24.6.2018 | Svátek má Jan


VZPOMÍNKA: Jíme, abychom žili

7.3.2018

Ten den nezačal dobře. Už druhé ráno jsme vstávali v kempu u Berlína, kam jsme dorazili na závěr našeho putování tehdejší Německou demokratickou republikou. Tedy moje přítelkyně, dnes manželka, já, a naše těžké krosny, kde byl proviant. Byl červenec 1971.

Z kempu bylo třeba nejdřív dojít na nádraží, odtud vlakem do Berlína a dále městskou dopravou. Na nádraží vedla prašná silnice v půli cesty se lomící pod pravým úhlem. Usoudil jsem vycházeje z geometrie, že po přeponě je cesta kratší, než po odvěsnách. Prostě – navrhl jsem jít zkratkou. Zprvu to bylo slibné, malebný les, pak však pokračovala houština, v níž byly navíc zrádné bažinky. Mohu shrnout úslovím: Šli jsme zkratkou. Byla to sice horší, ale zato delší cesta. Opravdu to nebyl dobrý začátek dne.

V Berlíně jsme nahlédli, že se po dobrodružné pouti musíme posilnit, a zašli jsme do nevelké restaurace. V nabídce malých jídel byl i Strammer Max. Pro neznalé němčiny dodávám, že máme vypůjčenou podobu, štramák, nebo štramácký. Tady to byl talíř koleček měkkého salámu, máslo, k tomu dva brötcheny, takové německé žemle, a káva. Bylo to slibné; čekaly nás další památky v proslulých museích.

Posilněni jsme vstoupili do sbírek egyptské Staré říše, doby pyramid. Následoval přechod do říše Střední, když moje partnerka odešla s omluvou do místnosti označené panenkou. Vrátila se světle zelená, prý zlobí žaludek. Prý dost. Informaci jsem vzal na vědomí v domnění, že budeme pomalu pokračovat a odpočívat. Nikoli. Sám jsem pocítil zesilující drama v dutině břišní. Trochu odbočím – před časem rekonstruovali náš ústav, a ptal jsem se architektů, proč je v oné místnosti jen jedna toaletní mísa, když tam byly v kabinkách původně dvě. Byl jsem poučen, že v architektuře je pojem „doběhová vzdálenost“, která počítá s tím, že to každý zvládne, a jsou-li dva, poběží jeden o patro níž.

Zpět do musea. Tady mi doběhová vzdálenost připadala zdéli maratonu, kde jsem ovšem pořád zrychloval. Zvládl jsem to. O našem zdravotním stavu teď bylo jasno, šlo o to opustit důstojně město. Zkuste to někdy v takovém stavu, navíc ve městě, které neznáte. Nastala třeba situace, kdy jsme kvapem opustili vůz metra, kde naštěstí byla u stanice malá kavárna. Moje partnerka proběhla místností rovnou, já zaťal zuby, posadil se a objednal si čaj. Pak jsme se vystřídali. Na nádraží bylo patrné, co je s námi, výpravčí nám dal hofmanské kapky. Aspoň to. Z vlaku do kempu to bylo lepší – postupovali jsme každý po jedné straně lesa, s četnými zastávkami. Ústup Napoleonovy armády z Ruska byl proti tomu spořádaný odchod. Nakonec vše napravil Endiaron, který jsme vždy vozili. A k tomu poučení, že měkký salám bývá v létě ošidný. Max nebyl rozhodně štramák.

To je úskalí stravování na cestách. O rok později, v rumunském Brašově, kdy nemajíce výběr, občerstvovacích zařízení bylo poskrovnu, jsme posnídali v jakési kavárně výbornou kávu, k tomu však zákusky, nesmírně sladké. Útroby se bouřily, sice ne dramaticky, ale přece. Bouři zažehnal náš známý, Nicolae Stoican, řeckokatolický kněz, k němuž jsme beztak mířili. Učinil tak nikoli zázračným slovem, ale rakijí. Na cestu přidal láhev heřmánkového čaje.

Naštěstí jsem problémy tohoto druhu zažil opravdu vzácně. Jindy se s pokrmem spojovaly určité nesnáze společenské. V létě 1967 jsme putovali, můj bratr, jeho přítelkyně (s níž se pak oženil) a já, vnitrozemím Bulharska. Byl to svět, kde se zastavil čas, krásná krajina, ale s jídlem to bývalo nesnadné. V jakési malé vesnici, jméno nevím, jsme konečně uviděli hospůdku, kde pod hustými korunami stromů byly stolky spoře obsazené. Jídlo jediné – v hliněné misce kousky skopového masa, vše v husté červenohnědé omáčce s všelijakou zeleninou. K tomu typický bílý chléb, nikoli snad krajíčky, ale každý dostal půl veky.

Ten chléb byl výtečný k příjemně pikantní směsi, ale, patrně to znáte, strašně drobil, jak jsme ho po kouskách lámali. Stůl byl záhy doslova zasněžený drobky, které jsme se pokoušeli shrabat doprostřed. Bylo tam už malé pohoří, když jsme se rozhlédli, co dělají místní. Ti, když bylo drobků hodně, rázným pohybem je smetli na zem. V tu chvíli se odkudsi vynořily slepice a pod stoly bylo v okamžení čisto. Jakási forma ekologické likvidace. Jen bylo třeba chodit po restauraci s přiměřenou opatrností. Pokud šlo o kosti, opět opatrné rozhlédnutí. Ukázalo se, že místní muži, ženy tam nebyly, kost pečlivě okousali a pak ji navyklým pohybem hodili přes rameno až za živý plot. Tam byli pro změnu psi. Odpad nebyl žádný.

Vzpomínám na to, a zdůrazňuji, že bez ironie. Naopak, byl to jeden z nejlepších obědů v prostředí příjemných lidí. Bavili jsme se s nimi jakousi staroslověnštinou, a když zjistili, odkud jsme, chystali se nás pohostit destilátem. Trochu je zarazila naše úzkoprsost, když jsme nápoj odmítli s odůvodněním, že jedeme autem. Zdálo se jim zřejmě malicherné, že kvůli tomu nepijeme ani pivo. Dali nám ho v lahvích, pokud si pamatuji „Šumensko pivo“, prý tedy až nebudeme řídit. Přitom vnitrozemí Bulharska nebylo rozhodně bohaté.

Netřeba pokaždé hodovat. Stačí i skromné jídlo. Podstatné je, kde a za jakých okolností. O pár dní později byl naším cílem Gloženský klášter, jeden z četných v Bulharsku. Je na kopci, prý 1600 metrů nad mořem. Možná. Stoupali jsme tam půldruhé hodiny jakousi úzkou stezkou v divokých křovinách, a bohužel posléze v dešti, který přešel v liják. Kláštera jsme dosáhli v dosti zuboženém stavu, takže pozdrav, který jsme uslyšeli od představeného a jediného duchovního zde, archimandrity Leonida, totiž „dobro došli“, mohl znít dost ironicky. Vlídný srdečný úsměv svědčil o opaku.

Posazeni k jednoduchému otevřenému ohništi, kde hořelo pár polen, jsme dostali chléb, ovčí sýr a vodu. Vše, co v klášteře měli. A byla to zase rajská hostina ve společnosti poměrně mladého duchovního, jeho manželky a několika malých dětí. Potud celé obyvatelstvo tohoto místa, tehdy ještě dost opuštěného. Venku několik slepic a ovce; proto ten sýr. Vyráběli ho, a chleba pekli také sami. Skutkem křesťanského milosrdenství je pocestné pohostit. Stalo se, uschli jsme, prohlédli klášterní kostelík a přiznám se, že docela neradi zahájili sestup k autu. Bylo to ve skutečnosti královské pohoštění, vším, co v klášteře měli.

Měl jsem v životě pár příležitostí být na oficiálních akcích, kde bylo pohoštění, o jakém se mi ani nezdálo. Nebylo to špatné, ale tady to bylo úplně jiné. Skromné, a nesmírně srdečné. Vlastně výjimkou z oněch oficialit byla večerní recepce na zahájení mezinárodní konference v saském Annabergu. Podával se výtečný tmavý chléb se škvarkovým sádlem. Ukázalo se, že zvlášť západní cizinci, zvyklí na kde co, se nemohli nabažit. Podávalo se řízné pivo, obsluha byla v krásných hornických stejnokrojích. I takhle to tedy jde.

V titulku jsem použil polovinu slavného antického výroku. Ta druhá je „nežijeme, abychom jedli“. Psal jsem sice o jídle, ale šlo o něco jiného. O poznání světa, byť tehdy pro nás omezeného, a hlavně lidí. Všude jsme jako poutníci potkávali ochotné duše, které nám pomohly, či dokonce nás nasytily a napojily. Prostě jen tak. Přitom bylo jasné, že se vidíme v daný okamžik, a pak odejdeme. Nikdy jsem už ty lidi samozřejmě nespatřil, ale vzpomínám na ně dodnes.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


S. Netzer
11:26
7.3.2018

J. Černý
9:18
7.3.2018

D. Polanský
8:54
7.3.2018

M. Krátký
8:53
7.3.2018

počet příspěvků: 4, poslední 7.3.2018 11:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.