Jednou sedla v Praze sedm šest sedmička a na levém motoru nešla indikace otáček, EPR (engine pressure ratio) a další parametry nebyly indikovány na palubní desce a také je nedostával motor, respektive jeho regulace a řízení byly chybné. Byla to typická závada, se kterou letadlo nemůže do vzduchu. Každé moderní dopravní letadlo má na palubě knihu, která se jmenuje minimum equipment list (MEL). Je to seznam závad, se kterými může letadlo letět, nebo může letět při splnění nějakých podmínek, případně s nimi nesmí do vzduchu. Každý problém, se kterým může letadlo letět, má ještě většinou časové omezení - za jak dlouho musí být problém odstraněn. Když je vadná indikace motorových parametrů, je to typický „no go item“, čili závada, která letadlo uzemní. Tak to bylo něco teorie.

Zvláštní je, a praxí je i mnohokráte potvrzeno, že většina průšvihů přichází při špatném počasí, kdy je silný vítr, déšť, případně sníh nebo bouřky. Tu noc lilo jako z konve. Takové ty typické provazy vody, jaké jsou vidět většinou jenom ve filmech. V Praze jsou letadla v hangárech jenom na velké revize, jediný modernější hangár, hangár F, je stejně pro Boeinga 767-300 malý a má daleko menší kapacitu, než jakou by České aerolinie potřebovaly, natož aby tam dovolily dát letadlo jiné společnosti. Sny o novém hangáru se rozplynuly po nástupu nového vedení a to, že mechanici musí dělat revize venku pod širým nebem, nikoho z nich nezajímalo a nezajímá. To jsem poněkud odbočil, chtěl jsem jenom popsat podmínky, za jakých jsme museli tuto opravu dělat.

Foto Alan Lebeda

Motor Rolls Royce RB211-524H je řízen počítačem Honeywell, který je namontovaný na levé straně motoru nahoře pod krytem fanu, což jsou velké kryty, které vlastně tvoří obal poloviny motoru, který má v této verzi průměr asi 2,5 metru. Počítač je černá bedna, která je velká asi 50x100x30 centimetrů. Kolem dokola jsou zásuvky, do kterých vedou tlusté kabely, které přivádějí data potřebná k řízení motoru, a naopak další vedou výsledky jejich zpracování na panely v pilotní kabině.

Když jsem volal do Londýna, že počítač je vadný, požádali mě, abych prohodil počítač z levého motoru s pravým, abych potvrdil, že je skutečně počítač vadný. „Pánové, ale v Praze leje jako z konve a hned první bod v manuálu říká, že musí být zajištěno bezpodmínečně suché prostředí, jak to mám udělat?“ „To nejste schopný zajistit odtažení letadla do hangáru, máme přeci smlouvu s Československými aeroliniemi, tak dejte letadlo do hangáru.“ „Nevím, jestli si uvědomujete, jak je velký pražský hangár, tam se stěží vejde Airbus 310, natož takovýhle macek!“ „My máme smlouvu.“ „Pane, smlouva je hezká věc, ale každý rok sem přijede několik lidí dělat audit, tak snad vědí, jak je ten hangár velký. Jednak je plný a potom je malý, tak jak to mám udělat?“ „Prosím vás, my tam někoho pošleme s tím počítačem, odbavíte Cessnu Citation?“ „To není problém, pošlete někoho, kdo umí také poručit počasí, prosím!“

Já jsem mezitím otevřel kryty motoru, od kluků z toalet servisu jsem si vzal velké pytle, které mají na odpadky v letadle, a do nich jsem se snažil zabalit počítač. Přitom lilo a nevypadalo to, že by se počasí hodlalo umoudřit. Kluci od ČSA mi ochotně dali plný pytlík záslepek na zástrčky na počítač. „Proboha, to budeš dělat v takových sračkách počítač? To ať ti rovnou pošlou dva, třeba do jednoho nenateče!“

Mezitím přijel z domova kolega, a tak jeden držel záslepku a druhý v proudech vody odepnul zástrčku a hned na ni nasadil gumovou záslepku, aby do ní nenatekla voda, což byla naivní představa. Když vám teče proud vody po rukách, tak čeho se dotknete, tam voda neomylně zateče. „Hele, co myslíš, musíme se uzemnit, když tady všude tečou taková kvanta vody?“ „Třeba tato je nevodivá, ale já bych si to raději vzal.“ To jsou náramky, které musíte mít na ruce, abyste byli vodivě spojeni s letadlem, když pracujete s elektronikou, která je náchylná na zničení statickou elektřinou. Každá taková věc je v letadle označená piktogramem a na této bedně bylo těch piktogramů z každé strany několik… Koncovky kabelů jsme balili do igelitových pytlíků, které jsem kdysi objednal z Anglie omylem: „Vidíš, já to věděl když jsem to objednával, prozřetelnost mne oslovila.“ „Jo, to jednoho takhle oslovovala prozřetelnost, až prohrál největší válku v moderních dějinách.“ Když jsem viděl proti světlu, jak je v některých pytlíkách hladinka vody, bylo mi jasné, že perfektně plníme onen bod v manuálu ohledně suchého prostředí.

Asi ve dvě hodiny po půlnoci mi zazvonil v kapse telefon: „Ahoj, tak jsme tady, můžete pro nás zajet?“ „A kde jste?“ „No přeci v Praze, alespoň to tady píšou, takovej bílej barák s neonem.“ „Tak to jste na starém letišti, my jsme na novém, ale já pro vás dojedu.“ „Hele tady nás plní, tak my potom přerolujeme na nové letiště, kde stojí mašina?“ „Stand 32.“ „Tak jo, my tam přijedeme, zastavte zatím ty sračky, v tom se nedá dělat a už vůbec ne počítač.“ Kdyby chudáci zhýčkaní věděli, že v tom děláme všechno, že se musíme válet ve vodě a sněhu, když musíme otevírat motory, že na nás leje, když musíme kontrolovat olejové filtry na motorech. O kvalitě práce při chatrném osvětlení na ploše se nedá vůbec mluvit.

V době, kdy v normálním světě, kde nevládli padesát let komunisti, má kvalifikovaný mechanik zhruba polovinu platu kapitána, vám řekne vedoucí opraven: „Co byste chtěli, víte kolik má takový soustružník?“ Nechci podceňovat soustružníky, ale ten když něco zvorá, tak to zahodí a může to udělat znova. Nevím, jak bych já dělal stotřicet cestujících a letadlo za stovky miliónů…

Tak to jsem odbočil. Za chvíli přirolovala k našemu letadlu Cessna, vylezl z ní mechanik, vyndal velkou bednu a kufr s nářadím. Vynesli jsme bednu nahoru na palubu, kde bylo sucho a Láďa jel k nám do „prďárny“ pro nepromokavý plášť. „Tak to typuji, že chudák Noe už začal opět stloukat loď, ještě chvíli a bude potopa světa.“ „Takhle prší už od odpoledne a nevypadá to, že by chtělo přestat.“

Vybalili jsme z bedny nový počítač, já jsem uvařil v kuchyňce Boeinga konev vařícího kafe, abychom se posilnili a hlavně zahřáli. „Hele, zabalíme tu bednu tady nahoře do igelitového pytle, tu starou sundáme z motoru a ty tam tu novou rychle přineseš a namontujeme ji v tom pytli, ten pak strhneme, až to bude pod krytem motoru, fouká sice vítr, ale mohlo by to vyjít, ne?“ „Dobře, já to tady zatím připravím a pak vyběhnu s počítačem ven, až budete dole hotovi.“

Dole na ploše byla potopa, nám čvachtalo v botách, kalhoty od montérek jsme měli totálně durch, jak říkáme my Češi. Povolili jsme šrouby, které držely počítač na silentblocích, a i když se nám snažil vítr nafouknout pytel, ve kterém jsme ho měli zabalený, celkem suchý se nám ho podařilo donést nahoru na palubu. Na palubě bylo už teplo, jak začal britský kolega topit, dali jsme si další kafe a připravili jsme nový počítač na namontování. Tentokrát to bylo na britském kolegovi a na Láďovi, já jsem byl už na tom lijáku přes čtyři hodiny, a tak jsem se trochu sušil. Rozvěsil jsem mokré svršky po letadle, kde to v první třídě vypadalo jako v čínské prádelně, když mají nával. Řekl jsem si že zatím, než se trochu ohřeji, vypíši papíry, protože mít správně vyplněné papíry je mnohem důležitější než létat nebo opravovat, to platí mezinárodně, byrokraté vládnou všem leteckým společnostem. Posádky říkají: „Létání nebo mechanici, to vůbec není důležité, hlavně že jsou v pořádku papíry!“

Angličan vyběhl s počítačem po schodech ven z letadla a Láďa na něj už čekal dole s baterkou a se šrouby, aby „bednu“ hned přichytil. Namontovat počítač zpět, to je práce v normálním počasí asi tak na dvacet minut. Tady, než sundali z namontované bedny pytel, než jednu zástrčku po druhé zbavili záslepek a koncovky kabelů igelitových pytlíků, to trvalo skoro hodinu. Mezitím déšť trochu polevil, liják se změnil v mrholení. Oblékl jsem se a šel jsem se válet pod motor, abych ho zavřel. Mike mezitím zavolal na věž, aby mu povolili nahození motoru, abychom mohli počítač vyzkoušet. Zůstal jsem venku na sluchátkách a strašně se těšil na okamžik, až se budu moct převléct do suchého. „Jenom to odtočí a pak půjdeme do naší milované prďárny a tam si vezmu suché boty a ponožky a suché kalhoty, Ježíši, jak já se těším!“ Z úvah mě vytrhnul hlas ve sluchátkách: „Země, tady kokpit, je to v háji, nechodí to, musíme zkusit přehodit počítače mezi levým a pravým motorem.“ „Ale ne, to není možné, já chci do tepla, do suchého, už jsem strašně utahaný a promrzlý, ne, já už nechci.“

Foto Filip Špelda

Motor dobíhal a já už zase ležel na igelitu na vodou zaplaveném betonu letiště a otevíral zámky motoru, zatímco kolega otevíral druhý motor. Prohodili jsme počítače, nahodili jsme znovu pravý motor, všechny údaje naskočily, motor běhal jako hodinky. I ten druhý počítač, který přivezlo aerotaxi, byl špatný! Neuvěřitelné, ale bylo to tak. Naštěstí liják ustal. „Co budeme dělat?“ „Volal jsem do Londýna, protože to letadlo dneska velmi potřebují, mají sedm šest sedmiček málo, a tak by jim udělala jedna uzemněná velký problém, posílají další éro s dalším počítačem do Prahy.“ „Nechtěl bych vidět ty účty, dva počítače, dvakrát Cessna do Prahy, to bude asi slušná rána!“ „Jdeme se ohřát, tady teď jsme nanic.“

Aerotaxi dovezlo další počítač, když se již rozednívalo. Pilot již věděl, kam má narolovat, a tak zastavil vedle většího bratra, kluci vyndali bednu, já jsem mezitím pomáhal natankovat Cessnu. Když jsem se vrátil k Boeingu, nová „chytrá bedna“ byla namontovaná a kluci už zapojovali zástrčky. Zaplať pánbůh, už nepršelo. Motorová zkouška: „Bingo!“, Rolls běhal jak zamlada! Když přišla ráno posádka, Láďa už jel domů a Mike dopisoval papíry. Když se kapitán podivoval, že jsme nějaký mokrý a bledý, Mike se snažil poctivě vylíčit mejdan, jaký jsme si udělali na ploše.

Nakonec humorná dohra: Vadné počítače jsme posílali zpět do Londýna, a protože to bylo před naším vstupem do EU, museli jsme je proclít. Láďa, který to měl na starosti, pečlivě zabalil obě černé bedny, jednu do původní plastové bedny, ve které přišla, a druhou do pevné bedny, kterou vyplnil polystyrenovou drtí. Vyplnil deklaraci a odebral se na celnici. Za chvíli se vrátil, sinalý vzteky: „Tam je ten debil, co má nižší IQ než je datum, a viděl v deklaraci dva počítače za 120 000 liber jeden a to bylo něco pro něj: Kde máte obrazovky a klávesnice?“ „To jsou počítače, co řídí chod motoru, ty nemají ani obrazovku, ani klávesnici, to je jenom bedna se zástrčkami.“ „Mně nemusíte líčit, jak vypadá počítač, nemáte to kompletní, přijďte až to budete mít kompletní, takhle vám to nepustím.“ „Ty bláho, já snad k tomu budu muset přibalit nějakou starou klávesnici a obrazovku a pak si zase v Londýně budou myslet, že jsem se zbláznil.“ „Vychladni, já zavolám Zdeně, ta nám zjistí, jak tam dělají, až tam bude někdo normální, tak to pustí!“ A tak se i stalo, když nesloužil tento exot, kterého ostatně později za cosi vyhodili. Normálně nám to odbavili a počítače za cenu dvě stě čtyřicet tisíc liber plus dvakrát doprava letadlem odletěly domů.

************************************

Konečně na knižních pultech!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vyšla kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna
KDO JI NESEHNAL, NEMUSÍ ZOUFAT - PŘIPRAVUJE SE DOTISK!

************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora