19.1.2018 | Svátek má Doubravka


VĚDA: Proč jsou města docela šílená

17.6.2016

Mezi obyvateli měst je vyšší podíl duševně nemocných než na venkově. Ničí městský život lidem rozum? Anebo mají lidé se sklony k duševním chorobám slabost pro města?

Blázinec, vzdychne s nadsázkou trvalý obyvatel města i jeho občasný návštěvník uprostřed mumraje ulic, uliček, bulvárů a rušných náměstí. A možná ho přitom ani nenapadne, že mezi obyvateli měst skutečně žije vyšší podíl duševně nemocných než mezi lidmi na venkově.

Podle některých studií čelí městské obyvatelstvo například o 28 procent vyššímu riziku vážných poruch nálady než lidé žijící mimo města. Také schizofrenie je ve městech hojnější. Toho si už dávno povšimli američtí sociologové Robert Faris a Warren Dunham. Ve studii z roku 1939 viní z tohoto fenoménu neuspořádané městské poměry vyznačující se například vysokým počtem chudých lidí, značným zastoupením rozpadlých manželství, rychlou obměnou obyvatel v důsledku stěhování a také velkou etnickou různorodostí.

Význam spojitosti mezi duševními onemocněními a životem ve městě podtrhuje fakt, že obyvatel měst neustále přibývá. Dnes žije v městech 54 procent obyvatel Země. Jen do konce letošního roku se jejich počet zvýší o 70 milionů. Do roku 2050 přibude ve městech 2,5 miliardy lidí a mimo města už bude žít jen každý třetí člověk.

Rizika pro děti

Americký psycholog Stanley Milgram už v 70. letech minulého století upozorňoval, že města jsou pro lidi přitažlivá. Nabízejí velmi rozmanité typy prostředí a prakticky neustále se tu něco děje. Město dává svým obyvatelům na výběr ze spousty možností a bombarduje je bezpočtem stimulů. Skýtá závratná množství osobních kontaktů a příležitostí ke komunikaci. Milgram si však uvědomoval i odvrácenou tvář městského života. Města jsou hustě obydlená a člověka zahlcují informacemi a podněty. Milgram byl přesvědčen, že právě přemíra stimulů má na duševní zdraví obyvatele měst nepříznivý vliv.

Úklady města netkví jen ve velkém počtu lidí žijících na malé ploše nebo v absenci přírody. Významnou roli sehrávají i takové nepříznivé vlivy, jako je hluk, znečištěné ovzduší nebo i noční „světelné znečištění“ vydatnými zdroji světla.

Na druhé straně nabízejí města svým obyvatelům i přívětivější tvář, například v parcích a dalších oázách klidu.

Ale ani vesnice nenabízí v řadě ohledů idylické podmínky. Hůř se tu shání práce a život je často spojen s komplikovaným dojížděním za nákupy, službami, do škol nebo k lékaři. Mezi mladými lidmi na českém venkově je například užívání drog rozšířenější než ve městech, protože ve vesnicích je významně chudší nabídka mimoškolních činností. Přesto se zdá, že vesnice nabízí lidem prostředí, které je k jejich duševnímu zdraví celkově šetrnější.

Významně se promítá život v městě do duševního vývoje dětí. Potvrdila to nedávná studie týmu pod vedením Candice Odgersové z Dukeovy univerzity v americkém Durhamu a Helen Fisherové z londýnské King’s College publikovaná ve vědeckém časopiseSchizophrenia Bulletin. Do studie bylo zařazeno několik tisíc britských dětí. Některé strávily dětství jen na venkově, jiné vyrůstaly pouze ve městě. Další vyměnily město za vesnici nebo naopak.

U dětí narozených a vyrůstajících ve městě se vyskytují příznaky duševní poruchy dvakrát častěji. Neznamená to, že všechny tyto děti v dospělosti nutně onemocní. Jsou však do budoucna více ohroženy schizofrenií, posttraumatickou stresovou poruchou, depresemi nebo závislostí na návykových látkách. Jako hlavní rizikové faktory městského prostředí se pro rozvoj duševních onemocnění u dětí ukázaly významně slabší vazby mezi lidmi žijícími v sousedství a také vyšší pravděpodobnost, že se tu lidé stanou obětí kriminality.

Autoři studie jsou přesvědčeni, že pokud se podaří oslabit tyto klíčové negativní vlivy, poklesne v britských městech i výskyt duševních chorob.

„Tahle studie je v souladu s našimi vlastními zjištěními, že když děti vyrůstají ve městě, mění se jim funkce některých nervových obvodů v mozku, a v důsledku toho se u nich snižuje odolnost k sociálnímu stresu,“ komentoval studii Andreas Meyer-Lindenberg z univerzity v Heidelbergu pro časopis The Scientist.

Meyer-Lindenberg a jeho spolupracovníci prokázali, že lidé vyrůstající ve městě mají i v dospělosti aktivnější ty části mozku, které zpracovávají emoce. Jde například o amygdalu, která je známá jako mozkové „centrum strachu“. V nedávné době odhalil jeho tým velmi podobné změny v mozku příslušníků etnických menšin čelících diskriminaci. Turečtí imigranti na tom byli ve srovnání s Němci o poznání hůře.

O tom, že lidé žijící v městech trpí častěji duševními poruchami, odborníci nepochybují. Nejsou si však jistí, nakolik jde o pouhou shodu okolností. Ve hře mohou být i jiné faktory.

V hlavní roli geny?

Mezinárodní tým pod vedením Amira Sariaslana z Oxfordské univerzity se zaměřil na dědičné sklony ke schizofrenii. Pro toto závažné duševní onemocnění existují významné genetické dispozice a řada expertů je přesvědčena, že právě nositelé těchto dědičných vloh jsou zvýšeně vnímaví k neblahému vlivu městského prostředí. Dědičné vlohy ale promlouvají i do toho, kde se lidem líbí a kam se stěhují nebo zda setrvávají ve svém bydlišti, i když z něj nejsou nijak zvlášť nadšení. Co když je vyšší podíl schizofreniků mezi městským obyvatelstvem aspoň z části výsledkem toho, že lidé s dědičným sklonem ke schizofrenii zároveň podvědomě tíhnou k životu ve městě?

Při hledání odpovědi na tuhle otázku využil Sariaslanův tým perfektně vedených švédských registrů obyvatel a tamějších důkladných zdravotnických databází. Výzkumníci získali data o více než tři čtvrti milionu sourozenců. Skoro 600 000 připadalo na vlastní sourozence. Zhruba 70 000 pocházelo od nevlastních sourozenců se společnou matkou a přibližně 80 000 od nevlastních sourozenců se společným otcem. Do studie byla zařazena i jednovaječná dvojčata, která mají totožnou dědičnou informaci, a dvojvaječná dvojčata, která sdílejí půlku genů. U více než 12 000 dvojčat provedli vědci rozsáhlé genetické analýzy, v nichž postihli i známé varianty dědičné informace spojované se zvýšeným rizikem propuknutí schizofrenie.

Analýzy těchto komplexních dat odhalily, že dědičnost má na sklony k schizofrenii u obyvatel měst silný vliv a pohání nositele rizikových vloh k životu ve městě. Vliv genů je podle Amira Sariaslana dokonce silnější než vliv městského prostředí.

„Klíčový problém, který jsme se snažili rozřešit, je, kdo nakonec žije v nepříznivém městském prostředí a proč,“ vysvětluje Sariaslan. „Pokud nezodpovíme tuto otázku, nemůžeme zodpovědně tvrdit, že na vině jsou životní podmínky ve městě.“

Podle Sariaslana riziko propuknutí schizofrenie není životem ve městě zesíleno. Naopak. Lidé s dědičným sklonem ke schizofrenii se chovají tak, že mají mnohem větší naději skončit jako obyvatelé města se všemi jeho nepříznivými vlivy. Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že „schizofrenické“ geny ženou lidi do měst.

Zdravá města budoucnosti

Zdaleka ne všichni odborníci se závěry Sariaslanovy studie publikované ve vědeckém časopise Translational Psychiatry souhlasí. Připouštějí, že dřívější studie možná přeceňovaly vliv životních podmínek a zanedbávaly roli genetických faktorů. Sariaslana však viní z opačného extrému – vsází přednostně na geny a vlivy městských životních podmínek odsouvá neprávem do pozadí. Zaznívají i kompromisní hlasy, které vidí příčinu zvýšeného výskytu schizofrenie mezi obyvateli měst v komplikované interakci dědičných předpokladů s komplexem životních podmínek.

Negativní vliv městského života na naše duševní zdraví se zdá z evoluční perspektivy celkem zákonitý. Ve srovnání s délkou existence druhu Homo sapiens je historie života lidí ve městech velmi krátká. První pravěcí zástupci našeho druhu se objevili ve východní Africe někdy před 190 000 let. První větší trvalá sídla se objevila na Blízkém východě a v Anatolii až někdy kolem roku 7000 př. n. l. Žilo v nich však jen pár tisíc lidí a z dnešního hlediska bychom je řadili spíše mezi velké vesnice nebo městečka. Jejich obyvatelé zůstávali i nadále ve velmi těsném kontaktu s přírodou a jejich život se od dnešních obyvatel měst v mnoha ohledech ostře odlišoval.

Vytržení člověka z přírody a jeho upadnutí do tenat města je mnohem mladšího data. Lidem bylo prozatím dopřáno jen velmi málo času na to, aby se městskému životu evolučně přizpůsobili. Náš organismus si stále ještě nese bohaté dědictví z dob, kdy naši předci žili v přírodě v podmínkách městu na hony vzdálených.

Města porostou v nejbližší budoucnosti nejen co do počtu obyvatel, ale bude se zvětšovat také jejich rozloha. Odhaduje se, že plných 60 procent plochy měst, ve kterých budou lidé žít kolem roku 2050, teprve čeká na vybudování. Současná věda proto pátrá po tom, co je na současných městech špatné a jakých chyb bychom se měli při jejich budování vyvarovat. Snad se podaří, aby se v nich našim potomkům žilo opravdu dobře a nebyla pro ně ještě větším „blázincem“ než města současnosti.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 11.6.2016



"Nikdo vás nevytočí jako vlastní dítě," potvrzuje psycholožka
"Nikdo vás nevytočí jako vlastní dítě," potvrzuje psycholožka

Jak na dětskou výchovu, řeší psycholožka v rozhovoru pro eMimino.cz

Diskuse


počet příspěvků: 9, poslední 17.6.2016 03:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.