To byste nevěřili, jak je zajímavé prověřit si volby a voliče nějakých dejme tomu sto let zpátky. Jít dál do minulosti by nemělo cenu, protože asi tak před rokem 1907 byla volební pravidla voleb, pokud se týče jejich příprav a konečného průběhu, poněkud vágní. A tak státní tvůrci volebních směrnic se snažili především o to, aby zvýhodněni byli dobře smýšlející občané a národy a mohlo se tak zvítězit nad těmi špatně smýšlejícími.

My Češi jsme to uměli velice chytře odhalit a ještě chytřeji pojmenovat. Když vydal rakouský vysoký úředník Anton Schmerling volební řády do říšské rady a zemských sněmů, říkalo se v Čechách tomu jeho systému Schmerlingovo divadlo nebo, ještě výstižněji, Schmerlingova bouda. Po roce 1907 se řád voleb upřesnil a v podstatě se za oněch sto let moc nezměnil.

Zajímavé je, že vždy šlo ve volebních agitacích především o strany a jednotlivce, málokdy o programy. Výjimku tvoří doba totality, kdy o strany jít nemohlo, protože byla jen jedna. A o jednotlivce také ne, protože stejně vždycky dostali oněch 99,98 procent. Někde i přes sto. A přesto nám nějak geneticky v myslích zůstala ona doba, kdy šlo spíše o strany a jednotlivce. Nikoli o programy.

Málokdo byl v té době tak poctivý jako uctívaný herec Národního divadla Ferdinand František Šamberk, který se proslavil tímto krátkým monologem: Koho mám volit? Mladočechy nevolím, poněvadž jsem staročech. A staročechy nevolím, poněvadž jsou to volové.

V té době se dalo všelijak švindlovat a manipulovat. Dle poněkud gumového volebního zákona mohli v obci volit všichni čestní občané, bez ohledu na to, jestli v obci bydlí nebo zde platí daně. A tak mnohé odstupující městské rady jmenovaly na svém posledním zasedání několik potřebných desítek čestných občanů z řad stoupenců vládnoucí strany. A ti pak pouze využili svého práva v obci volit.

Jo, to byly doby. Historie voleb je plná zajímavých příkladů korupce. Korumpovala i vláda – dávala tajně do fondů některých stran peníze, aby tyto mohly snadněji potřít nebezpečné kandidáty na poslance. A to se dělo i později. V roce 1925 vznikla u nás nová strana – Národní strana práce. Vyhlásila jednoduchý program: Náš program: nebát se a nekrást. Náš vzor: T. G. Masaryk. Naše taktika: poctivost v politice. Však také Masaryk tuto stranu podpořil finančně, ovšem tajně, a zajišťoval, aby Hrad tuto stranu nekritizoval. I tak ovšem propadla. „Poctivost“ jim nepomohla.

Ten rok byl vůbec smolný, komunisté obsadili druhé místo v počtu získaných mandátů. Však se také po několika pokusech nepodařilo sestavit vládu a zas musel udělat pořádek známý úřednický předseda vlády dr. Černý.

A hodně se toho opakuje. Díky technice a pravidlům se téměř nemůže podvádět. Jsou na to i tresty. Kde se ovšem dá beztrestně podvádět, jsou programy. Do nich se toho vejde. Jediným trestem by mohlo být, že by takto oklamaný volič potrestal ony předkladatele programů tím, že by je v dalším období nevolil. Jenže volič ve své oddanosti ke straně a k jednotlivcům ztrácí snadno paměť. A navíc se tomu dá předejít – hovořit více o stranách a o lidech. Strašit druhé jinými stranami a jejich lidmi. A přitom se zapomene na programy. To platí ve volbách všech stupňů. Můžete to denně číst v novinách. Všechny referují o tom, kdo s kým a v jakém městě dohodl koalici a kdo bude vládnout jako jednička, dvojka… atd. Ani slovo o tom, co tato skutečnost programově znamená. Ale neubližujme médiím. On to totiž většinou nikdo z těch místních vyvolených není schopen konkrétně a krátce definovat. Tak jak by to měli umět novináři. Inu, volby nebyly nikdy nic jednoduchého.

Ještě horší je situace nabídky kandidátů na senátory. Na propagačních plochách vykřikují do světa docela správná hesla o potřebě pravdy, o radostných dětech, o čistém ovzduší a já nevím o čem ještě. Jako by netušili, co se v Senátu může a co ne. Lze se obávat, že to opravdu netuší. Jiní jdou na senátní funkce rafinovaněji. Svého času (2010) se nechal Zdeněk Škromach zvolit poslancem a ještě v témže roce kandidoval na senátora. Voliče, kteří mu dali důvěru jako poslanci, nechal být a kandidoval znovu do Senátu. Důvěru dostal opět. Nikoho to nepohoršilo.

Nejhorší jsou ti, kdož si hrají na Spasitele. Vykřikují do světa: Vrátíme město občanům; Zajistíme levnější žití; Bezpečné město; Jedině s námi; Ku prospěchu města; Víme, jak na to; Aby naše děti dýchaly čerstvý vzduch a jiná „lákavá“ hesla, z nichž není patrno, jak je realizovat. Jak říká jeden můj přítel, kdyby ti kandidující takto měli balit holky, tak zůstanou do smrti panici (pannami).

Opět se objevuje starý nešvar, ono známé Luxovo „pravidlo“, že koalice se uzavírají až po volbách. Nesmysl - všichni víme, že nikdo nezíská 51 %. Nebylo by lepší říci předem, s kým jsme se ochotni spojit? Poté by volby mohly dopadnout lépe. Jinak nás čekají účelové slepence, na které doplatí města, obce a my všichni.

A také se již zbavme toho přesvědčení, že se pohybujeme mezi levičáky a pravičáky. Autenticky tu nejsou ani jedni. Herec Šamberk by dnes musel v nadsázce říci, že levičáky nevolím, protože jsem pravičák. Ale pravičáky nevolím také, protože jsou to volové.

Co tedy dělat?
Vzpamatovat se. To je třeba.