Čínský přístav původním jménem Amoy, nyní znám jako Xiamen, má v dohledu a několikaminutovém dosahu ostrůvek Kulangsu s nyní pozměněným jménem na Gulangyu, hodnocený jako údajně jedno z pěti nejnáramnějích míst celé země. V informační brožuře „Shore Excursions 2009-2010 Asia and Pacific Rim“, na křídovém papíře o více než 100 stranách, největší doporučení se dostává malebnosti „picturesque Gulangyu Island“ a tam slavným zahradám Shuzhoang, původně privátní domény magnáta, což tedy byl můj vyženěný dědeček. Ostrůvek o nepatrném rozsahu necelých dvou čtverečních kilometrů se po opiové válce stal výlučnou enklávou, adresou jedenácti konzulátů, vítaným místem, kde si svá sídla stavěli boháči a za druhé světové války si tam Japonci drželi cizí diplomaty, jimž se nepovedlo včas uprchnout.

Z mlh se vynořila velikánská socha, toť hrdina znám jako Koxingha, chrabrý obránce posledního císaře dynastie Ming.

„Vypadá jako ten český, s jedním okem,“ mínil náš potomek.

„Tenhle má ale dvě,“ namítl jsem. Též jsem na dálku usuzoval na Jana Žižku, jenže jak by se sem z Trocnova náš kališník dostal? A nebude to ani náš dvouoký dědeček. Jeho sochu, kulturními revolucionáři roztříštěnou, již obnovili, uvidíme ji v turisty značně navštěvovaných zahradách na opačném konci ostrova.

Dáváme se na pochod. Lidovláda zachovala unikátní pravidla z předválečných dob, totiž zákaz vjezdu vozidlům všeho druhu.Tristní byl dojem za naší první návštěvy začátkem osmdesátých let při pohledu na okolní sešlost, zanedbanost způsobenou časem, tropickým klimatem a vládní politikou neinvestovat do bytového fondu. Opadaná omítka, polámaná okna, zhaslé oči domů, s nahnilými žaluziemi na jednom pantu.

Tohle že je jeden ze zámků, kde Priscilla prožila dětství? Tam, kde bydlívala jedna rodina se služebnictvem, je teď napěchováno aspoň sto lidí. Však PROSTOR se zdá být tím největším čínským luxusem. Parkrát jsem pozdravil nájemníky, kteří nereagovali.

Můj excentrický tchán mě v Americe požádal, abych se mu podíval po pokladu. Po dvou pokladech.

S plánkem a majzlíkem v ruce jsem u vchodu či spíš vlezu bušil do prachu, co se tam spekl za všechna léta lidovlády. Slezli jsme do hlubin. Jen aby tam na nás nečíhali hadi, strachoval jsem se. Neohrozila nás ani myška. Prázdno, vymeteno.

Druhý poklad se měl blyštit v trezoru na nejvyšším poschodí.. A tam, kde jsme si měli nacpat kapsy drahokamy, byla ve zdi jen díra – nenašli jsme tedy ani prázdný sejf.

V opuštěné zahradě za rozpadlou zdí jsme vlezli do neméně opuštěného paláce, ze slepých oken mu rostly lodyhy a menší stromky. Po schodech do zdevastovaného vestibulu kdysi diplomatického sídla vedl přírodní zelený koberec. V komnatách někdejších recepcí a dýchánků sídlila smrt zašlé doby.

To bylo tehdy. Teď už je zanedbaná končina důkladně zvelebována, hodně návštěvníků se tam hrne okoukávat výsledek, nálada se zdá být převážně sváteční. Ejhle, na rohu mezi pilnými obchody TOURIST BUREAU, pojďme tam. Na rozdíl od uličního hemžení, uvnitř jsme byli jedinými návštěvníky. Rozhlížím se po mapách, brožurkách, ty ale vesměs až výlučně v čínštině. Co asi mohla znamenat čtyři tato slova: LAOBIESHU CONGSHU DAOGULANGYU KANLAOBIESHU? Spousta černobílých fotografií z dávných dob a na jedné s datem 1932 tři ženské postavy – dvě domorodé, ta třetí zřetelně jinačí. Však ano, byla to, rozpoznal jsem svou vlastní švýcarskou tchyni, Hedy Kaufmanovou rozenou. Prstem kynu na její dceru a svou manželku ocenit můj úlovek.

Dozvěděli jsme se, že permanentních obyvatel je na ostrově jen šestnáct tisíc, kdežto návštěvníků se tam ročně nahrne pět až šest milionů. První zastávkou bylo museum se soustředěním na výkony někdejších zvlášť zasloužilých dobrodinců, filantropů. Mnoho memorábilií o dědečkovi, spěcháme k jeho kdysi vytvořeným zahradám Shuzhuang - jejich terasy, pavilonky, jeskyně, vodopády, můstky, botanické unikátnosti. Z jeho zahrad se zásluhou revoluce staly Lidové zahrady, nyní znovu však Limovy, u vchodu s jeho nově stvořenou sochou..Před ní se mnozí turisté fotografují.

Priscilla mě představila své kdysi privátní pláži, co jsem dosud znal jen z černobílých rodinných fotografií. V roce 1982 jsme tam nesměli, tehdy to ještě byla vojenská doména.

Jak má plebejský středoevropský suchozemec reagovat na pojem, ponětí, fakt vlastního soukromého mořského břehu? Enkláva s hebkým pískem, palce tu olizuje dorážející teplá voda. Metám upřímné komplimenty na tuto kdysi její zcela privátní nádheru.

Už to není, co bývalo, utrousila.

Ovšemže to není ono. Už hodně dávno není mladičká panenská princeznička, přemnohé se mění, ať se přeptá Herakleita. Zdůraznil jsem nemravnost privilegií, jimž jsem v životě neměl příležitost se oddávat a poté je pokrokově odmítat.

Z kopce za zády se ozval hlas – ne čínsky, ale italsky. „O sole mio,“ rozbujel se baryton. Podsaditý žlutý muž, jednu ruku na srdci, druhou v leninském gestu k moři, nám prozpěvoval.

Vždyť já si tolik nestěžuju, připustila někdejší vlastnice.

Domorodci na naši přítomnost nejednou reagovali slovem, znějícím nějak jako CHUANA. I mrňavá holčička na nás ukázala prstíkem a radostně volala „Koukej, koukej, maminko – chuana, chuana!“ DIVOŠI, BARBAŘI ve fukienské verzi.

Sedíme v parku, já si něco čmárám, matka se synem konverzují ve fukienštině. Je s podivem, když cizinec zvládne mandarinskou čínštinu, ale tohleto že v tamějším dialektu je úplný zázrak. Prodavačky, zpravidla přepadající turisty se svým tovarem, se sběhly, došlo k překotné rozpravě, pak k nadšení z jejich strany, s kým že měly tu čest..

- - -

Zpátky v americkém akademickém prostředí jsem se musel vypořádávat s principem publish or perish, což znamenalo, že jsem placen, abych kantořil, jenže hodnocen, povyšován a případně vykopnut budu za své publikační iniciativy.Ulevilo se mi po zjištění, že se mi píše snadno, i když třeba nijak náramně.

Hledal jsem vhodné téma a našel jsem je právě v Priscille, jejím exotickém původu, jenž se mi stal záminkou, abych zdemolovat většinou v elitních pokrokových kruzích převažující přesvědčení, jakoby běloši měli monopol na rasismus, nevlídnosti takového druhu. Blížila se příležitost, abych získal tzv. sabbatical - tvůrčí placenou dovolenou - půl roku, třeba i celý rok.. Ano, takto budu tvořit a na pádných příkladech vyvracet sveřepě zafixovaná dogmata. A rozjedeme se do světa. Začneme v Maroku, načež bude Izrael, poté východní Afrika, kde právě došlo k vyhánění indické menšiny, následovat bude Ceylon, nynější Srí Lanka (Sinhálci proti Tamilům), odtud do Malajsie (Malajci, Číňané, Indové), ostrovy Fidži (Melanésané, Indové), praobyvatelé Austrálie, v disharmonii se značně pozdějšími evropskými příchozími, nedaleko pak Maorové versus Novozélanďané. To vše s předpokládaným závěrem, že sice protivy se přitahují, ale zejména platí stařičká pranostika o vráně k jiné vráně raději přisednoucí.

Směr Amerika - Evropa - Afrika - Asie - Austrálie - plno pacifických ostrovů. Letů celkem téměř padesát. Jen poněkud méně početné bylo Priscilly příbuzenstvo, zejména v Asii roztroušené na různých adresách, od Singapuru do Indonésie a dál na Filipíny. Dumali jsme, jak to smysluplně skloubit a jak se vypořádat s primární komplikací: porodili jsme - tedy jeden z nás dvou porodil - synáčka a jak my to s ním zvládneme. (Marně jsem protestoval proti jeho pojmenování, ale mohlo to dopadnout hůř. Když jsem rodičku vezl do porodnice, hrozila Rusalkou, bude-li to holka.)

Jako pachatelé rodičovské nezodpovědnosti jsme tehdy kdysi dávno vlékli jednoroční robátko do džunglí Bornea, v Kučingu na Sarawaku jsme ho krmili konzervou s dětským pokrmem a výrobním datem ještě z doby britského kolonialismu, s katastrofálním dopadem. Místní ranhojič ho pak obtížně restauroval. Ve východní Africe ve Tsavo parku jsme najednou měli dvě děravé penumatiky. Nešťastně civíme, přišlo pár domorodců, s varováním ve swahili, že tam v okolí jsou lvové (simba), takže pozor (haktari). Při jiné příležitosti, což se nám přihodilo v Tanzánii, sedíme ve stínu pod stromem, v jehož větvích nám nad hlavou se zpožděním postřehneme dva líně si nás prohlížející lvy, naštěstí nijak hladové. Posléze v Mikronésii na atolu Truk se nám synáček téměř k nenalezení odbatolil do někdejšího kulometného hnízda Japonců, za druhé světové války zaslouženě poražených.

Zážitky vskutku pozoruhodné, všechno jsme to tehdy přežili, dodatečně se tomu divím. Kromě toho, že děťátko jsme vystavovali nezodpovědným nebezpečím, už tehdy došlo k jeho posedlosti po nových neznámých končinách. V botách z toulavého telete začal pobíhat po zeměkouli. Vzpomínám, že když mu bylo šest roků, v čekání na večeři na Trinidadu na ubrousek si začal sepisovat končiny již navštívené a vyšlo mu jich šedesát. A v hodně pozdějším věku se za volantem zúčastnil rallye na trase Praha-Ulánbátar, přes Ukrajinu, Rusko, Kazachstán až tedy do Mongolska.

Jako tehdy jednoroční stvoření vychováván byl trojjazyčně. Matička na něj zásadně jen čínsky, já na něho česky, a s pejsky, kočkami, kýmkoliv jinačím tedy začal komunikovat anglicky. Tento jazyk se ovšem stal jeho tím hlavním, v čínštině se zdatně vyzná, s češtinou to je už horší, ale nikoliv nejhorší, též při pomyšlení, že jeho kmotrem je významný český literát.

- - -

Každý rok jsme někam putovali. Priscilla udržovala kontakt nejen se švýcarským příbuzenstvem, ale s přáteli sdílejícími společnou zkušenost z dob války a internace na onom pozoruhodném ostrůvku, kam se v této době hrnou miliony návštěvníků. Například rodina někdejšího celníka, nyní zpět v rodném Dánsku, kde svůj nynější domov má zaplaven čínskými pozoruhodnostmi včetně tuctu různě burácejících gongů. V Římě jsem měl příležitost se seznámit s italským diplomatem, jedním z oněch intervenovaných veteránů. Vzpomínám si na slova údajně vyřčená hrabětem Sforzou, příslušníkem jedné z nejnoblesnějších rodin, že prý jsou jen dva druhy lidí – ti, kteří už byli nebo ještě dosud nebyli v Číně, bez možností ji poznat.

Priscilla ráda a dobře malovala. Výtečně se jí dařily portréty synáčkova kmotra Josefa z Náchoda. Doma jsme udržovali padoušskou rovnováhu či spíš určitě nerovnováhu zcela v její neprospěch. Podmínky: já se starám o záležitosti důležité jako třeba o světový mír, kdežto ona dbá o záležitosti ordinérní, přízemní, jako jsou daně, vyřizování a placení všech účtů. „Buď jí vděčnej, važ si toho, rozmazlila si tě, co by sis počal, kdyby najednou nebyla,“ takto mě Zdena Škvorecká nabádala, varovala. Na její slova teď velmi bolestivě došlo..

Karibik, zpět ke vzpomínkám, k hopsání z jednoho ostrova na druhý a mnohé další. Snažit se pochopit unikátnosti a přitom i značně viditelnou bezútěšnost černošské republiky Haiti, té druhé nejstarší v západní hemisféře. Být zmaten unikátní kreolskou verzí již notně vzdálené franštiny.

Prošmejdili jsme Mexiko, od severní hranice u řeky Rio Grande, jižním směrem až na Yucatán u guatemalské hranice, absolvovali jsme námi nezaviněnou automobilovou nepříjemnost, s obtížemi jsme doklopýtali zpět do našeho domova. Tam mě očekávala zpráva s urgentním požadavkem, abych okamžitě odletěl na opačný konec světa na Nový Zéland a tam u soudu poskytl svědecké vyhodnocení socialistického právního pořádku či nepořádku v tehdejší ČSSR. Neodolal jsem takové nabídce, že při té příležitosti se podívám na ostrovy Samoa a ba i trošku zaskotačím v bájné končině jménem Tahiti. Komplikovaná záležitost na Novém Zélandu se týkala našince jménem Milan Brych, o jehož existenci jsem do té doby neměl ani ponětí a jím jsem se pak zabýval několik příštích let. Priscilla nebyla jediná, jíž on imponoval, věnoval jsem mu dost dlouhou kapitolu v knížce Velikáni a malikáni a Mistr Škvorecký o něm prohlásil, že kdyby Brych neexistoval, nebylo by možné si ho vymyslet.

Dost jeho zásluhou jsem se dostal na Rarotongu, tam jsem byl povýšen do funkce poradce premiéra sira Alberta Henryho - stal se jeho kokosovým Rasputinem, zejména v otázkách mezinárodního námořního práva. Na ostrově jsem byl celkem čtyřikrát, i dlouhodobě. Priscilla tam přilétla a se synáčkem tehdy osmiletým pobyla tři měsíce. Překrásná zkušenost, malebné zážitky, pádlovat na člunu ke škuneru, na útesu uvízlému a roztříštěnému, poklad jsme hledali, aniž ovšem našli. Naše dítě mělo ze své americké školy povolení tam nebýt, z Priscilly se stala dočasná učitelka a když se zrovna nevěnovala výuce, snažila se v našem domečku kuchtit knedlíky z nesprávné mouky..

Hned vedle nás měl sídlo pan vládce a před námi kilometr liduprázdné pláže. Oceán burácel, chlapeček se snažil strefovat do kokosů ševelících palem. Nepřekvapuje, že v tom ráji málem požádal o azyl. Priscilla tam navázala společenské domorodé kontakty, hodně malovala. Zásluhou své hubenosti měla na převážně korpulentní Polynézany až magický vliv. Když jsem jí ukázal dupárnu s jménem Banana Court, hned mi ji tamější dychtivci ukradli, na parketu ji divoce protáčeli a vrácena mi byla schvácená a pořádně promačkaná.

Já měl letět, ale pak neletěl do Venezuely na mezinárodní zasedání dumat o modernizaci mezinárodního práva. (V takovém prostředí se zpravidla sedí u velikánského stolu v abecením pořadí. Předpokládal jsem, že vedle delegátů Cook Islands bude Cyprus a pak Czechoslovakia a já tak budu mít příležitost jít se soudruhům v jejich řeči představit jako delegát - polynéský ostrovan.)

Jenže došlo k vládnímu převratu, byl jsem prohlášen nikoliv persona non grata, alepersona non gratis. Poté v New Yorku u OSN u příslušného dekolonizačního komitétu jsem jménem přítele, svrženého vládce Henryho, zahájil nepříliš úspěšnou intervenci. Tato iniciativa přiměla State Department, aby mě informoval o údajně povinnosti se ve Washintonu registrovat jako „agent cizí vlády“. Což jsem nemínil učinit, s logickým tvrzením, že přece neexistuje kategorie agentů vlády svržené.

- - -

Další sabbatical v Orwellově roce 1984. Ten jsme mínili strávit v zemi v té době univerzálně opovrhované: Republic of South Africa, kdy tam ještě platil apartheid. Mixed Marriages Act a Immorality Act, dva z jeho sedmi pilířů: První zakazoval mezirasová manželství, druhý zakazoval mezirasová obcování, dopustil jsem se obého a s výsledným potomkem pak pochodujeme po johannesbuských ulicích. Pěst na oko už ale nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv odpor a nepřátelství. Nejvíc pozornosti nám věnovaly černošky. Cestou k řece Limpopo u zimbabwské hranice, za městečkem Louis Trichard, jsme objevili značně luxusní motel. Umytí, slušně oděni jsme se dostavili ke stolu v téměř již zaplněné jídelně. Páni v tmavém, dámy v dlouhých robách, na zdích hlavy a rohy ulovené zvěře. Způsobili jsme šum. Nikoliv nepřátelský, nicméně šum. Jihoafričtí běloši si nás prohlíželi s podivem bez postřehnutelného negativního náboje. Asi jako kdybych přišel hodovat v doprovodu zebry, zebra způsobně usedla, rozložila ubrousek a docela dovedně zacházela s příborem.

V Jižní Africe jsme se rovněř seznámili s královstvím Swazilandu, s královstvím Lesotho, republikou Botswana (tou jedině solidně demokraticky si počínající na celém africkém kontinentě) a s právě se rodivší Namibií, dřívější německou kolonii, s vynikajícími cukrářskými výrobky a mnohými dalšími laskominami.

Dítě nám vystudovalo, architektem se stalo.

Synova svatba. Ota Ulč zcela vlevo, paní Priscilla po ženichově levici.

V ČSSR vláda budovatelů vědeckého komunismu se rozpadla. Jakožto původně in absentia odsouzený zločinec jsem rehabilitován.

Další sabbatical jsem absolvoval v Olomouci. Priscilla v mé rodné zemi nacházela nové přátele, absolvovala tucty divadelních představení. Pravidelně jsem jí anglicky četl své české výtvory, čímž se mi i stala jakousi auditivní redaktorkou. Od té doby jsem s ní jen s jednou výjimkou každý rok přiletěl, někdy víc než jednou přiletěl. Jen teď naposledy se už neobjevila..

. S pádem vlády rodné strany též padla má dříve dogmaticky zdůrazňovaná averze vůči oněm cruises - plavbám do všelijakých dálav. jako něčeho příliš buržoazního. Obohatily nás všechny, v tomto chronologickém pořadí: ALJAŠKA - KARIBIK - JIŽNÍ AMERIKA KOLEM CAPE HORN - ČÍNSKÉ VODY A VIETNAM - PACIFICKÁ BOJIŠTĚ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY - ČERNÉ MOŘE - STŘEDOMOŘÍ. Každá plavba obohacujícím zážitkem. Za neznamenitější jsme oba hodnotili měsíc trvající putování po bojištích s jmény Guadalcanal, Rabaul, Guam, Saipan, Iwo Jima, Okinava. Končilo se zastávkou v nukleárně zasažené metropoli Nagasaki. Tam Puccini umístnil svou operu Madama Butterfly, náramně melodickou, ale s neblahým koncem.

Obdržel jsem značné množství kondolencí. Mnou zde nejmenovaný hudební skladatel a filozof o Priscille napsal: „Myslim, že by měla mít nárok na jistou dávku věčnosti. Žena tak vznešená a přitom úžasně lidsky prostá. Můžu tě ujistit, že se mi hluboce vtiskla do paměti.“ K tomu ještě dodal povzdych „Sedla na mne lítost, že se to všechno nějak stává minulostí.“

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče