26.5.2019 | Svátek má Filip


PŘÍRODA: Veverky 2018

20.2.2019

Každoroční text pro Zvířetník dáváme vždy dohromady především jako hromadné poděkování vám všem, kdo nám finančně i jinak pomáháte v naší už dvanáctileté „veverčí“ činnosti.

Čtyřletý Bagoun v plné síle a kráse na střeše jedné z voliér na zahradě.

Čtyřletý Bagoun v plné síle a kráse na střeše jedné z voliér na zahradě.

Loňská sezóna pro nás byla jubilejní - v létě jsme do naší specializované záchranné stanice přijali veverče s „pořadovým číslem“ 1 000, a tak od té doby můžeme říkat, že nám rukama prošel čtyřciferný počet veverek. Veverčat z celé republiky jsme si loni postupně přivezli 85, z nich 13 ani ne dvacetigramových holátek, menších než lidský malíček. Z 85 mláďat jsme při životě udrželi 70, u ostatních šlo bohužel o nalezence buď již v beznadějném stavu nebo s těžkými zraněními či postiženími neslučitelnými se životem.
Oněch 70 veverčat jsme na speciálně vybudovaných výpustných místech vrátili do přírody, kde ti „nejrychlejší“ z nich už brzy budou mít vlastní potomky - veverky v přírodě totiž mohou rodit už na začátku února a k hlavní vlně porodů z prvních vrhů dochází na začátku března...
Otázka, jak naši „vypuštěnci“ návrat do přírody zvládají, patří k těm častým a současně k těm, na něž nedokážeme odpovědět. Vypouštíme je totiž ve velkých lesích, na výpustných místech, odkud obvykle za několik dní (či nanejvýš týdnů) odejdou a jejich další osud je nezjistitelný. Důvod, proč si ale myslíme, že drtivá většina z nich život v přírodě zvládne, vychází z našich letitých pozorování zvláštní „sorty“ veverčat, které jsme si vypustili přímo u naší samoty (kde žijeme a kde sídlí i naše rodinná záchranná stanice). Nečiníme tak často, některý rok vůbec, jiný rok jednou či dvakrát, a obvykle se této výsady „domácího vypuštění“ dostane veverce, k níž jsme si vytvořili obzvlášť silný vztah, třeba proto, že jsme ji složitě léčili nebo se něčím vymykala běžným nalezeným veverčatům. Některá z těchto u nás vypuštěných veverčat pak zdejší lokalitu neopustí a prožijí na zahradě i v sousedním lesíku celý život, a protože ten život bývá (na veverčí poměry) dlouhý a plnohodnotný, analogicky soudíme, že podobně dobře se daří i našim odchovancům vypuštěným v lesích.
Níže přikládáme text o jednom z našich nejmilejších odchovanců, veveřákovi Bagounovi. Napsali jsme ho primárně pro náš staniční web, kam obvykle ve čtrnáctidenním intervalu vkládáme zprávy o našich „veverčích zážitcích“ či rady a tipy, jak lze jednoduše pomáhat divokým veverkám. Sem na Zvířetník se více než hodí...

Bagoun (2014-2018)

Od textu o veverce, která opustila tento svět, se jaksi očekává, že by měl být smutný. Hrdina tohoto povídání, sameček Bagoun, ale prožil bohatý, dobrodružný, plnohodnotný a v plném smyslu slova krásný život divoké veverky, a tak je náš smutek z jeho odchodu prodchnutý radostí, která časem ve vzpomínkách na něj převládne.
Bagoun se do naší záchranné stanice dostal 25. srpna 2014 jako ještě slepé a zcela zbědované veverče. Nalezen byl v Praze na Letné, ležící na zemi na asfaltovém chodníku, těžce dehydrovaný a vysílený. Kdyby byl nalezen o pár desítek minut později, bylo by už pozdě a i takhle byla jeho léčba komplikovaná, takže jsme se v prvních dnech neustále obávali, že nepřežije. Ze slepého prcka ale během dalších čtyř týdnů kojení a léčby vyrostl zdravý veverčí kluk, u nějž nic nebránilo vypuštění do přírody.
K veverčatům, jejichž život zpočátku „visí na vlásku“, si ale obvykle vytvoříme hlubší vztah než k jiným, a tak se Bagounovi dostalo vzácné výsady v podobě vypuštění nikoliv na některém z našich lesních výpustných míst, ale přímo u nás v areálu záchranné stanice. Bagouna jsme přímo z voliéry vypustili 27. října 2014 a následovalo to, co se u samců stává jen vzácně - sameček zůstal žít v okolí. Veverčí kluci totiž mají „toulavou krev“, a tak se na místě vypuštění obvykle zdrží jen pár týdnů (či nanejvýš měsíců) a poté vyrazí do světa, hledat samice i jiná „povyražení“, která jim veverčí život nabízí.
Bagoun ale naši velkou zahradu a přilehlý lesík přijal za své teritorium a na následující čtyři roky se stal jeho mužským „vládcem“. Do vzdálenějšího okolí odcházel jen někdy v době námluv, ale vždy nanejvýš jen na pár dní či týden, takže po většinu z oněch čtyř let od jeho vypuštění jsme ho ve větvích stromů či u krmítka vídali denně či obden.
Bagoun se okamžitě po vypuštění, jak to u veverek bývá, „proměnil“ v divokou veverku, na které nedlouhý „dětský“ život v záchranné stanici nezanechal žádné stopy. Tak jako jiné veverky trávil život obvyklým veverčím způsobem - stavbou hnízd, sháněním potravy, vymezováním se vůči občasným konkurentům, kteří do jeho teritoria zabloudili, a po část roku okouzlováním samiček, žijících v okolí. Úspěch měl především u Malé Pinky, samičky, kterou jsme shodou okolností vypustili též přímo u nás (jen o pár dní dříve než jeho) a která též v lokalitě zůstala žít natrvalo. Bagoun se tak v následujících čtyřech letech stal opakovaným otcem mláďat Malé Pinky a předal své geny několika desítkám divokých veverek.
Bagouna jsme v plné síle vídali více než čtyři roky, až do poloviny loňského prosince. Poté se jeho zdravotní stav ze dne na den prudce zhoršil - zeslábl, zmalátněl, jen těžce se pohyboval a z hnízda vylézal jen na pár minut, aby se na jednom ze zdejších krmítek najedl a napil. Po třech dnech pokusů se nám ho nakonec ve chvíli, kdy už byl zcela dezorientovaný, podařilo odchytit. Jeho stav už ale byl beznadějný - antibiotika ani další podpůrná léčba nezabrala. Ve třech posledních dnech svého života se tak Bagoun vrátil „do dětství“ - bezvládný je celé prospal ve vyhřívané přepravce, stejně jako před čtyřmi a půl lety opečovávaný svou „náhradní maminkou“, Káťou, která ho vždy, když se na pár vteřin ze svého katatonického stavu probral, krmila a napájela stříkačkou. Zemřel v klidu a bez bolestí v pátek 21. prosince ráno a týž den jsme ho pohřbili na zahradě pod vysokým modřínem, vedle samečka Krýti, jednoho z hrdinů knížky „Veveřácká kronika“.
Se čtyřmi úspěšnými lety života v přírodě od vypuštění je Bagoun našim rekordmanem. Byl to úžasný veveřák a prožil úžasný život. Nikdy na něj nezapomeneme.

Katka a Petr Soukupovi
veveratka.cz

Fotka: autoři

Katka Soukupová Neviditelný pes


Diskuse


A. Rgova
12:53
21.2.2019

M. Crossette
18:46
20.2.2019

T. Zana
19:10
20.2.2019

M. Crossette
19:49
20.2.2019

M. Crossette
20:02
20.2.2019

T. Zana
22:14
20.2.2019

Z. Olčava
8:48
21.2.2019

D. Ruščáková
17:58
20.2.2019

A. Bytová
Ta
16:15
20.2.2019

L. Jakovljevičová
14:20
20.2.2019

Š. Matyášová
14:11
20.2.2019

E. Šusová
13:44
20.2.2019

E. Šusová
13:47
20.2.2019

Z. Vave
11:46
20.2.2019

T. Zana
13:11
20.2.2019

Z. Jenny
11:11
20.2.2019

Z. Maya
10:45
20.2.2019

Z. Xerxová
13:30
20.2.2019

T. Zana
9:48
20.2.2019

T. Zana
9:46
20.2.2019

Z. Lika
9:02
20.2.2019

Z. Yga
8:32
20.2.2019

Z. Matylda
7:46
20.2.2019

Z. Xerxová
6:44
20.2.2019

počet příspěvků: 24, poslední 21.2.2019 12:53