„Včera jsme měli poradu vedení společně s organizací KSČ. Navrhl jsem, abychom vybrali z tvé třídy někoho ke studiu v SSSR.“ Musel jsem se tvářit dost kysele, když mi odborný zástupce ředitele sdělil tuto novinu. Pokračoval: „Musíš si trochu vylepšit kádrový profil, abys mohl konečně dostat odměnu.“

Znám dosti slušných lidí, kteří mezi ctí a existencí dělali nebo museli dělat kompromis. Proč zrovna já se na takovémto kompromisu musím podílet? Když jsem mu dal najevo dostatečnou nelibost, pokračoval: „Původně měla studenta navrhnout Ptáčková z paralelní třídy. … Víš jaká ona je. … Chňapla by po tom. Víš, jak by se nafoukla? Ale, terorizuje děcka tou svou občankou. Přehání to. Musejí jí nazpaměť předříkávat pasáže z Komunistického manifestu. … Drala se o to. Víš, jak by jí narostl hřebínek? Mít svého studenta v Moskvě?“

Stále jsem se neměl k odpovědi, ačkoli proti ruské technice a technologii nemám nejmenších námitek. „A co to má být za školu?“ táži se. Místo odpovědi zástupce pokračoval: „Navrhla studenta Vyroubala, ten nechtěl, jiného, schopnějšího tam nemá. On nevěděl, jak jí odmítnout, když Ptáčkova nepřijala normální odmítnutí. Začal ji zdravit – Heil Hitler! Soudružko! -, aby se zbavil jejího naléhání.“

„Ale z toho mohl mít kluk průšvih.“

„Nemohl. Ptáčková je dokonalá, politicky kovaná, proto nemůže mít průšvih. … Ona ani nikdo z její třídy.“

„Koho myslíš, že bych měl vyslat?“

„Přece Moniku. Má stále výborný prospěch a je slušně vychovaná. … Promluv s ní. Tady máš přihlášku. … Dej mi vědět do týdne! Na OV KSČ doporučení zařídím.“

Týden z toho nebudu spát. Mám se angažovat, nebo tomu nechat volný průběh? Nebo Moniku předem upozornit na mnohá úskalí? Kolik je tam vlastně té technologie a kolik se věnuje vymývání mozku?

Sedíme s Monikou u mne v kabinetě. Přihláška je před námi na stole. Mohu s ní hovořit otevřeně. Zatím mne nikdo z dětí nepodrazil. Ale ve třídě je od letošního roku dcera pracovníka OV KSČ. Ve třídě bych byl opatrnější. Dříve, když mi tam něco vypadlo z úst, co zrovna nebylo režimní, zůstalo to mezi námi.

Dávám ke zvážení: „Budeš moci tvrdit, že jsi studovala v Moskvě. Pro kádrováka plus, pro mnoho ostatních mínus. … Technologie, kterou bys studovala, není zase tak zanesená ideologií.“

Nenápadně jsem se Moniky zeptal, zda by třeba také slečna od okresního soudruha nechtěla studovat v Rusku. Sondoval jsem také, jak se slečna chová. Moje „nenápadnost“ zapříčinila, že se ve škole náhle objevil její otec. Udělal jsem asi tu největší hloupost, co jsem v té věci mohl udělat. Zeptal jsem se ho tedy přímo, zda by svoji dceru na studia do SSSR dal.

„V žádném případě. Ona je u vás velmi spokojená . Než sem přestoupila, užila si své. Děcka ji tam na té škole neustále předhazovala, že má fotra na OV. …Provokovala ji. Proč jsou fronty na maso? Ať to fotr zařídí, aby maso bylo volně. Proč se furt zbrojí? … Ať fotr zařídí banány. … A tak. … A já budu rád, když dostuduje tady. Však sám víte, že má mnohdy i se známkama problémy.“

Slečna od soudruha byla průměrná. Od dětí jsem se dozvěděl, že se do třídní party začlenila brzy a velmi dobře. A nezaznamenal jsem zatím žádnou reakci na to, z čeho bych mohl usuzovat, že něco nepříjemného ze školy doma hlásí.

Okresní komunista pokračoval: „Soudruhu profesore, byl bych velmi rád, kdyby Lada u vás školu dokončila. Víte, já jsem na tom OV a mám z toho trochu smíšené pocity. Lidi se na nás koukají s odstupem. Dávají si před náma pozor na hubu. … A tak.“

Odpovídám: „Zatím nevidím žádný ve studiu žádný problém.“

„ Víte, ona by neunesla, kdyby jí zase začali předhazovat moji posici.“

„Domnívám se, že to snad ani nehrozí.“

Chvíli jsme se bavili o škole.

„Ještě jednu věc tady mám,“ pokračoval tajemník neurčitě a ostýchavě, … „Nevím, jak bych vám to řekl. … Někteří vaši, víte, kolegové, nejsou fér. Chodí mi donášet. … I na vás. Zatím se mi to podařilo utlumit. Ale, to bych chtěl říci, ani u nás všichni nejsou solidní. … Ta doba je jakási divná.“

Mne zamrazilo. Více mi otec, tajemník OV, neřekl.

…

Když jsme jezdívali na výlet s výjezdem do NDR, vždy jsme se stavili v Národním památníku Terezín. Průvodkyně vyprávěla tak sugestivně, že děcka, opouštějíce místa hrůzy, brečela. Nakonec nám starší paní, jejímž mateřským jazykem asi nebyla čeština, jmenovala dvě jména esesáků: „Ti byli následným soudem, po válce, osvobozeni. Protože se prokázalo, že vězňům pomáhali. Zprostředkovávali jim i balíky zvenku. I dopisy.“

A tak přemýšlím nad spojitostí.

…

Věci velké se mnohdy vyřeší samy. Po několika dnech přišel za mnou otec Moniky: „Pane profesore, Monika do Ruska nepojede. … V žádném případě.“ Byl vzrušený. Velmi.

„No, já jsem si jen myslel, že když se dobře učí, …“ přerušil mne.

„V žádném případě. Po vpádu Rusů a do Ruska!? …Ne! Mne vyhodili z práce, moji ženu vyhodili z práce. Mého švagra zavřeli za pobuřování. … A já jim budu sloužit!? A dám dceru? Nikdy!“

Rozhodný tón otce mne úplně odzbrojil. Zmatkoval jsem. Stačil jsem se jen zeptat, za co švagra zavřeli.

„Odmítl nést v průvodě obraz Lenina. Řekl předsedovi odborů fabriky, že Lenin – keď je večne živý - nech ide sám.“

„Za to snad ne!“ oponuji.

„On ten obraz ještě poplival a hodil předsedovi pod nohy. … Navíc, dovedete si představit, že by mi dcera z toho Ruska dotáhla domů nějakého Rusa? To je pro mne nepředstavitelné. To bych byl zavřený i já. Na dlouho.“

Po přátelském rozloučení s otcem jsem sám pro sebe akci uzavřel: „Nevyplněná přihláška. Skončilo studium v SSSR.“

Pro cyklus Jedno sto způsobů kterak buzerovati třídního učitele