19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Jak to bylo (5)

17.3.2018

Jak jsem taky umejval vejlohy

Když neslavně skončilo to slavné „Pražské jaro 68“ a rázem nastal dlouhej hnusnej podzim, došlo hned na prověrky soudruhů straníků, kteří předtím fandili svému jarnímu šéfsoudruhu Sašovi, co měl údajně socialisticky lidskou tvář.

Přiběhl kolega - Tak si představ, že našeho generálního ta prověrková komise odsoudila do skladu součástek. Prej to bylo s velkou protekcí, protože přísedící kádr z fabriky furt požadoval odšoupnutí někam do manuálu v terénu. To za ty petice proti vstupu. . .

Skáču mu do řeči - Takže můžeme čekat něco podobnýho, když jsme mu s těma textama tady pomáhali. Určitě si někdo šplhne a práskne to na nás. Uvidíš.

To „tady“ znamenalo: v naší podnikové propagaci. Generální ředitel nám svoje projevy a články dával k textové korektuře a vylepšení stylizace. Byli jsme na to machři, jak nám občas pochleboval.

Jenomže celý propagační odbor byl nepomýlenými soudruhy z nového vedení podniku prohlášen za kontrarevoluční centrum. Mohli jsme proto očekávat to nejhorší. A žádnou protekci. Proslýchalo se, že ti neprověření, kteří zatvrzele odmítali připustit svůj podíl na rozvratu socialismu nebo dokonce nazývali bratrskou pomoc okupací, nuceně nastupovali na extravybraná pracoviště, kde nebudou ani vidět, natož slyšet.

Jednou z nejhorších štací měl být geologický průzkum. V přírodní divočině se bydlí v maringotce, vaří na ohni a obsluhuje vrtná souprava. Vhodné tak pro bývalé trapery, skauty či desetibojaře. Další oblíbené byly kotelny. Tam byli uchylováni pomýlení filozofové, petice sepisující spisovatelé a prokletí básníci. Sice teplo, ale samota a uhlí. Jiné potrestání se skrývalo za mytím výloh a zaměstnáním u podniku Úklid. Nepomýlení soudruzi pak mohli zažívat slastné orgasmy, když se na ulicích mohli kochat pohledem na své bývalé šéfy a politické oponenty, jak se máchají v kýblech se špinavou vodou, ždímají mokré hadry a usilovně i marně se snaží leštit velké skleněné plochy výloh.

Můj den i hodina prověrkového pohovoru také udeřila. V místnosti soudružka vedoucí kádrového oddělení, pár soudruhů dosavadních kolegů, kteří rychle vycítili možnost vylepšení kariéry. Ale taky úplně cizí chlap, co vypadal jak přidavač od zedníků. Dělnickej kádr.

Když jsem připustil fakta o účasti na štvavých textech bývalého ředitele, zazněla sugestivní otázka kádrovačky - Doufám soudruhu, že snad souhlasíš, jako většina rozumných občanů, se vstupem bratrských armád a se soudružskou pomocí proti kontrarevoluci a imperialistickým rejdům...

Zřejmě by stačilo na úvod jen nerozhodně něco zakoktat, občas lehce přikývnout a ve vstřícné debatě pak několikrát prohodit - ano, možná, jistě, a bylo by vymalováno. Ale co soudruh čert ve mně nechtěl, respektive chtěl, odbojně i zásadově ze mne vypadlo - Já vo žádný kontrarevoluci nic nevim, podporovali jsme jen obrodný proces, a s vojenskou okupací samozřejmě nemůžu souhlasit. Jako snad nikdo. - A taky bylo vymalováno.

Soudružka mi uštědřila několik soudružských výčitek se závěrem, ať si zajdu na kádrové a tam se dozvím další. Soudruh suprdělnický kádr předtím koukal do lejter, aby zasvěceně pronesl – Tady koukám, žes ňákým kreslířem. Sedíš si v teple, něco črtáš po papíře, todle by se líbilo každýmu. Ale ty seš na straně kontrarevoluce! Takže se teď trochu víc seznámíš s prácí dělnický třídy!!

Takže to mám taky spočítaný. Přemýšlím, jak se mnou soudruzi chtěj vyjebat. Táboření v maringotce mě snad nečeká, i když u skautů jsem kdysi v mládí byl - jenomže u vodních a půl roku, než nám klubovnu a loděnici zabralo jakési tehdy neznámé Bratrstvo kočičí pracky. – Kdo ví, kam mě přešoupnou, lidi jsou mstiví a soudruzi zvlášť.

Ráno přicházím na kádrové pro svůj ortel. Ať to mám brzo za sebou. Uctivě klepám a vstupuji. Sedí tam mladá holčina a je tam sama. Strnule zírám, ale vesele říká -

Čau miláčku - a nastavuje se k polibku.

S Vlastičkou jsem se seznámil při tanci na podnikovém večírku a pak ji i párkrát navštívil v její garsonce. Sice říkala, že půjde dělat někam na ředitelství, ale podrobnosti tajila.

- Jsem tu jako písařka, ale taky holka pro všechno. Soudružky občas potřebují posluhovat.

Povídám Vlastině - Tak kam mě chceš vyšoupnout, lásko, snad né od tebe moc daleko?

- Hele, měla sem tě poslat do Úklidu, kde berou na mytí vejloh. Ale rychle zajdi za ředitelem našeho podřízenýho závodu na Žižkov, zrovna shání nějaký aranžéry. Už jsem tě tam nahlásila a počítá a tebou. Ale jdi eště dnes, zejtra končej prověrky a ty megery se vrátěj, tak ať to máte vyřízený. Pac a pusu. Večír zajdi.

Žižkovský barák, suterén, vstoupím do lehce zatuchlý předředitelny a vidím známou dívčí tvář. Taky z tance na podnikovém večírku. Známost tehdy byla na spadnutí, ale nedopadla. Vlasta zvítězila. Jak se ale tadle jmenuje? Žádná paměť.

Culí se vesele – Soudruh ředitel tě už očekává. Dáš si kafe? Von ale bude mít už třetí, neměl by.

- Já kafe moc nemusím, tak klídek.

Vstupuji a znova zírám - Ahoj Pepo, mám se u tebe hlásit, něco jako aranžér.

- Čau Kódl. Vítej na palubě. Jak vidíš, taky jsem povejšil směrem dolů. Komisi jsem se moc nezamlouval, ale na todle místo nikoho honem nesehnali. Přibude nám asi vosum novejch prodejen a plno vejloh. To nový vedení jsou úplný paka, když je furt málo zboží. Tady máš klíče od podobný suterénní špeluňky, jako je tady, zařiď se tam, ať ti kluci z údržby zavedou telefón a vozej naftu do kamen. A sežeň si nějaký zkušený aranžérky a budete naše aranžérsko-propagační středisko. Starat se o výlohy - aranžování zboží a mytí skel. Budeš si to sám organizovat, ale nechci s váma mít ňáký problémy. Abysme si rozuměli – když nebudu mít na prodejně dost zboží, nějak to už nahoře vokecám. Třeba se zrovna posral auťák. Ale když nebude včas ve vejlohách politická vejzdoba, tak letíme voba, já i ty. Musíš se rozhodnout, jestli to spolkneš. Ale žádný snahy vo drobný sabotáže, maj na to kontrolóry a ty se vyznaj. Pro sichr hned zejtra zajdi na prodejnu v Kadlíně, jedna vejloha, trochu jim to tam přearanžuj a vočisti vejlohu nasucho. Ať nahoře nemůžou kecat. Na mytí je zima a stejně na to nic nemáme. Všechno si pak nakoupíte na faktury. Tak už padej. A na tý kádrovce máš ňákou podezřelou protekci. Doufám, že tu mladou, bejku.

Odcházím a zjišťuju, že se v „předpokoji“ budu muset pozdržet. Ona chce rychle dohnat resty, a tak se dozvídám, že bydlí sama tady nedaleko a když si skočím někde na gáblík, koupím třeba láhvinku červenýho, tak se můžu za hodinku stavit a povyprávíme. Na papírek píše adresu a jméno.

Volám pro jistotu Vlastině, že nastaly komplikace a dnes asi nepřijdu. Ještě měla chuděra starost, jestli se to nějak nezhatilo. - Neboj bejby, všechno na nejlepší cestě. (Ani nechtěj vědět na jaký.)

Znova starej barák, ale druhý patro. Byteček jak klícka. Podívejme, jak jsou ty mladé soudružky šikovné. Bytová krize jako by nebyla.

Eva byla šikovná i zručná – láhev sama otevřela, nalila dvě skleničky, svoji vyzunkla na ex a už ho tam chtěla mít. Já myslel, že chvíli přece jen pokecáme. Neměl jsem šanci.

Další postup byl už standardní. Netrvalo ale dlouho a najednou na dveře - BUCH BUCH, - Evi, to sem já, vodevři.

My tiší jak chcíplý myši, pohyby nula. Buch Buch Buch – Tak vodevři ty děvko, vím že si tam. Přitvrdil, ale my dál ticho jak v hromadným hrobě. Několik kopů až dveře sténaly, jak bychom asi i my, kdyby povolily. Ale jsou prvorepublikové a z masivu. Ještě pár kopů a slib – Jestli jsi doma a máš tam chlapa, tak dostanete voba do držky, počkám si.

Eva hned šmíruje okénkem ze špajzu, odkud vidí na ulici, a hlásí, že von sedí v autě a skutečně čeká. - Musíš to tu se mnou vydržet dýl. Mohli bysme tímpádem i dvakrát, co říkáš, sokole? Sokol mlčí.

Když zjišťujeme, že auto je pryč, mohl jsem se vytratit. Opatrně. Co kdyby? Ale nebylo nic.

Naštěstí Eva brzo ze Žižkova někam zmizela. Z bytu i od Pepy. Ještěže tak. Bylo to trochu náročný. Stejný osud ale potkal i Vlastičku. Prej ji přešoupli někam na moravský závod, snad přímo zástupkyně na kádrovém. No prosim.

Mezitím jsem „přijmul“ tři zkušené aranžérky, nakoupil všechno potřebné nádobíčko, také speciality k mytí výloh. Vše jsem pečlivě nastudoval a jednou jim ukázkově předvedl správné mytí výlohy zvenku. Ale zanedlouho to stejně myl Úklid na moji objednávku. Aranžérky občas jen zevnitř.

Se soudruhama z prověrky tak naopak bylo mnou vyjebáno.

Po páru letech se náš velkopodnik začal hroutit. Vynořili se dávní političtí zatracenci s kritikou a návrhy na odvolání toho či onoho. Najednou tu byl Vítězný listopad a soudruzi se měli pakovat. Ale moc se jim nechtělo. Různě a rychle privatizovali, přesouvali zařízení, zboží, odkupovali prodejny. - Až najednou jsou tu znova jakoby nic.

- Nejsme jako oni. - Cosmesi tosmesi. – Dyť nebylo tehdá tak zle. - Udělejme konečně tlustou čáru. - Ale stejně to dřív bejvalo lepší, nebyl takovej bordel, všechno jsme si drželi pěkně v klidu pro práci. A kdo snad zlobil, dostal trochu po papuli, tak ňáko po chlapsku. Že, chlapi...