18.6.2019 | Svátek má Milan


VĚZEŇSTVÍ: Promarněná Klausova facka a Pospíšilovo dědictví

12.5.2016

V r. 2013 prezident republiky Václav Klaus ulevil novoroční amnestií Vězeňské službě, od níž propuštěním šesti tisíc odsouzených s krátkými tresty dočasně odvrátil nepříjemnosti z přeplněnosti věznic. Současně uštědřil facku české justici, která není způsobilá oprostit se od chuti psychicky týrat účastníky řízení protahováním procesů na dobu delší osmi let.

Již tehdy ovšem bylo jasné, že plnění věznic obvyklou rychlostí a neúnosné protahování trestních procesů má systémové příčiny v trestní politice státu. Bylo proto na něm, aby využil „oddechu“ poskytnutého amnestií a přijal účinná opatření, která by předešla opakování krizové situace z r. 2012. Bylo jasné, že v případě nevyužití Klausova „daru“ budeme za čas znova tam, kde před ním.

Přesto se od té doby v trestní politice nic zvláštního nestalo a dnes máme opět přeplněné věznice a setkáváme se s neuvěřitelným protahováním některých trestních věcí. Opět zaujímáme „čestné místo“ mezi evropskými státy počtem vězňů připadajících na 100 tisíc obyvatel. V náš neprospěch svědčí nejen vysoká čísla, ale i skladba vězeňské populace: na rozdíl od států na západ od našich hranic si při zaplňování věznic vystačíme téměř sami, bez výrazné pomoci cizinců, kteří jsou u „sousedů“ velmi významnou složkou vězeňské populace.

Je příznačné, že teprve návrat do stavu před amnestií oživil zájem o tento problém, o němž jsme přece všichni dávno věděli, že se jednou dostaví. Vede se mnoho řečí o příčinách rychlého plnění věznic a o jeho zastavení. „Mnoho“ ale není potvrzením kvality.

Na vině prý jsou soudci, kteří ukládají příliš mnoho nepodmíněných trestů a nevyužívají více peněžitých trestů. Ve skutečnosti nepodmíněné tresty tvoří jen 10-14 % z celkového ročního objemu pravomocných rozsudků. Snížení podílu je jistě možné, nikoli však velké. A nedovedu si představit, že by drobní zlodějíčci a neplatiči výživného, kteří jsou významnou skupinou odsouzených, s radostí dobrovolně spláceli peněžité tresty.

Dalším důvodem má být neochota soudů ukládat trest domácího vězení, když stále ještě nejsou k disposici monitorovací náramky. Po jejich zavedení se určitě tempo plnění věznic zpomalí, i když efekt asi nebude tak velký, jak bychom si přáli.

Nedostupnost náramků je smutné dědictví po bývalém ministrovi Jiřím Pospíšilovi, kdysi capo di tutti capi státnězástupcovské mafie, jenž se občas hlásí z Bruselu jako nositel různých mouder a univerzálních léků na neduhy společnosti a naznačuje ochotu vnutit po skončení mandátu europoslance své pochybné kvality národu, možná dokonce i kandidovat na úřad prezidenta republiky. Potvrzuje platnost přísloví, že „drzé čelo je lepší než poplužní dvůr“. V době příprav přijetí nového trestního zákoníku povýšil Jiří Pospíšil trest domácího vězení a náramky na vlajkovou loď péče o svou osobní popularitu. Ani ho nenapadlo, že by náramky mohly být také náhradou za útěkovou vazbu. Na obstarání náramků ale zcela zapomněl a nic v tomto směru neudělal. Naopak zmařil kroky své nástupkyně Daniely Kovářové, která spustila používání trestu domácího vězení i bez náramků a pokusila se je obstarat: Na počátku svého druhého ministerského mandátu Jiří Pospíšil její tendr na výběr jejich dodavatele zrušil bez náhrady. Jeho nástupci se pak buď o náramky nestarali, nebo pro krátkost mandátu nedokázali problém vyřešit. Až po letech se cíli konečně přiblížil Robert Pelikán, jemuž držím palce, aby mu bylo dáno dílo dokončit. Ten se také postaral o blahodárné rozšíření použitelnosti náramků jako alternativy k útěkové vazbě.

Za chybu se rovněž považuje kriminalizace neplacení výživného. Odsouzených za tento trestný čin je skutečně hodně, takže jejich propuštěním by se věznicím ulevilo. Jsou to ale převážně iracionálně se chovající zarputilí neplatiči, z nichž v občanskoprávním řízení dlužné peníze stejně nikdo nevytluče. Dekriminalizace neplacení výživného by byla jednostrannou výhodou pro ně, za kterou by společnost nezískala žádnou protihodnotu.

Žádná z výše naznačených cest nepovede k odstranění nejzávažnějšího prvku neblahé situace: sedmdesátiprocentní recidivy. A to je vřed, jehož zhojení není v silách resortu spravedlnosti. Vězeňská služba se může nazvdory nedostatku odborného personálu a hmotných prostředků sebevíce snažit působit na vězně výchovně, umožnit jim doplnění vzdělání a vytvoření pracovních návyků a úroveň své práve v tomto ohledu postupně zlepšovat, ale výsledek jejího úsilí nakonec určí podmínky, v nichž se odsouzení ocitnou po návratu na svobodu. Vystaráno mají ti, kteří nepřišli o rodinné zázemí a přátele, již jim pomohou začlenit se znova do společnosti. Z těch se ale recidivisté obvykle nestávají.

Potíž je s těmi, kteří tyto výhody nemají, pro které je svět za branami věznice neznámým a nepřátelským územím. Mezi nimi jsou ovšem lidé, kteří si svým přístupem k životu o návrat do vězení přímo říkají: nikdy nebudou pracovat a nepovedou řádný život, i kdyby dostali příležitost. Ale ani ti, kteří by se chtěli vrátit k normálnímu životu, nemají zaručen úspěch svého snažení. Stát a společnost se o ně nezajímají. Nemají kam jít a se „špinavým“ výpisem z rejstříku trestů se nikde neuchytí. Dobré úmysly mnohých z nich nakonec skončí návratem k obstarávání prostředků k životu nezákonným způsobem.Na konci pak znova čeká vězení.

Nápravu by snad umožnil velkorysý, státem dotovaný program péče o propuštěné vězně, řízený nejlépe Probační a mediační službou. V jeho rámci by mělo být postaráno o důstojné bydlení pro propuštěnce a zaměstnavatelé by měli dostávat příspěvky na každého zaměstnaného bývalého vězně. Ne všichni propuštění by se za péči odvděčili bezproblémovým začleněním do společnosti. Ale ti, kteří by výhodu využili, stojí za námahu a za vynaložené peníze.

To vše ale překračuje rámec působnosti ministerstva spravedlnosti. Odstranění obtížného jevu přeplněných věznic nemůže zůstat na bedrech ministra spravedlnosti. Úkolu se musí ujmout celá vláda jako sbor.

Samozřejmě si můžeme říci, že ve věznicích je jen pár tisíc potížistů, kteří poměry ve společnosti příliš neovlivní a jako voličská skupina jsou zcela bezvýznamní. Nad problémem přeplněných věznic můžeme pokrčit rameny, vzít jej na vědomí jako nutné zlo, a můžeme rozšiřovat kapacitu věznic do nekonečna. Jenže společnost, která se ke svým zbloudilým příslušníkům chová tímto způsobem, vydává sama o sobě špatné vysvědčení. Kdysi se říkalo, že Češi jsou národ muzikantů a lidí se zlatýma ručičkama. Počtem vězňu si ale ve srovnání s okolními státy zasluhujeme spíše označení „národ kriminálníků“. Je to dobře?



Naděje pro neplodné páry: Česko zavádí novou metodu mrazení vajíček
Naděje pro neplodné páry: Česko zavádí novou metodu mrazení vajíček

Státní ústav pro kontrolu léčiv schválil v nedávné době zcela novou metodu mrazení vajíček. Měla by eliminovat riziko poškození vajíčka při rozmrazení a dát tak ženám, které podstupují umělé oplodnění, větší šanci na úspěch.

Diskuse


Š. Šafránek
12:36
12.5.2016

J. Kanioková
13:53
12.5.2016

M. Valenta
14:18
12.5.2016

P. Han
17:49
12.5.2016

M. Valenta
8:24
13.5.2016

J. Hejmala
17:14
12.5.2016

P. Han
17:44
12.5.2016

P. Maleček
12:29
12.5.2016

J. Kanioková
13:57
12.5.2016

J. Hejmala
17:17
12.5.2016

M. Hoblík
11:38
12.5.2016

V. Vaclavik
9:15
12.5.2016

K. Frauknecht
9:28
12.5.2016

R. Langer
11:08
12.5.2016

M. Valenta
11:41
12.5.2016

K. Frauknecht
13:01
12.5.2016

J. Kanioková
13:52
12.5.2016

V. Vaclavik
14:58
13.5.2016

M. Valenta
14:26
12.5.2016

K. Frauknecht
14:35
12.5.2016

P. Han
17:52
12.5.2016

V. Vaclavik
14:55
13.5.2016

J. Myslivec
8:14
12.5.2016

M. Červeňák
7:59
12.5.2016

K. Frauknecht
7:33
12.5.2016

počet příspěvků: 28, poslední 13.5.2016 02:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.