Měli jste také někdy takový pocit, že jste ráno, hned po probuzení museli šlápnout do psího exkrementu? A že si nesete na botě celým dnem, a tak v ten den na co sáhnete, to se vám nedaří? I když ve snáři se říká: lejnem se pomazávati viděti znamená peníze, pro většinu to znamená totálně zvoraný den. Když se den takového druhu vyskytne při cestování letadlem, je to obzvláště pikantní.

Za dob letadel Iljušin IL 62 existovala linka Praha- Montreal- Havana. Posádky se střídaly v Montrealu a v Havaně. Podle mezinárodních předpisů může být posádka ve službě maximálně dvanáct hodin plus dvě hodiny na doletění. Všechny společnosti to poměrně striktně dodržují a národní úřady pro letectví dosti pečlivě kontrolují jestli posádky transitující přes jejich zemi nebo posádky, které končí v jejich destinaci, mají potřebný odpočinek před dalším letem. Může se stát a stává se, že některé charterové společnosti to risknou, že pro jednou se nic neděje, a pak se strašně diví, když třeba v Bombaji jim úřady zablokují letadlo a posádka musí na hotel (cestující samozřejmě také). To je jenom vysvětlení, proč se musí posádky letadel střídat.

Jednoho dne odletěla dvaašedesátka do Montrealu a posádka se těšila, jaké to bude fajn, být čtyři dny v Montrealu, pak další dny u moře na Kubě a pak zpět do Prahy, přímo, bez mezipřistání v Montrealu. Ale let nejspíš začal tím šlápnutím do exkrementu. Let probíhal ze začátku vcelku normálně. Až při cestě z Havany do Prahy se začaly dít věci.

Foto Daniel Štuksa

„Koukni na dvojku motor, podívej, co dělá hladina oleje.“ Palubní mechanik poklepal prstem na „budík“, ale s nulovým výsledkem. „Pánové, mám dojem, že máme zaděláno na prů…! Hladina oleje na dvojce motoru nám stále klesá, asi nám někde utíká, budeme muset vyfedrovat motor!“ Celá posádka očima hypnotizovala jeden jediný přístroj, který rozhodoval o tom, jestli se vrátí domů dneska, nebo bůh ví kdy. Ale hladina oleje v motoru klesala vytrvale dál. „Kapčo, já bych ho už raději vyfedroval, aby nám nevypochodovaly lopatky z motoru!“ „To přes louži nedotáhneme, na tři nejsem blázen, požádám Montrík, jestli nás vezmou, tam jsou naši mechanici a také záložní posádka. Doprčic, jak já jsem se už těšil domů! Zavolám šéfovou, abych jí sdělil, že budeme sedat v Montríku, to bude mít Jituška radost!“

Borťák vypnul dvojku motor a telegrafista zavolal Montreal, že letí na tři motory a že budou sedat na Mirabell asi za padesát minut. Požádal ještě o přidělení prostoru k vypouštění paliva, mašina byla až po „špunty“ na přímý let přes moře. „Jitko, máme problém, letíme jenom na tři motory a musíme sednout v Montrealu, aby se na to mechanici podívali, řekni to nějak šetrně cestujícím, teď vypouštíme palivo a na zemi budeme asi tak za tři čtvrtě hodiny“ „To si děláš srandu, ne?“ „Bohužel ne, je to skutečnost, mašina letí jenom na tři.“ „Ale to budeme přes normu, ne?“ „No právě, bude to muset místo nás dotáhnout do Prahy posádka, která čeká v Montrealu na letadlo z Prahy.“

Letadlo přistálo neplánovaně na Mirabell. Mechanici ČSA se pustili do práce a zjistili, že s motorem naštěstí nic není, že to byla pouze vadná signalizace, že byl uklepaný drát na vysílači hladiny oleje v motoru a vysílač dával falešné signály. Montrealská posádka nastoupila do opraveného letadla a odletěla s ním do Prahy. Z operačky v Praze přišlel příkaz, že posádka převezme druhý den letadlo z Prahy a poletí zpět do Havany. A tak posádka mazala za dva dny z Montrealu zpět na Kubu, místo aby byli již v Praze.

V Havaně, když je odvezli na hotel za městem, kapitán pozval posádku na drink. „Tak se na nás holky nezlobte, ale je to přeci jenom technika, holt jsme si to trochu protáhli, tak na zdraví!“ Kapitán měl ovšem zlou předtuchu. Po návratu do Prahy přece měl jít na ÚLZ (Ústav leteckého zdravotnictví) na prohlídku, protože mu už končí platnost diplomu („řidičák“ na letadlo, který se obnovuje každým rokem a předchází mu zdravotní prohlídka). Šel se podívat do pokoje na konec platnosti průkazu. Když se vrátil, byl poněkud pobledlý: „Do pr…! Mě propadá diplom, já nemůžu letět domů! Holky, vás štve, že neuvidíte rodinu, ale my tu musíme zůstat navždy, já jsem od pozítří bez papírů, zítra jsem měl jít na ÚLZ a pozítří na inspekci, aby mě prodloužili diplom!“ „Kecáš, ukaž! Fakt! A co budeš dělat?“ „To dost dobře nevím. Napřed zavoláme vrchního, aby nám přinesl něco k jídlu a k pití a pak se musím zeptat, odkud si mohu zavolat do Prahy, tady na ostrově svobody to nebude asi žádná sranda, najít fungující telefon.“

Radiotelegrafista si odskočil do pokoje pro foťák, aby si mohl vyfotografovat tuto vynucenou večeři v Havaně. Za chvíli přiběhl celý nepříčetný z pokoje: „Kapitáne, kapitáne, vy máte propadlý diplom, ale já mám akorát tyhle kraťasy, mě komplet vykradli pokoj, nemám ani doklady, ani uniformu, nic, všechno si vzali!“ „No, to snad ne, říkal jsi to v recepci?“ „Jasně, řekli, že zavolají policajty, ale znáte to tady, ti přijedou ráno a ještě budou mít silný dojem, že jsem si to ukradl sám, protože chci tady v tý bídě a špíně zůstat co nejdýl, protože na ostrově svobody svoboda spočívá v tom, že všichni svobodně kradou! Do háje, něko z nás musel šlápnout do psího hov.., než jsme nastoupili v Praze do letadla. Zuzano, ty jsi říkala, že u vás v Dejvicích jsou chodníky celý zasviněný, nenašlápla sis?“ „Fakt ne, ale co budeš dělat, tady asi uniformu neseženeš.“ „Nu co, poletí v trenclích, ale diplom a pas, to bude problém.“ Číšník, když viděl, že je celá posádka v restauraci, asi dal někomu echo a ten mezitím vybílil pokoj.

A začal kolotoč. Československá ambasáda musela vystavit náhradní pas chudákovi radiotelegrafistovi, z Prahy musel přijít jeden diplom pro telegrafistu a jedno prodloužení kapitánského diplomu. V době mobilních telefonů a v civilizované zemi je to pouhá formalita, ale před pětadvaceti lety a na Kubě to byl téměř nadlidský výkon. Samozřejmě policie nic nevyšetřila a snad ani nepředstírala, že by něco vyšetřovali. Mužská část posádky se složila radistovi na oblečení, ne penězi, za ty se na Kubě stejně nic nedalo koupit, ale oděvními součástmi. Kolegyně sice nabízely i kalhotky, které jsou elastické a je jedna velikost pro všechny, ale to chudák telegrafista z pochopitelných důvodů odmítnul. Až do dne odletu napjatě čekali, až přijdou požadované doklady, které by jim umožnily návrat do civilizace. Trochu šibeničním humorem byla představa, že bude muset posádka přistát znovu někde mimo Československo s náhradními doklady a telegrafista bude jenom v trenýrkách, to by asi celou posádku zavřeli někam do blázince!

Foto Vladimír Saladyga

Problém také nastal, když se stevardky snažily dovolat domů. V hotelu je odbyli, že telefon je jenom pro služební účely, ale že na pláži je telefonní budka, ať si z ní zavolají. Na Kubě je všechno jinak, takže sice budka tam byla, ale nedalo se z ní volat, neb tam chyběl telefon, ale nějaký Kubánec jim poradil, že je nedaleko pošta, kde mají telefon. Když tam dorazily, našly telefonní ústřednu ze začátku dvacátého století, dřevěnou s kolíčky a s telefonem s klikou. Tlustá usměvavá černoška s obrovskými kruhy v uších se usmála: „Kam to bude?“ „Do Československa, do Prahy, prosím,“ a daly jí papírek s třemi telefonními čísly. Černoška se rozzářila: „Čekoslovákija, sí? Tam dělá moje sestra a přivezla mi tyto kruhy!“ ukázala na kruhy a začala baculatou rukou vehementně točit klikou. Celou dobu ji neopustil zářivý úsměv: „Sí, pronto, Prága, Čekoslovákija!“ Po objednání hovoru si zapálila doutník a bylo jasné, že naše stevardky díky kruhům z „Žablonce“ získaly spřízněnou duši.

Zajímavé byly reakce manželů na zprávu, že se vrátí až za pět dní. První, kapitán na dálkových letech, se obořil na svou ženu, že kdo to má s dětmi vydržet, ať se kouká vrátit domů, druhý manžel, navigátor, se s daným faktem smířil celkem snadno a třetí, sochař, reagoval na rozdíl od těch, co byli „od fochu“, naprosto normálně: „Tak si to užijte a dejte si někde daiquri na zdraví našich dětí,“ což cestou domů učinily, neb to byla výzva, ostatně zdraví dětí bylo v sázce. Přání plnily velmi dokonale a cestou těch hospod bylo poměrně dost. Když přišly do hotelu, kapitán sprásknul ruce: „Holky, holky, kde jste se tak zřídily? Tak to máme: já nemám diplom, radiotelegrafista nemá vůbec nic a vy máte pěknou opičku!“

Ovšem milá posádka byla stále bez potřebných dokladů. Ze středověké ústředny volali několikrát do Prahy na SLI, jestli již potřebné doklady vystavili a hlavně poslali do Havany. Ovšem úředníky v Praze to silně obtěžovalo, a tak na druhé straně zeměkoule slyšeli odpovědi, jako, že tady už nikdo není, už jsou dvě hodiny. „Ale vy máte pracovní dobu do tří, ne? To máte pravdu, ale v půl třetí jede kladeňák,“ což je odpověď, která v Havaně dokáže jednoho dostat do kolen, další variantou téže odpovědi bylo, že jsou všichni na obědě. Napětí rostlo. Zbýval poslední den. Opět telefon do Prahy, stejný výsledek.

Poslední den odjela posádka na letiště, kapitán a radiotelegrafista bez dokladů a radiotelegrafista v ušmudlaných kraťasech a ve vypůjčené služební košili a kravatě. Naštěstí byl drobné postavy, takže mohl použít rezervní košili silnějších kolegů. Pas naše ambasáda vyřídila, ten byl v pořádku. Celá posádka stála v odbavovací hale, jak zmoklé slepice ve zlé předtuše, že neodletí. Když přistála dvaašedesátka z Montrealu, krve by ses nedořezal! Hurónský řev nastal, když příletová posádka mávala nad hlavou velkou žlutou obálkou se služební poštou, v té nemohlo být nic jiného, než jízdenka domů, nové platné doklady! Byl to asi ten nejveselejší návrat domů, do Prahy!

************************************

Vyšel dotisk knihy
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

Objednat můžete zde.
************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora