18.10.2017 | Svátek má Lukáš


VZPOMÍNKA: Babiččin deník

26.9.2017

„Napnutá doba. Beneš se vzdal vlády, prezidentem je Hácha“

Stalo se něco těžko uvěřitelného. Díky pečlivosti mého bratrance byl ve stokrát probrané pozůstalosti po naší babičce (1924-2011) nalezen její starý deník. Kopíruje zhruba období jejích čtrnácti až jednadvaceti let (1938-1945). Kladu si při tom čtení otázku, jestli ještě vůbec dneska smíme na některé věci vzpomínat. Každý srpen si připomínáme ruskou okupaci, jiné tragédie čím dál blahosklonněji přehlížíme.

Když nedávno fotbaloví fanoušci Legie Varšava překvapili propracovaným choreem v připomínce výročí krvavého potlačení Varšavského povstání z roku 1944 (odhadovaných 200 tisíc civilních obětí včetně dětí je víc, než po sobě nechaly atomové bomby v Hirošimě nebo v Nagasaki), vysekla UEFA Polákům pokutu. Choreo shledala „urážlivým“, plus obvyklé fráze o bezpečnosti, že ááááno. Pořádně mi to hnulo žlučí. Sankcionovat někoho za pietní akci je vrchol neúcty, další poleno pod kotel už tak dost vyžhavených evropských vztahů.

Babiččin deník reflektuje vedle čistě osobních nečekaně podrobně právě i válečné události.

denik babicka

Některé pasáže si nedokážu nechat pro sebe. Níže aspoň vybrané fragmenty.

Únor 1939: „Napnutá doba. Beneš se na podzim vzdal vlády. Prezidentem je Hácha. Jak rychle se události změní. Co bylo před hodinou, je již staré. Stále nové a nové zprávy. Vojáci se vracejí z hranic. Na podzim jsme je jásavě zdravili „nazdar“, nyní chodí každý jak zařezán. Ubohá matička vlast...“

1940: „Ráda chodím do Osady tuláků savany. Na schůzi u Vorlíčků jsme ale nešly ani já ani Bilina. Někdo nás zradil. Měli jsme hrozný strach. Pro chlapce přijelo gestapo. Natlačili je do džípů a odvezli.“

Konec války (Havlíčkův, respektive Německý Brod), 5. května 1945: „Na všech domech vlály vlajky ČSR, strhávaly se německé nápisy. Je to možné, že opravdu máme mír?“… „Zatím někteří vojáci chodili odevzdávat zbraně. Lidé si je chtěli rozebrat, ale výbor zakročil. Pak si komunisté přinesli pití a volali: Teď zas budeme páni my! 26 let jsme o tohle usilovali! Tím vznikaly menší spory. Ačkoliv byla střelba zakázána, přesto ti opilí stříleli do vojska. To okamžitě odpovědělo, a protože telefon nikdo nehlídal, obsadili Němci poštu a ihned volali o pomoc. Pak přišla zpráva, že přijíždějí SS a pancéře. Páni výboři a pan předseda utekli první a ostatní nechali na pospas.“ … „SS vyhlásili stanné právo. Vycházet se smí v 6.00 - 20.00 hodin. S tím se rozešli a několik mužů si ponechali. Patnáct jich pak bylo nalezeno mrtvých, zohavených a na různých místech zahrabaných.“ … „A tak prožíváme sobotu, neděli, pondělí i úterý v hrozných úzkostech o Prahu a se vztekem v duši snící o pomstě a přitom v hrozné bezmocnosti, neboť jedinou naší zbraní proti pancéřům, kulometům a letadlům je pěst a kuchyňský nůž. Nacistů je plné město a tak raději ani nechodíme ven.“

8. května 1945: „Jednotky SS se nechtějí vzdát. Celé tři dny pochodovaly okolo nás. Mnoho jich Rusové postříleli, mnoho zajali a ještě jich je dosti v okolních lesích, kde odstřelují vesnice a samoty. Jsou zde i rumunští vojáci, kteří kradou a přepadávají děvčata, nosejí Němcům jídlo, šaty i zbraně.“

****

Líbí se mi to vlastenectví. Dneska se o něm mluvit nesmí. Jakýkoliv projev vlastenectví je v kolektivizované Evropě projevem „nacismu“. Líbí se mi ta čeština. Krásná, bohatá, na tak nízký věk velmi kultivovaná. Až na drobnosti zcela bez pravopisných chyb. Jaký kontrast se slovníkem současných teenagerů, kteří v základním konverzačním režimu vystačí s výrazy „hej“ a „kámo“.

Smutek války a protektorátu naštěstí vyvažuje dostatek úsměvných momentů: „Včera mi Božka Votavová namlouvala hocha. Šla jsem s nimi až skoro na kopec ke sv. kříži. Vypravovali různé hlouposti o sobě a potom pomlouvali naše domácí. Hovoru jsem se málo účastnila, protože mě to nebavilo. Druhá schůzka má býti dnes večer, ale nikam nepůjdu.“ … „S Věrkou jsme byly ještě často lyžovat. V neděli chodím na hockey a po dvě neděle do biografu. Naposledy dávali Ducháček to zařídí.“ … „Tatínek mi přinesl dopis od Oty se slovy: Nesu ti ho jako hodný otec nerozlepený a ty mi ho pak jako hodná dcera dáš sama přečíst.“

Babička se dožila 87 let. Měla tři syny, šest vnoučat, v době své smrti pět pravnoučat. Dneska by jich bylo devět. Když odcházela, nejstaršímu pravnoučeti bylo 16 let. Mně 37. Jejímu nejstaršímu synovi bylo 62 let. Díky široké rodině byla i k stáru po ovdovění zřídkakdy sama. Ani ve vysokém věku neztratila bystrou mysl. Obdivovali jsme její vitalitu a věčně dobrou náladu. Rádi jsme naslouchali jejímu vyprávění. Nevybavuju si, že by někdy mluvila o posledních dnech války, které tak detailně líčí v deníku, ale na totální nasazení ve Vídni vzpomínala často. V podstatě si ho užila. Zacházení slušné, k narozeninám prý dostala velký dort. Zklamalo ji jen to, že neskončila s ostatními v montérkách na dílně, po čemž tolik dychtila. Jelikož uměla německy, posadili ji do kanceláře. Nikdy nezapomenu, jak mluvila o náletech (v Říši byla asi do konce roku 1944, takže nejspíš z té doby). Jednou je chytilo bombardování venku. Chtěli se schovat pod jakýsi strom, ale byla tam už skupinka Italů. Tak šli dál a ukryli se jinde. Když bylo po všem a vraceli se, všichni Italové pod tím stromem byli mrtví.

Uměla poradit, pobavit, zaujmout.

Nikdy bych, babi, nevěřil, že mě rozesměješ a dojmeš i několik let po své smrti.

Jiří Lacina


Diskuse


J. Jurax
Ehm
1:08
27.9.2017

J. Lacina 623
9:24
27.9.2017

A. Alda
12:47
26.9.2017

O. Dvořák
8:38
26.9.2017

R. Langer
10:41
26.9.2017

počet příspěvků: 5, poslední 27.9.2017 09:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.