Počátek první světové války zastihl mého otce Dalibora Koreise ještě ve školních lavicích. Bylo mu tehdy necelých sedmnáct let. V roce 1915, kdy stále ještě zcela nedokončil pražskou obchodní akademii (tu dodělával až několik let po válce), spolu s velkým počtem svých spolužáků a vrstevníků byl povolán do armády. Měl to štěstí, že se dostal k později tolik proslulému 91. pluku, toho času umístěného v Českých Budějovicích. Odkud ho vojenští pánové ihned poslali do kurzu pro budoucí důstojníky. K pluku se vrátil už jako kadet Koreis a někdy v té době se udála příhoda, která má být zaručeně pravdivá, o čemž se otec dušoval před mojí matkou, když jí o tom vyprávěl. Vzhledem k tomu, že otec měl prokazatelně určité romanopisecké vlohy, nejsem si její ryzí autentičností tak docela jistý, věřím ale v to, že je aspoň založena na pravdě. Takto jsem ji, už dlouho po otcově smrti, slyšel z úst své matky:

Koncem listopadu 1916 došla k velitelství pluku velesmutná zpráva o tom, že zemřel císař František Josef II. Mladému důstojnickému kadetovi Koreisovi se dostalo úkolu o tom uvědomit všechny důstojníky u pluku se právě nacházející. Při tom, jak svědomitě plnil tento rozkaz, vstoupil také do stanu, který náležel veliteli 11. marškumpanie 91. c. a k. pěšího pluku nadporučíku Lukášovi, tomu skutečnému Lukášovi, který později posloužil Jaroslavu Haškovi jako model k nezapomenutelné postavě proslaveného románu. Lukáše zastihl ležícího na polním lůžku a plně se oddávajícího odpolednímu spánku. Kadet si po malou chvilku nebyl jistý tím, co má dělat, zda by bylo na místě provést hlášení a spícího důstojníka tímto vzbudit či se vrátit o něco později. Císařova smrt se mu ale jevila být příliš důležitou, než aby o ní nadporučíka Lukáše nezpravil co nejdříve. Jinak by se mu to také mohlo nevyplatit! Kromě toho měl zcela jasné rozkazy, že má o smutné zprávě co nejdříve zpravit všechny důstojníky u pluku. Postavil se tedy do pozoru a zahlásil:

"Pane nadporučíku, kadet Koreis. Poslušně hlásím, že zemřelo Jeho Veličenstvo, císař František Josef Druhý!"

Z lůžka u stěny stanu se ozvalo jen jakési chabé zamručení. Kadet chvíli počkal a když mu začalo být jasné, že nedosáhl patřičného dojmu, hlášení zopakoval, tentokráte poněkud hlasitěji a s větším důrazem. Lukáš se nato pomalu obrátil na lůžku a v rozespalosti jen mávl rukou směrem k východu ze stanu:

"Dobře. Odchod."

Kadet zůstal nadále stát v pozoru na místě, protože si nebyl jistý tím, zda správně slyšel. Chystal se nakonec přece jen k odchodu, když Lukášovi konečně došel význam slov, která předtím vnímal jen v polospánku. Vyskočil z lůžka, postavil se sám do pozoru a dal si hlášení zopakovat do třetice!

Lze jen litovat toho, že mladý kadet Koreis zřejmě nikdy neměl příležitost se osobně setkat a popovídat si o tom s jednoročním dobrovolníkem Markem, který se u pluku v té době také údajně vyskytoval. Řekl bych, že by to býval byl docela vhodný materiál pro Osudy dobrého vojáka Švejka.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com