25.6.2018 | Svátek má Ivan


VZPOMÍNKA: Pražské plovárny v 50. letech (2.)

3.1.2007

Plovárny či koupaliště mimo oblast Vltavy

Různých „plivátek“, jak se říkalo malým bazénům nebo starým požárním nádržím ještě od války, bylo dost, ale to nebyly oficiální plovárny, i když i tam bylo plno. Je zajímavé, že se o ně nikdo nestaral ani tam nesypal chlór a nepamatuji, že by někdo na základě koupání onemocněl.

Jedna kouzelná plovárna byla v Prokopském údolí, v místě, kde je cesta směrem do Klukovic. Dalejský potok zde byl přehrazen a obě strany vybetonovány, a tak vzniklo klasické koupaliště, i když zcela atypické. Hloubka byla všude stejná, asi 150 cm. Nad tím se tyčily vysoké vápencové skály, na nichž byl vidět vchod do velké jeskyně. Ti, kdo to znali, by jistě potvrdili, že to bylo jedno z nejkrásnějších a nejkouzelnějších koupališť v Praze. Navíc přes cestu a za podchodem pod železniční tratí byla malebná hospůdka, kde měli levné klobásy a dobré pivo – zkrátka nenapodobitelné. Aby nostalgicky naladěný čtenář neztratil iluze, nebudu zde popisovat, co z této perly zbylo.

Avšak v „Prokopáku“ byla ještě jedna taková perla, a sice jezírko, které se skrývalo mezi vysokými skalami, kde se na jedné z nich tyčila zkroucená, ale hrdá hruška, která byla léta typickým znamením toho skvostu. V jezírku byla nádherná zelená voda, a protože to mnoho lidí neznalo, byl tam skutečný klid. Nám klukům bylo řečeno, že jezírko je tak hluboké, že nemá dno, a protože jsme tomu věřili, měli jsme k němu zvláštní úctu. Voda byla průzračná a nebyla moc studená. Unikátem bylo, že se tam všude vyskytovaly zkameněliny, hlavně trilobitů. Zkrátka pohádka. Konec této pohádky učinili komunisti, když se Prokopské údolí, včetně jezírka, na dlouhá léta uzavřelo, aby se tam ve dne v noci pracovalo a dolovalo za účelem postavení nějakých vojenských zařízení, o nichž dodnes málokdo něco ví. Prý jsou tam kilometrové chodby a kdovíco ještě. Nyní je již jezírko přístupné, ale kdo ho znal předtím, potvrdí, že jeho tehdejší krása a kouzlo je tatam a navíc – trilobita ani jinou zkamenělinu jsem tam nenašel, i když jsem asi šest hodin hledal.

Avšak největší klenot jsem si nechal na konec. Mám zvláštní vztah k Barrandovu, a to ne proto, že tam bydlím, ale že nás rodiče už od malinka pravidelně vodili na procházky právě tam. Před 6 lety jsem se svým přítelem Zdeňkem Bauerem vydal článek, kde jsem se zmínil o tomto skvostu Prahy v souvislosti s výročím Joachina Barranda. Článek je možné najít zde. A právě s touto lokalitou bylo spojeno koupaliště, nebo chcete-li plovárna, které bylo svou polohou a vzhledem tak zvláštní, že je těžké pochopit, že někdo dopustil její devastaci. (Ještě dnes je možné zaregistrovat ve stromy zarostlém klínu mezi skalami zbytky skokanské věže. Ve filmu pro pamětníky Poslední mohykán z roku 1947 je plovárna dobře vidět, a dokonce herec Jarda Mareš tam tehdy - ale jen na oko - vyhrál závod v plavání.)

Tato plovárna měla dva úhly pohledu. Jeden byl od Vltavy, tedy z dnešní Strakonické silnice, a druhý byl daleko nádhernější, z barrandovských teras a vlastně z baru Trilobit. Těžko to popsat, ale v některých filmových ukázkách ze staré doby by pan Čáslavský jistě našel záběry na tento skvost.

Na tehdejší dobu byla plovárna velmi moderní. Měla své pohodlné kabiny a jiné různé vymoženosti. Ale co bylo unikátní, byla skokanská věž. To jsme předtím nikde neviděli. Výška 10 metrů. Mnozí lidé tam chodili kvůli tomu, aby viděli jednotlivé odvážlivce, kteří více či méně dobře uměli skákat z této úžasné výšky.

A tady se zastavím, protože mě k této skokanské věži váže jedna historka. Mohlo to být tak v roce 1954, když na tuto plovárnu začal chodit můj kamarád, který byl velmi odvážný a svoji odvahu už prokázal jako udatný „bojovník“ v „košířských válkách“ a který se pak později stal mistrem republiky v boxu. Vyprávěl mi, že objevil bezvadnou plovárnu, kde je skokanská věž , která je tak vysoká, že se lidé z té výšky zdají maličcí a že on z ní skočil. Šli jsme tedy na plovárnu spolu. Byl jsem nadšený, jaká krása to byla mezi rozeklanými skalami a barrandovskými terasami nad námi. „No ale ta věž, ta je taky dobrá,“ pronesl jsem větu podobnou té, kterou pronesla vědma v pohádce Princezna ze mlejna. Zkrátka senzace. Ale krása z mého pohledu začala vyprchávat, když mně Milan řekl: „Tak, srabe, teď vylez nahoru a skoč!“ Řekl jsem, že si nejdřív musím trochu zaplavat. A tady byl první problém. Tak studenou vodu jsem ještě na žádném koupališti nepoznal. Ta trocha odvahy, kterou jsem měl před tím, mně zmrzla na rtech. „Tak co je?“ říkal Milan. „Nejdřív skoč ty,“ odpověděl jsem. On začal lézt nahoru a když tam byl, tak jsem ho viděl jako „mravence“. Několikrát přišel k okraji, pak zase zpět a – skočil, samozřejmě po nohou. Když vyplaval a byla vlastně řada na mně, měl jsem srdce v plavkách. Začal jsem tedy stoupat po schůdcích. V polovině jsem se podíval dolů a samozřejmě hned slezl. „Nejseš můj brácha, ale srab,“ řekl Milan. Začal jsem lézt nahoru a nedíval se dolů. Cesta trvala „věčnost“. Když jsem pohlédl dolů, zdálo se mně, že je bazén tak malý, že se do něho nemohu trefit. Byl bych tam stál až do zavření koupaliště, ale naléhání „ze země“ bylo tak silné, že jsem musel udělat životní rozhodnutí a v duchu jsem se loučil se všemi kamarády. Nejdřív jsem si sedl na kraj, abych snížil výšku, ale to nebylo znát. Nebudu to prodlužovat, zkrátka nakonec jsem skočil. Zdálo se mně, že nikdy nedopadnu a najednou hrozná rána a protože jsem měl otevřené dlaně, pálily mě, jako bych dal ruce na rozžhavenou pánev. Když jsem vyplaval, bylo mně horko a vodu jsem vůbec nevnímal. Od té doby jsem již nikdy na věž nelezl - a to jsem se nikdy nebál zubaře, na rozdíl od Milana, který si nechal zkazit většinu zubů, než aby šel k zubaři.

Když jsem psal tuto vzpomínku, tak jsem v tomto místě psaní přerušil na několik dnů, než se dostanu k tomu, že si udělám výlet do toho místa. Vybral jsem si včerejší odpoledne. „Vyhrabal“ jsem pohorky, dobře se oblékl a vzal jsem si svůj lovecký tesák, protože jsem nevěděl, čím se budu muset probít. Vystoupil jsem z tramvaje ve stanici Hlubočepy a dal se po cyklistické stezce směrem do Chuchle. Podešel jsem Barrandovskou spojku a první, co jsem viděl, byla kaplička „na Křenkově“ (samozřejmě zdevastovaná), kterou v roce 1742 postavila francouzská vojska jako prachárnu a později v roce 1847 byla použita jako kaple po neštěstí, které se událo v lomu, který byl nad ní. Pak jsem minul zdevastovanou budovu, která kdysi sloužila jako příslušenství k plovárně. A konečně jsem po chvíli přišel do místa, které bylo zcela zarostlé a mezi stromy se tyčilo torzo skokanské věže. Prošel jsem mezi křovím a došel k bazénu, který ještě teď uchvátí svou hloubkou. Na dně byla vidět asi dvě ohniště, vyrůstající pruty a nějaké haraburdí. Na druhé straně jsou ještě zbytky startovních bloků. Připadal jsem si jak na hřbitově a bylo mi z toho smutno. Barrandov se opět stává světově známým, vzhledem k novým ateliérům, a tak by se rozhodně celý areál stal více než důstojným soupeřem těch nejnavštěvovanějších míst v Praze.

Nemohu jako Pražák pochopit, proč tato nenapodobitelná scenérie Barrandova nebyla zachována. (Handrkování majitelů areálu, jehož součástí je Trilobit bar, terasy a také bazén, nevedlo k žádným výsledkům i přes sliby, že vše bude dáno do původního stavu). A to už v roce 1988 byl celý barrandovský areál včetně bazénu prohlášen za národní kulturní památku. Je pro mě dost nepochopitelné, že v tomto případě nezasáhl stát i za cenu odkoupení tohoto areálu, který i vzhledem k světovému věhlasu Barrandova a také Joachina Barranda skutečně národní kulturní památkou je. Co k této vzpomínce říci závěrem?

Dnes jsou k dispozici různé kryté i otevřené bazény, aquaparky se všemi možnými atrakcemi, ale tomu původnímu koupání ve staré dobré Vltavě se to rozhodně, aspoň romantikou, nevyrovná.

Chtěl jsem jen pamětníkům připomenout některé plovárny a koupaliště a těm mladším přiblížit trochu tu dobu, kdy sice nebylo tolik moderních koupališť se všemi pohodlnými doplňky, ale svou krásu a kouzlo měly přinejmenším stejné.

publicista



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 27, poslední 7.7.2007 02:04









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.