschodí bylo i tehdy na mne až dost. Naštěstí jezdil, s panem S. jsme popili kávu a plácli si. Pan S. ovšem do nového místa nastupoval až 28. srpna, ale to byla drobnost. Pak jsme se v Praze sešli na vedení Lidového bytového družstva a já jsem se stal družstevníkem. Proto jsem svému spolubydlícímu v ubytovně mohl slíbit, že v září vypadnu. Největší starost byla za námi.

Ale zpět k práci. Od dubna do srpna jsem hostoval v útulné vilce v Podolí, kde jsem vyděsil paní doktorku Trčkovou, protože tam byla jen jedna šatna. Hned jsem si ovšem oblíbil sestru Marii Jiřimskou, která řekla – kdyby mě pan doktor viděl na pláži, měla bych toho na sobě mnohem míň. - A tak to vyřešila.

Poté šla se mnou nahoru do ordinace, podívám se na hodinky a zeptám se, od kolika hodin ordinujeme, řekla, že od půl osmé, bylo čtvrt, tak jsem si sedl za stůl a řekl, ať se podívá do čekárny. Se zřetelným údivem otevřela dveře, pozdravila, zavřela je. - Kdo by tam byl? Před vámi tu zastupovala jedna pracující důchodkyně, přišla ve čtvrt na devět, dala si uvařit kafe, a před devátou začala ordinovat. - A to byla čekárna narvaná vzteklými matkami a řvoucími dětmi, a paní doktorka byla taky pořádně na....., povídám, - tak my tu budeme vždycky před půl osmou. - Matky si brzy zvykly na lepší vztahy.

Pak jsem si vzpomněl na Vláďu, našel jsem si ve vnitřním seznamu číslo, zeptal jsem se Marie, kdy máme polední přestávku, a zavolal Vláďovi, který potvrdil, že za mnou přijde. - Když byla řeč o tom kafi, mohla byste mi v poledne uvařit dvě, přijde za mnou doktor Moudrý. - Následovalo cosi jako poplach na vojně. Sestry si nasadily čepce a začaly všecko cídit a leštit.

Marné bylo mé volání, že je to starý kamarád, se kterým jsem se čtrnáct let neviděl a že nepřijde jako ředitel. Pak ovšem jsme opravdu poseděli v šatně a vzpomínali na staré časy. Odpoledne jsem měl poradnu dvakrát týdně, navíc na starosti několik jeslí, v jedněch jsem byl ráno při ranním fltru, a pak jednu kuriozitu. Týdenní mateřskou školu výhradně pro (tehdy ještě) cikánské děti, kam jsem jezdil v pátek v poledne, kdy si matky přijížděly pro své potomky, a já jsem je předtím důkladně vyšetřil. Já jsem parkoval se svou Škodou 105L, zatímco takové vozidlo by pro ty matky bylo urážkou. Jedna přijížděla stříbrným mercedesem, i vyjádřil jsem před paní ředitelkou podiv. - Některé z nich pracují na zavolání v hotelu Intercontinental, a ta nejlepší má stálého zákazníka ze Západního Německa. Však už mi říkaly – pozerajtě sa, pani riaditělka, stě taká pekná, tuná zarobítě pár korůn, chodtě s nami a budě vam dobre ako nam - Tak o takové sociální případy jsem pečoval.

Doktor Karger mi pod chabou záminkou jednou zavolal v půl osmé do jeslí a do školky v půl druhé. Protože jsem v obou případech byl, jak se říká, na drátě, už mi nikdy nevolal. Dobrá kontrola. Do práce jsem se zaběhl bez problémů, nějaké drobné rozdíly jsem akceptoval snadno, největší úlevou byla pro mne samostatná školní služba. Už jsem se nemusel zabývat změněnou pracovní schopností u vycházejících žáků. To byl častý problém, předpisy jednoduché, ale mně šlo jen o rozhodnutí v zájmu dítěte. Když se hlásilo na gymnázium, byla změněná schopnost výhodou, na průmyslových školách naopak přítěží. Často to bylo jako tanec mezi vejci, zvláště v hraničních případech. Jednou si mne podal okresní soudruh přes zdravotnictví, že takový cirkus se nebude trpět. Teď už mě to přestane trápit.

V Podolí jsem si zvykl snadno, všechny sestry byly výborné, s doktorkou Trčkovou jsem také dobře vycházel, ani se mi od nich nechtělo, matky dokonce poslaly petici na ředitelství, abych mohl zůstat, leč já jsem věděl, že od prvního září přejdu do miniaturního starého sídliště s ordinací v domě U Slovanské pojišťovny. S Jirkou Bělouškem jsme se už několikrát sešli, teď jsme měli rozdělené ulice a přidělenou sestru. Já bych býval bral všemi deseti Blanku Hokrovou, ale připadla na mne starší Anna Brázdová (později mi šéfová polikliniky prozradila, že usoudily, že Blanka popožene Jirku k práci, ale Annu by nezvládl). Anna byla zvláštní bytost, větší přízeň projevovala oblíbencům, kteří dovedli cokoli obstarat, k ostatním byla poněkud upjatá, ale po pracovní stránce jí nebylo co vytknout. Brzy jsem pochopil, že nejoblíbenější matkou byla laborantka, která pracovala se zvířaty a vždycky přinesla jednorázové injekční stříkačky a jehly, kterých my jsme na děti dostávali mizivý příděl. Na psy jich bylo zřejmě dost a my jsme z toho profitovali. Pro mne byly ty umělohmotné sterilní výlisky opravdovým zázrakem. My jsme byli vyzbrojeni očima, ušima a hmatem, jedinými přístroji byly fonendoskop a tonometr. Ostatní zázraky techniky byly pro lékaře v nemocnicích, dnes se samozřejmě hodně změnilo

Dalším zázrakem byla pro nás Liduška, naše sociální pracovnice. Nevím, kde ji objevili, ale byla naprostým opakem našich špatných zkušeností v tomto oboru. Zcela sdílela náš názor, že budeme jednat vždy v zájmu dítěte a rodiny. Z obvodů nám hlásili problematické případy a my jsme je s Liduškou objížděli. Vždy jsme se představili a zeptali se, v čem můžeme pomoci. Nešli jsme se hrabat v prádle, jak je složené, neměli jsme papír s předběžným soudním opatřením, nechtěli jsme dítě odebrat z rodiny. Koukali na nás jako na zjevení. Někdy byla pomoc celkem jednoduchá, ale Liduška si při svých zkušenostech dovedla poradit i se svízelnými situacemi. Často se nám podařilo zabránit našemu socialistickému Barnevernetu (o tom norském jsme neměli ponětí) v odebrání dítěte z rodiny a jeho násilnému vržení do útrob kojeneckého ústavu nebo dětského domova. V tom jsem měl bohaté zkušenosti ze dvou let v Aši, a tady jsem je mohl využít.

O dvou takových prekérnostech vám povím za týden.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


I. Procházková
13:24
25.11.2016

A. Alda
13:53
23.11.2016

počet příspěvků: 2, poslední 25.11.2016 01:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.