9.12.2016 | Svátek má Vratislav






VZPOMÍNKA: Moje hračkářství

18.1.2016

Patrně nejsem sám, kdo postřehne na návštěvě u rodiny s dětmi spousty hraček, byt nejednou připomínající hračkářství, s tím rozdílem, že z některých objektů jsou torza. Autíčko bez kol, panenky a panáčkové ve stavu invalidním. Občas to vidím také na zahrádkách, kde opuštěné hračky zvolna podléhají klimatickým vlivům. Pravda, rodiče se čas od času snaží se střídavými úspěchy přimět ratolesti k úklidu. Jeho stopy zpravidla zmizí ve velmi krátké době – to je neotřesitelná fyzikální zákonitost známá jako druhý zákon termodynamiky. Volně převyprávěný hlásá, že jakýkoli systém má přirozenou tendenci směřovat od stavu uspořádaného k méně uspořádanému. Jednoduše řečeno, vše míří k nepořádku. Ať se tedy snažíme jakkoli, boj proti přírodnímu zákonu je marný. Nejen pokud jde o hračky. Náš pracovní stůl potvrzuje, že zákonitost platí v každém věku. Občas slyším zvlášť prarodiče stěžovat si na přemíru hraček svých vnoučat, nicméně dodávají další. Samozřejmě, kdo by nechtěl udělat dětem radost. Jen občas váhám nad tím, zda by té radosti přece jen nemohlo být trochu méně, aby z ní děti něco měly.

Jsem rovněž prarodič, a popis stavu, s nímž nic neuděláme, mne přivádí ke vzpomínce na vlastní dětství. Narodil jsem se za války, dnes je vhodné dodat pro mladší generaci, že za druhé světové, nikoli třeba za třicetileté. Datování událostí se jim v dějepise občas plete. Takže za druhé světové, a vyrůstal jsem po ní, v pražském tehdy předměstském činžovním domě. Bydleli jsme ve čtvrtém patře, bez výtahu, v prvním bydlel pan domácí. Tak jsme mu říkali. Pan Čepl, mistr truhlářský, který měl ve dvoře domu dílnu svého řemesla. Kdysi před válkou ten dům postavil, zřídil dílnu, a hypotéku za dům splácel z nájmu, to nebylo moc, na předměstí se na tom nedalo vydělávat, a z výnosů řemesla.

Naše rodina měla s panem domácím velmi srdečné styky, já jsem co dítko pobýval v truhlárně často, posedával jsem v bezpečné vzdálenosti od strojů, sledoval práci, a také holdoval vůni šelaku či různých laků. Tehdy běžný klih tak voňavý není. Dnes už snad ani není. Na jedné ze svých přednášek se zmiňuji o klihu a když se zeptám studentů, zda tuší, o co jde, pak jen výjimečně někdo naznačí, že to nějak lepilo. Ano, již ve starém Řecku, a podle řeckého termínu pro klih se dnes jmenuje celý vědecký obor – koloidní chemie.

Ale to jsem odbočil. Pan Čepl mi jednou vyrobil hračku, když ze dřeva vyřezal sestavu krychliček, hranolků, válečků a dalších tvarů, vše krásně ohladil, něčím napustil. Dnes se to kupuje, tehdy to byl krásný dar. Stavěl jsem z toho různé konstrukce sedě na malé stoličce, rovněž výrobek páně Čeplův, jako ostatně většina nábytku u nás doma. Před stoličkou byla další, vyšší a větší, a vše stálo pod vodovodní výlevkou, protože v našem malém bytě nebylo jinde místo. Navíc v kuchyni, kde se to odehrávalo, byla maminka a bylo tam teplo. Ostatní místnosti, přesněji jeden pokoj, o koupelně nemluvě, se nedaly vytopit.

Později, již trochu odrůstající, jsem chodíval jednou měsíčně k Čeplovým, abych donesl měsíční nájem. To už pracující lid zvítězil, panu Čeplovi vzali dílnu, byl přece továrník, když měl dva zaměstnance, a samozřejmě přišel také o dům. Ale byl to proces postupný, takže ještě vybíral nájem, ovšem kamsi ho odváděl. Občas jsem vídal, jak si na malý papírek sype nějaký bílý prášek a zapíjí vodou. V každé době je bílý prášek podezřelý, dnes jako bychom hned tušili, jen zapití vodou by nás možná zmátlo, tehdy to ale tak jasné nebylo. Blíže se pubertě, dozvěděl jsem se, že pan Čepl, který stále častěji nebýval doma, má souchotiny. Tak nazývala starší generace tuberkulosu. Doma byl v obdobích mezi pobyty v plicním sanatoriu, když nebyl nakažlivý. Jednoho dne se už nevrátil.

To jsem ale předběhl. Tehdy jsem se trochu s panem mistrem bavíval, a on přidal i historii, jak přišel k chorobě. Na podzim 1938, v době ohrožení republiky, byla vyhlášena mobilizace, a on, tehdy mladý muž, ihned nastoupil. Vzpomínal, jak byl spolu se svými vrstevníky vzrušený z toho, že budou bojovat za republiku. Měl masarykovské ideály, tehdy ještě pokračující presidentem Benešem. Konec známe. Kapitulace, odjezd presidenta do exilu. Mladí muži otřesení zklamáním. On tehdy v pohraničních opevněních nastydl, pokračoval zápal plic a pak plicní tuberkulosa. Vzpomínal na to s určitou hořkostí a dodával, že kdyby aspoň bojovali, nesl by tu chorobu lépe. Pokud by ji nesl. Válka si nevybírá.

Teď jsem znovu odbočil k muži, na kterého dodnes vzpomínám, na jeho zvolna uvadající tvář, ale nesmírně laskavý pohled. On mi tedy vyrobil jednu z prvních hraček, která mne provázela několik let. Pokud šlo o moje hračky, hrály roli dvě skutečnosti. První se týkala všech dětí – hračky se obtížně sháněly. Ostatně po válce to platilo o všem. U nás doma pak navíc nezanedbatelná byla velikost, či spíš malost bytu. Z těch několika málo hraček, které jsem měl jako malý, chovám dodnes v paměti dvě. Jednou byl maňásek, hnědá opička. Ukazuje se, že ji zná více osob naší generace, zřejmě šlo o výrobek válečný či krátce poválečný. Moje manželka se také hlásila k vlastnictví tohoto tvora se skleněnýma očima. Čas plynul, opička stárla, takže v posledku jednak zubem času ohlodána, jednak moly, postupně přišla o většinu srsti, a připomínala tak spíš středověkého kajícníka v hrubém plátěném rouchu. Ale vydržela dlouho, až jsme ji jednou, už dospělí a manželé, odnesli do popelnice. Bylo to jako pohřeb. Už jsem si s ní samozřejmě dávno nehrál, ale ta vzpomínka.

Mým druhým partnerem, neméně oblíbeným, byl Pepek námořník. Nevím, kde se doma vzal, a jen se dohaduji, že jsem ho zdědil po starším bratrovi. Dědil jsem hračky, dědil jsem oděvy, což bylo pro rodiče úlevné, pro mne krajně nepříjemné. Pepek byl gumový, patrně původně taková pískací figurka, která se dává dětem na hraní do vany. Musel být předválečný, za Němců by sotva vyráběli amerického námořníka. Jak čtenáři možná postřehli, vyjadřuji se o Pepkovi jako celku spíš opatrně, trochu podoben archeologovi, který nalezl kus sochy a pokouší se rekonstruovat, jaký celek to původně byl. A to je můj případ, protože já si Pepka pamatuji již jen jako bystu. Doslova – hlava s nezbytnou čepicí, část ramen, vpředu rozhalený límec námořnické košile, vzadu jen vršek jeho typické obdélníkové části. Námořník, jak má být, tedy jak měl být, když byl celý. Jen tu dýmku asi nikdy neměl, když byl pro děti. Pepka jsem měl nesmírně rád, pořád byl se mnou, postavený na vhodnou plochu. Naštěstí změněn v malou bystu byl stabilní, takže stál bez opory. Nedalo se s ním nic dělat, prý jsem mu jen občas něco vyprávěl. Americký námořník tím trochu ulevoval rodičům, že nemuseli sami poslouchat. S malými dětmi je to náročné. Pepek mne opustil mnohem dřív, než opička; guma zpuchřela úplně.

A to je vzpomínka na moje tři oblíbené hračky. Později jsem jich měl samozřejmě víc, ale tyhle byly spojeny s mým raným dětstvím, kdy jsem stavěl dřevěné kostky a válečky do smělých staveb, opička mi pomáhala podávat materiál a Pepek námořník, stojící v čele stoličky, němě přihlížel rostoucímu dílu. Dodnes je vidím, a když pozoruji svoje vnoučata, chtěl bych doufat, aby jednou, až budou seniory jako já, také vzpomínala na nějaké hračky, které jim přirostly k srdci. Opravdu upřímně, tak, že se s nimi loučíme jako s někým blízkým.



Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Diskuse


Š. Šafránek
21:55
18.1.2016

P. Kmoníček
8:52
18.1.2016

T. Kočí
10:33
18.1.2016

T. Kočí
10:48
18.1.2016

počet příspěvků: 5, poslední 18.1.2016 09:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.