30.6.2016 | Svátek má Šárka






VZPOMÍNKA: Má prezidentská otázka (3)

18.3.2016

Socialistický svět, okopáván a podkopáván zvenku i zevnitř, se hroutil pro svou politickou rigiditu a ekonomickou neschopnost. Stále se překračovaly plány výroby, všichni byli povinně zaměstnaní, a přitom panoval všeobecný nedostatek. Klasikou byl toaletní papír (jaký div, všechno se přece plánovalo na hlavu). Polsko mělo své kulaté stoly, Maďarsko otevřelo hranice, ale naše vládce neprobudil ani masový útěk občanů NDR přes pražské velvyslanectví SRN.

Kromě Charty 77 se objevily i jiné pokusy zvrátit poměry, Demokratická iniciativa E. Mandlera a B. Doležala nebo Obroda z řad nespokojenců komunistické strany samotné, podpisová akce Několik vět. V lednu 1989 se na Václavském náměstí demonstrovalo k Palachovu výročí. Režim odpověděl obušky a vodními děly, a samozřejmě zatýkáním jako obvykle.

Posléze přišel 17. listopad, pokojná demonstrace studentů skončila mlácením v jediné jakoby únikové uličce (známo již z dávnověku), ale až poplašná zpráva o mrtvém studentovi (agentu StB Zifčákovi) spustila všeobecný protest. Klíči jsme se procinkali k opravdu masovému protestu na Letné a generální stávce, zrodilo se Občanské fórum (na Slovensku Verejnosť proti násiliu) a hlavně fenomén Václav Havel.

Pro mnoho lidí se vynořil z neznáma, ale kdo stihl přestavení Zahradní slavnosti a měl zájem i o další divadelní a jiné jeho texty, znal jeho jméno a názory od šedesátých let. Pak už jen z vysílání štvavých stanic. Jeho hry se úspěšně hrály na západoevropských scénách, nikdy je neviděl, dostával mezinárodní ocenění, nikdy je nepřevzal osobně, vzpomínám si, že jednu jeho děkovnou řeč pronesl (jistě lépe) Jan Tříska, tehdy již v emigraci.

Sám začal pronášet své veřejné projevy z balkonu Melantricha. Nebyl dobrý řečník, navíc ráčkoval, ale podstatný byl obsah z pera dramatického spisovatele. Psal absurdní hry, projevy byly ovšem velmi racionální, šly k podstatě věci. Objevily se plakáty Havel na Hrad, všichni konečně viděli, jak vypadá.

Pak se ovšem dostal do absurdní situace. Autor eseje Moc bezmocných se spolu se svými věrnými propracoval k moci skutečné, na kterou (na rozdíl od komunistů v únoru 48) nebyli absolutně připraveni. Jak řekl Ján Čarnogurský v jiné souvislosti, moc byla na dlažbě a bylo třeba ji zvednout. Pomocnou ruku podal ambiciózní a nerigorózní komunista, pozdější předseda první vlády. Marián Čalfa dokázal dokonce dohnat i komunistické poslance obou komor Národního shromáždění k jednomyslné volbě Václava Havla jako desátého jubilejního prezidenta našeho měnícího se státu (není to chyba v počtu, Beneš byl zvolen dvakrát).

Pokud jde o věznění, nikdo z předchozích nepobyl ve vězení čtyřikrát, ani nevyužil příležitosti napsat o tom něco jako Dopisy Olze. Jako jeho předchůdce byl též intelektuál, byť zcela jiného zrna. Měl jsem a mám ho rád hlavně proto, že dovedl o sobě pochybovat, není to samozřejmá vlastnost, je to nelehké, dobře to znám. Přesto se na něho nedívám nekriticky.

Heslo „Nejsme jako oni“ se nám nakonec vymstilo. Dovede si někdo představit, že by v Německu někdo, přeživší člen dávno zrušené NSDAP řekl, že demokraticky zvolený Adolf Hitler se sice dopustil drobných chyb, ale jinak bylo vše v pořádku? A u nás je Klement Gottwald a Vítězný únor adorován stejnými argumenty oficiálním vedením KSČM. I oni se dopustili zločinů a nikdo nebyl potrestán, ač byl komunistický režim oficiálně prohlášen za zločinný.

Druhá věc je fenomén nepolitické politiky, což se reálně projevilo poměrně rychlým rozpadem Občanského fóra, a ten správný směr vzali na svá bedra ochotně jiní.

Co pokládám za jeho největší úspěch? V očích světa navrátil našim národům i státu důstojnost a vážnost (postupně opět ztrácenou). Přivedl nás do NATO.

Asi před rokem se mi zdálo, že Václav Havel byl u nás na návštěvě, hádali jsme se o divadlo a se ženou vzpomínal na společná léta v koleji Krále Jiřího z Poděbrad, ačkoli ona si o rok mladšího kluka nikdy nevšimla. Taková ptákovina. Žena už byla také rok po smrti.

Havel je po Masarykovi druhým, nejprve široce milovaným, posléze stejně nenáviděným člověkem v čele státu, také až do záhrobí. Někteří, jako Bohumil Doležal, jehož komentářů si jinak vážím, pociťují své osobní křivdy, většina však jen své nenaplněné sny. Předpokládali, že cinkáním klíčů splnili svou povinnost a ostatní je na něm, ačkoli nebyl všemohoucí Bůh, ale jen člověk, dvakrát na prahu smrti, které potřetí neunikl. Viděl jsem mnoho státních pohřbů, ale v tom ztichlém průvodu, nekonečně se pomalu sunoucím, bylo stejně nekonečně opravdového žalu těch, o nichž alespoň doufám, že z nich nevyvanul časem.

Zvláště jeden moment mě zaujal při tom obřadu. Vynikající, státnický a hodnotící projev jeho nástupce Václava Klause, svým způsobem překvapivý. Od počátku jsem ho totiž vnímal jako člověka usilovně se od svého předchůdce odlišujícího. Na počátku politické dráhy se objevil v Občanském fóru jako představitel ekonomie a Prognostického ústavu, rychle pak vystoupal do křesla ministra financí. Pohledný člověk, fanynky známé jako Klausovky (proti Dientsbierovkám), ekonomické reformy byly nutností. Byl mi sympatický. Poprvé mě ovšem nahlodal výrok, že kultura je takovou třešničkou na dortu, a podruhé věta, kterou úporně popíral, ale slyšel jsem ho v živém přenosu, jak řekl, že neumí rozeznat špinavé peníze od čistých. To se mi zdálo podivné od ministra financí. Dnes je to méně přehledné, když ministr financí neví, která jeho firma dostala dotaci, kterou mu jeho ministerstvo přidělilo a schválilo, ale tehdy, při první vlně privatizace, kupovali obchody buď jejich dosavadní vedoucí, nebo veksláci. Nikdo jný kapitál neměl, musel se zadlužit, a to byly ty čisté peníze..

Kuponová privatizace se nám líbila, pečlivě jsme vybírali podniky, z nichž některé zkrachovaly, ale nakonec nám zůstaly akcie Telekomu, Bohemia Sektu, Skansky. Podvod spočíval v tom, že jsme je museli odprodat za směšné ceny, a sám Václav Klaus se podivil, že jsme se jich nezbavili co nejdříve. Byla to taková hra. Hlavně pro Viktora Koženého.

Svým vystupováním byl opravdu opakem Václava Havla. Pamatuji si první Havlův novoroční projev o nevzkvétající zemi, při němž se na nás dívala laskavá tvář, občas přes sklouzající brýle. U Václava Klause mám vždy pocit, že mě přehlíží jako družstevní lány nebo že se chystám k němu na zkoušku, kde propadnu. Řeč spíše v úsečných větách. Také sportovec, žádné nemoci, ale pak ovšem nutné úrazy. Zatímco Havel měl za mluvčího elegantního Ladislava Špačka, on si vybral Petra Hájka, který na rozdíl od nás nepochází z opice, je však poněkud šílený. A tak by se dalo pokračovat, i pokud jde o spisovatelskou činnost nebo místo Knihovny Institut. Výrazná samolibost, vrcholící při manipulaci s perem. A posléze závěrečné číslo, daleko povedenější amnestie, hlavně pro staré dobré kamarády.

Snažím se nebýt zaujatý, nakonec jsem musel ocenit jeho až jasnozřivé vzepření proti globálnímu kšeftování s globálním oteplováním, i když klimatické změny tu opravdu jsou, leč zřejmě bez ohledu na naše úsilí. Hladké rozdělení státu jako při šachové partii s Vladimírem Mečiarem. A pak ten projev na Havlově pohřbu. Neuplynulo ovšem mnoho vody ve Vltavě a státnická moudrost se vytratila, místo vymezenosti zaujala své místo nenávist, dokonce ho nazval kryptokomunistou, zatímco spolu s Jaromírem Jágrem je Havel stále naším nejúspěšnějším exportním artiklem. Bustu mu ve Washingtonu nezbourají, na Šípkových lavičkách se dá sedět.

Nenávist ovšem dovede být i motorem zatím poslední hlavy státu. Miloš Zeman se proslavil svým článkem v magazínu T 89, pak upoutal svými bonmoty na prknech Semaforu a posléze po jistých delších peripetiích byl zvolen předsedou sociálních demokratů. S nimi jsem sympatizoval, líbil se mi Helmuth Schmidt, po revoluci u nás Rudolf Battěk. Jakmile se ho strana zbavila, ztratil jsem i já své sympatie. Musím ovšem uznat, že nápad s autobusem Zemák (tak se říkávalo bramborám) z hlavy protřelého komunisty Šloufa byl geniální. Zeman vjel do velké politiky jako parní válec a konečně přivedl stranu do sněmovny hlavním vchodem. Jako ministerský předseda hravě přestál několik afér (cesta do Bambergu, akce Olovo proti minstryni z vlastní strany) i odsouzení za prokázané pomluvy a lži (novinář Brezina).

Z takových prkotin si starosti nedělá dodnes. Spolu s Klausem je autorem proslulé opoziční smlouvy, která zpotvořila už tak nahlodanou politickou scénu. Pak, když Václav Klaus s podporou vyprošenou od komunistů nad ním zvítězil v prezidentské volbě, protože tlupa vlastních straníků ho zradila, dobře si je zapamatoval a to hnízdo opustil, aby jako důchodce v bačkorách objímal stromy na Vysočině, jedl gothajský salám a zapíjel becherovkou. Nějakou dobu tato role vydržela, pak se dal přemluvit a propůjčil své jméno pidistraně, která pak žalostně propadla.

Nicméně další příležitost se naskytla, když se zákonodárci dobrovolně vzdali své volební moci a přepustili ji lidu. A to je aréna pro Miloše Zemana jak stvořená. Pánem et circensés, chléb a hry, heslo římského lidu. Ten český ve své většině chléb měl, dostalo se mu tedy her, kampaň byla dobře zaplacená (Lukoil?), dobře vedená, na konci podrazná a vítězná.

Jak Havel, tak Klaus se pokoušeli prolézat pod laťkou prezidentských pravomocí, ale Zeman ji rovnou zlomil hned jmenováním vlády svých kamarádů, ač dosavadní vládní strany po pádu Petra Nečase a spol. měly parlamentní většinu, podruhé nezdařeným pučem po volbách v Lánech, který vyžvanil Milan Chovanec, a konečně svou vlastní zahraniční politikou bez ohledu na tu vládní.

Abych se nedal svést svým negativním postojem moc daleko, chtěl bych mu poděkovat za jeho konzistentní podporu Státu Izrael a odpor proti arabským teroristům. Ale lísání se k politice Velkoruska a k Číně, kde se máme učit, jak konsolidovat stát, kvůli obchodům, je pro mne hořké sousto. Je opravdu velký řečník, s hlavou lehce nakloněnou na nás laskavě shlíží s nelaskavými, až vulgárními výrazy.

Také Zemák se proměnil v řadu limuzín a spanilé jízdy po krajích jsou trvalou volební propagandou. Zeman rád provokuje a musí se kochat radostí, jak se mu to daří, rozdmýchávání vášní však může později postihnout i ty, kteří foukali do ohýnku. A v poslední době se podobá římskému senátoru Katónovi staršímu a jeho umanutosti zničením Kartága. Ale ono to bylo přece jen větší sousto než novinář Peroutka, léta již mrtvý.

Jako diabetikovi a bývalém kuřákovi mi vadí jeho slabá vůle. Když jsem se své závislosti mohl zbavit já, proč by to nemohla dokázat hlava státu? Ale on je bohorovný v pravém slova smyslu, tak proč by to dělal?

Také o Miloši Zemanovi se mi nedávno zdálo. Viděl jsem ho, jak se zastavil na náměstí Nebeského klidu, tam, jak jsem viděl toho muže v bílé košili, neopíral se o hůlku, ale o darovaný samopal s prodlouženou hlavní až na zem. Nikdo si ho nevšímal. Mluvčí Ovčáček to pak vysvětloval: „Tam jsou zvyklí na tanky, to je úplně jiný kalibr.“ Ale sen pokračoval druhou scénou. Dva poskoci otevřeli obrovská zlatá vrata, klátivým krokem námořníka prošel nejprve prezident Putin, Zeman se za ním belhal stále s tím samopalem, Putin se obrátil a volal, nespěchejte, jako doma, jako doma... To je opravdu velká ptákovina.

P. S. Václav Klaus řekl, že v další volbě nemá smysl proti Zemanovi kandidovat, pěkná to lekce demokracii. Někdo napsal, že by to mohla být žena. Měl bych tip. Alena Vitásková je pohledná žena, z politiků má pro strach uděláno, je ještě mladá a kdyby si odseděla nějaký ten rok v kriminálu, měla by i potřebnou kvalifikaci. Co říkáte?

Konec



Diskuse


V. Čermák 376
14:54
18.3.2016

P. Lenc
13:51
18.3.2016

P. Khail
12:40
18.3.2016

P. Horak
11:53
18.3.2016

F. Houžňák
14:14
18.3.2016

K. Frauknecht
11:16
18.3.2016

J. Mrázek
10:49
18.3.2016

M. Valenta
10:18
18.3.2016

F. Houžňák
8:59
18.3.2016

P. Kmoníček
9:16
18.3.2016

J. Fridrich
13:55
18.3.2016

F. Houžňák
14:17
18.3.2016

B. Brousková
16:30
18.3.2016

M. Krátký
4:55
18.3.2016

P. Dvořák
1:38
18.3.2016

A. Richter
2:34
18.3.2016

P. Dvořák
3:13
18.3.2016

P. Dvořák
3:15
18.3.2016

počet příspěvků: 23, poslední 18.3.2016 06:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.