25.5.2018 | Svátek má Viola


VZPOMÍNKA: Šrutovo přerývané psaní

25.4.2018

„Poezie je pro mě teď něčím jiným, než bývala. Ze začátku to byl způsob jakési sebeprezentace. Myslím, že to nejpravější a nejpřesnější období přišlo kolem třetí knížky, neboť to byl vskutku pokus o to, jak být naživu. Červotočivé světlo mělo pro mě velmi existenciální význam. Později, v sedmdesátých letech, už mi nešlo o to, abych zavolal do lesa, že jsem tu a že jsem básník. Už to nebylo tak silné, aby to znamenalo psát poezii rovná se žít ji, aby to byl způsob existence. Byl to pokus pojmenovat něco, co jiným způsobem pojmenovat nešlo. A musím se přiznat, že nyní je to pro mě i trochu hra.“ To jsou slova, která mi Pavel Šrut kdysi řekl, a jeho tvorba to jen stvrdila. Trilogie Lichožrouti, jeho nejúspěšnější a zároveň poslední knížka, byla napsána pro děti stejně jako řada předešlých knih.

Pavel Šrut

Pavel Šrut

S Pavlem Šrutem jsem se znal od roku 1959, což bylo rok po naší maturitě, a seznámil nás Jan Vodňanský na premiéře Člověka z půdy v Semaforu. Vidím ho jako dnes: Pavel nosil hlavu na stranu a jeho oči se neustále pobaveně třpytily. Měl na sobě modré pruhované šaty s vestičkou, zřejmě přešité po tatínkovi - tenkrát jsme měli do tanečních snad všichni podobné.

Pár dní nato mě pozval domů, bydlel v prvním patře v rohovém domě naproti Olšanským hřbitovům, v typickém úřednickém interiéru. Tmavší nábytek, křesla s potahy, aby se brzy neodřela, dečky, vázičky, jen tam, kde většina rodin mívala keramické figurky a parádní kávový servis, byly u Šrutů ve dvou řadách za sebou knihy. Tam mi taky Pavel Šrut ukázal svou první rukopisnou sbírku. Mám dojem, že již tehdá nesla název jeho prvotiny Noc plná křídel, která vyšla až za čtyři roky. Byla napsaná na stroji, svázaná a opatřená pérovými ilustracemi, které mi připomínaly trochu Hodinové rostliny Paula Kleea.

Napsali jsme pak spolu i s Janem Vodňanským a medikem Ivanem Kudelou, který si později otevřel praxi na Mauriciu, ovlivněni právě Semaforem, divadelní hru Bonnboniéra. Ačkoliv jsme byli pohromadě často, nikdy jsem nezažil Pavla Šruta mnohomluvného. Vždycky byl trochu tajemný a o co míň hovořil, o to víc viděl, byl básník-daktyloskop, který psal, jak sám říkal, přerývaně a pomalu: v hlavě měl želvu. Snímal otisky pomíjivým a potutelným chvílím. Za jeho výrazovým světem je vždy cítit autentická snaha a poctivost, s níž se snažil propsat k zapamatovatelným poznatkům. Právě tak vznikla asi jeho nejpůsobivější knížka Červotočivé světlo, kterou napsal ve vypůjčené chatě v roce 1968 na Zbirohu jako básnický deník pookupačních dní. Karel Šiktanc jako ředitel Mladé fronty ji stačil vydat ještě před tím, než ho vyhodili a než Pavel měl zákaz publikování. Přesto za život napsal 11 básnických sbírek, 34 dětských knížek a řadu překladů a textů k písničkám.

Zemřel 20. dubna 2018 v 78 letech. Odešel za nejbližšími kamarády, kteří ho jistě přivítali: Toníkem Brouskem a Petrem Kabešem.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel



Diskuse


J. Kanioková
22:01
25.4.2018

O. Roldán
23:20
29.4.2018

počet příspěvků: 2, poslední 29.4.2018 11:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.