V sedmdesátých létech působil na startu člověk, který patřil v té době k těm starším. Já jsem s ním přímo nikdy nedělal, ale pamatuji se na něj velmi dobře. Když mluvil, tak mezi slovy používal výrazy jako eeeu, ooa, a čím byl rozčilenější, tím spíš skutečná slova mizela a začaly převažovat tyto podivné zvuky.

V práci byl tehdy na podvozku Forda vzduchový agregát. V těch časech jakékoliv západní auto byla rarita. Tak se staří „pardi“ předháněli, kdo s takovým autem pojede. My mladí jsme ta auta mohli maximálně umýt nebo natankovat. Ford byl předchůdcem transita a byl to americký výrobek. Na něm byla ohromná vé osmička, která poháněla kompresor; ten musel dávat takové množství vzduchu aby roztočil motor Boeinga 707 a Douglase DC 8. Dědkové, jak jsme jim my mladí říkali (sakra, vždyť já jsem teď v jejich věku!) se mohli přetrhnout, kdo se „vzducháčem“ pojede, takže to vypadalo asi takto: Já byl na sluchátkách na spojení s posádkou, jeden „dědek“ měl odpojit „vzducháč“ a druhý odjet s GPU (pozemní zdroj elektrického proudu), který se tahal za traktorem. Když posádka nahodila jeden motor, požádala o odpojení pozemních agregátů a já jsem ukázal, že se má všechno vypnout. Když byli oba „dědkové“ řidiči-závodníci, oba se rozběhli ke vzducháči, speciálně ten, o kterém je toto vyprávění. A to bez ohledu na to, jestli tam před tím přijel s traktorem, prostě odjet musel fordem.

Stalo se, co se stát muselo. Hrdina našeho vyprávění skočil do forda, aniž před tím odpojil hadici, která vedla do letadla. Hadice o průměru asi tak dvacet centimetrů se ale nepustila. DC 8 měla přípojku na čumáku, hned za radarovým krytem. Ford se rozjel, hadice se napnula a rána - přípojka se vytrhla z trupu i s kusem letadla. A ford uháněl i s kusem letadla na konci hadice pryč. Kapitán (tuším, že to byla Air Canada), málem vypadnul z kokpitu.

Foto Míla Daniel

„Prosím tě, jak se ti to povedlo? Je z toho strašný malér!“ „Nó, too bylo jjenoom euu tuu bum, heee heee!“ Od té doby mu nikdo jinak neřekl, prostě to byl Euu tuuu buumm a bylo to. Euu měl takových excesů víc. Šetřil si na auto, snil o škodovce. Když si ji konečně koupil, celá parta se musela povinně obdivovat. Ale jeho radost netrvala dlouho. Chvíli po tom, co koupil chloubu rodiny, přišel do práce, seděl jak zařezaný a s nikým nepromluvil. Ani jeho kamarádi z něj nic nedostali: „Tak co se ti stalo, holka je v tom nebo co je? Stará ti zahýbá nebo syna vyhodili ze školy, co se děje?“ „Zeeptej se mě euu, co se děje s mým autem eee!“ „Tak dobře, co je s tvým novým autem?“ „S jakým autem euuu áá?“ „Von ti ho někdo šlohnul, nebo co se děje?“ „Nó, jel jsem ééé domů a ééé měl jsem klíče eeeu na palubní desce, táám udělala škodovka táákovou šikovnou prohlubeninu a eeeu oooa já tam měl klíče od baráku aaa jak jsem vzal u akcízu zatáááčku eeuu, ták mě klíče spadly na podlahu no a já jsem je chtěl zvednout, taaak jsem se sehnul pod palubní desku a hledal jsem je.“ „Počkej to chceš říct, že jsi jel, řídil jednou rukou, byl skloněný pod palubní desku a hledal ty klíče? No, to jsi dobrej cvok! A naboural jsi, logicky!“ „Eeeu, túúú bum! Ooon tam stál takovej zasr… strom!“

Když se vedení ČSA ustrnulo a koupilo pět moderních elektrických agregátů z Německa od firmy Polyma, které byly na podvozku nákladního auta Hanomag, což bylo do té doby nevídaně luxusní auto, jelikož kabina byla vybavená lépe než Škoda 100, v autě i svačil a obědval, aby mu ho někdo nevzal.

Na začátku šedesátých let koupila aerolinka dva klimatizační agregáty. Byly to anglické stroje a jako pohonná jednotka tam byl motor Rolls Royce Merlin. Celý agregát byl typickou ukázkou britského designu šedesátých let. Téměř žádné plasty, samý chrom a mosaz. Prostě nádhera. A motor? Na ventilových víkách byl odlit znak Rolls Royce a vyleštěný. I když to byl výrobek určený pro hrubější zacházení, na všech nádržích oleje a paliva bylo napsáno, jaký olej a jaké palivo tam patří. Nebylo to napsáno propiskou na kousku papíru, jak jsme si za vlády jedné strany zvykli, ale byly to kovové destičky přišroubované vedle plnících hrdel. Když se agregát nahodil, musel se merlin zahřát, než mohl jít do otáček. V té době nebyly žádné elektronické omezovače, takže bylo zapotřebí pozorovat teploměr oleje v motoru a pak jsme mohli rollsu naložit. Musím říct, že to byl koncert, když začal merlin burácet! To bylo porno! Jistě mně každý, kdo to pamatuje, dá za pravdu.

O klimatizáky se staral mistr pan Peška. Tento skvělý chlap nedovolil, aby se tam lil kdejaký olej, a pečlivě kontroloval údržbu, jestli dává agregátům, co jejich jest. Bylo pro mne ctí, že jsem směl s jeho miláčky pracovat. Jednou jsme spolu klimatizovali Iljušina 18 ČSA, který měl sto lidí na palubě, ale nepustili ho do vzduchu, protože na Starém letišti byla nějaká „švancparáda“ a představitelé lidu měli strach, aby je milující lid samou láskou neumačkal, tak se na letišti nesmělo nic ani pohnout. Kapitán letadla byl silně nevrlý a nadával (což se mu ani nedivím), nakonec řekl, co říkat neměl: „To tady s tím srá… budete jenom dělat kravál, nebo to i klimatizuje?“ Říct o klimatizáku, že to je sr.., to byla urážka nejvyššího stupně. Kdyby řekl něco hanebného o panu Peškovi či jeho rodině, prosím, ale o klimatizáku? „Já ti dám sr.. , ty debile, tohle jsi říkat neměl,“ řekl a vzal za mosaznou páku plynu a dal to na plný „knedlík“. Merlin zahájil svůj koncert na startovní výkon a v kabině cestujících se začaly dít věci. V parném létě v kabině sněžilo! Stevardky nevěřícně koukaly na to boží dopuštění, kdy z klimatizace letadla létal sníh. „Ty vole, stáhni to, dyť tady sněží, cestující se nechtějí koulovat, neblbni!“ „Tak odvolej toho sr…, ty komediante! Jinak si tam můžete stavět sněhuláka nebo iglů!“ Kapitán se klimatizáku omluvil a mistr ho stáhnul na normální teplotu. Když byly staré klimatizáky na začátku devadesátých let vyřazeny, chtěl jsem si vzít z motoru jedno ventilové víko na památku. Na šroťáku byly oba zubožené agregáty, ale všechny nádherné „budíky“ a spínače byly demontovány a všechna čtyři víka byla dávno ukradená. Doufám, že to někdo nevyhodil, ale má je vystavená na nějakém důstojném místě....

 

Foto Míla Daniel

Když jsem se začal pohybovat mezi sběrateli starých amerik, vyprávěl jsem tam o tomto motoru člověku, který sehnal vyřazený tank Cromwell, sloužící jako vozidlo v jakýchsi hutích. Podvozek byl kompletní, pouze chyběl motor. Motor Rolls Royce Merlin! Jel jsem na šrotiště na Staré letiště, ale po motorech již ani stopy. Škoda, doufám, že je nakonec někde sehnal.

Nakonec bych se vrátil do staré dobré Anglie. Když jsme začínali v Praze, přiletěl z Anglie náš nový šéf Bill Morley. Když vystoupil prvně v Praze z letadla člověk, který měl vzezření hodně naštvaného bulldoga, a začal mluvit jazykem, z něhož jsem akorát pochopil, kde je konec věty, řekl jsem si: tak s takovým teď budu každý den, no těbůh! Jenže zdání klame, z Billa se vyklubal jeden z nejlepších mechaniků, které jsem kdy poznal, a člověk, se kterým je neuvěřitelná sranda. Po několika dnech jsem mu začal rozumět a trávili jsme spolu dny a noci. Bill, než nastoupil k British Airways, létal jako navigátor s De Havilland Victorem při atomových pokusech. Když vyprávěl o V-power, čili o odstrašující síle RAF, byla to skutečně skvostná vyprávění. Smutné je, že z celé skupiny, která se jaderných pokusů účastnila, dnes žije jenom on a ještě má poruchy s krvetvorbou…

No ale abych se vrátil k tématu. Když jsme již v Praze dělali samostatně a byl nějaký problém se sedm tři sedmou a nebo se sedm pět sedmou, mohl jsem mu zavolat třeba o půlnoci a on z hlavy vysypal, jak se to má řešit a kde to najdu v manuálu (tehdy jsme neměli počítače s CD, ale mikrofiše a tam se to hrozně hledalo). Když jsem byl na typovkách na 757, ze začátku jsme měli velmi špatného přednášejícího. Víc jsme se toho dozvěděli o golfu než o letadle. Blížily se první testy a já byl dutý jako bambus. Zavolal jsem Billovi, jestli bych nemohl k němu zajet, že tomu moc nerozumím. „Jasně přijeď, já něco uvařím, najdeš to?“ A tak jsem přijel. Vím, že Bill velmi nerad vaří, a tak i to, že zajel pro grilované kuře, beru za oběť. Snědli jsme kuře, Bill rozložil po podlaze skripta a manuály a dali jsme se do práce. „Co si dáš k pití?“ „Voda bude OK.“ „Já myslel k pití, já nechci zalévat kytky, to dělá Diz. Dáš si víno nebo whisky?“ „Já myslel, že gentleman nepije před západem slunce!“ Bill vstal, zatáhl závěsy a řekl: „Už zapadlo, co si dáš?“ Mezi skripta přibyla láhev whisky a dvě sklenice. Když se vrátila předobrá Billova žena z práce, našla v zatemnělém pokoji dva nametené huhlající „letecké odborníky“ a mezi stohy papírů jednu prázdnou a druhou do půli plnou láhev. „Proboha, co tady blbnete, proč máte zatažené závěsy, když je venku tak krásně?“ „Protože jsssme džžentlméni, tak nám zapadlo slunce a tys nám to zkazila. Hele Honzo, už zase vyšlo, to jsme se dlouho učili! Viď!“ „Kriste pane, a tobě svěřili atomovku, eště že tenkrát žádná válka nebyla, to by to dopadlo! Honzo, drž se od něj dál, ten zlomil i tužší nátury, než jsi ty!“

Tak s tímto člověkem stále kamarádím, i když je už v důchodu. Jeho žena se vždy obává našich setkání, která prý nikdy nevěstí nic dobrého. Já nevím, já se na ně vždycky těším!

************************************

Vyšel další dotisk knihy
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

U všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Objednat můžete zde.
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora