Je Nový rok, respektive tento článek si přečtete po Novém roce (článek byl na Planes.cz uveřejněn 2.1.2006 – pozn. red.), a tak jsem se rozhodl pro poněkud neobvyklý úvod. Může si o mně myslet kdokoliv cokoliv. Každý má právo na svůj názor, ale publikuji-li svůj názor, musím si za ním stát a musím ho umět obhájit. Pane Čechu, jste lhář! Dobře, může být, ale proč? Jste lhář protože, proto… Ale jenom nadávat a házet špínu je nízké a hloupé!

Jsem-li lhář, protože se křídla L 39 vyráběla pouze v Letovu v Praze? To jsem potom tedy měl halucinace, když jsem v roce 1972 chodil půl roku v Kunovicích denně kolem dvou linek, na kterých se vyráběla kompletní křídla včetně instalace a podvozků. Halucinace měly i stovky dělníků v LETu, kteří na nich dělali, nebo netušili, že jsou v Letovu v Praze a ne na Moravě… Přeskok Čmeláka přes bránu v Kunovicích jsem viděl na vlastní oči, stejně tak jsem měl možnost osobního setkání se šíleným vrátným tamtéž, bavil jsem se, jak nakladači honili po dráze 24 kufry, které vypadly z letadla po „měkkém“ přistání BALKANu, dala by se i dohledat registrace tohoto letadla. Krátké přistání TU 134A společnosti ČSA jsem také viděl na vlastní oči, o přeletu Albatrosů mně vyprávěl přímý účastník, kterému věřím, tak jaký lhář? Opravdu netuším kdy a v čem jsem lhal…

Byl-li jediným kladným výsledkem „sametové revoluce“ fakt, že mě z ČSA v roce 1989 vyhodili, musím toho veselého chasníka zklamat, nevyhodili, ale v roce 1990 se mi naskytla možnost pracovat pro British Airways, tak jsem sám odešel (a po patnácti letech jsem se vrátil). A další nepodepsaný kritik, který by měl strach sednout do letadla, na které jsem sáhnul, by měl použít raději železné dráhy nebo parolodě, protože nemohu zaručit, když někam poletí, že zrovna na tom letadle nebudu dělat! Ať nelétá také s letadly British Airways a Air France a kdyby ho čirou náhodou poslali jako balík, tak určitě ne s DHL! Tolik k Čechovinám 14.

Jednou z nejobávanějších věcí na letišti jsou ropné havárie. Taková věc nastane, když z nějakého důvodu vyteče palivo na plochu. V roce 1968, když bylo otevřeno Nové letiště, naprostou novinkou bylo tzv. spodní plnění. V čem spočívalo? Na kraji letiště byly dva kulovité zásobníky paliva a z nich bylo palivo rozvedeno pod zemí ke stojánkám. K letadlu přijelo auto, kterému se říkalo dispensor, ve kterém byla výkonná čerpadla a filtry a tímto dispensorem se čerpalo palivo z podzemního rozvodu do letadla. Dodnes je tento systém moderní, protože se po letišti nemusí pohybovat ohromné, neohrabané cisterny, které překážejí nakladačům a vůbec zabírají spoustu místa. Jenže každá věc má své jenže.

Podzemní rozvod musí být v tunelech čili kolektorech, aby potrubí nepopraskalo tím, jak po ploše rolují těžká letadla a plocha se prohýbá. To byl ovšem v Ruzyni kámen úrazu. Roury položili rovnou do země a ty časem popraskaly a letecký petrolej vesele vytékal do země. Po nepropustných vrstvách odtékal pryč, až se dostal do spodních vod okolních vesnic. Tak se objevily u vesnických rybníků dost neuvěřitelné nápisy: Zákaz kouření, nebezpečí požáru.

V době, kdy tento systém ještě fungoval, se stala asi největší ropná havárie na letišti. U plničů pracoval jeden výborný chlapík, kterého měl každý rád, drobný, šlachovitý a veselý a pracovitý. Ten jedny prázdniny vzal k plničům na brigádu nějakého svého příbuzného, který byl jeho pravý opak. Mladý, arogantní a sebevědomý hoch, který neměl řidičský průkaz, takže mohl dělat jenom pomocníka, to znamená natahovat hadice do letadla a pouštět čerpadla. Ovšem milého hocha to táhlo za volant cisterny. Cisterny se používaly tam, kde nebyl spodní rozvod, který byl jen na stojánkách před halou. V té době byly na letišti cisterny Leyland Beaver jako památka na dobré časy, Tatry a ruské návěsy na Tatrách 138. Ty návěsy měly zvlášť tuším, benzinový motor, který poháněl čerpadla, to vše včetně hadic bylo na konci cisterny.

Ale abych se vrátil k tomu hochovi. Jedné krásné letní noci, kdy na ploše stálo jedno letadlo Balkanu vedle druhého, mezi tím IL 62 ČSA do Burgasu a Varny, prostě provoz jako ve dne, tak se chlapec rozhodl, že se projede. Sednul do Tatry 148 a rozjel se. Jak jel, rostlo jeho sebevědomí a přidával plyn, přemýšlel, jak mu to za velkým volantem řvoucí Tatry sluší a jak všichni, celé letiště na něj kouká. Samozřejmě, nikdo na něj nekoukal, každému byl ukradený. Chtěl rychlou zatáčkou, smykem zajet na parkoviště cisteren, které bylo tehdy na konci plochy, skoro u hasičárny, ale nepočítal s faktem, že napůl plná cisterna se chová jinak než auta ve filmu. Palivo se přeleje a funguje jako setrvačník, který hodlá cisternu převrhnout. Těžká Tatra se ve vysoké rychlosti stala neovladatelnou a letěla do zaparkovaných cisteren. Narazila do jedné Tatry, té roztrhla plastovou nádrž, ze které začal vytékat petrolej, ovšem Tatra měla zařazenou rychlost, nárazem se nastartovala, rozjela a narazila do ruského návěsu, u kterého utrhla strojovnu na konci návěsu a z další cisterny začal vytékat petrolej. Aby toho nebylo málo, tato souprava narazila na soupravu před sebou, kde také upadla strojovna a aby bylo leteckého petroleje bylo na ploše dost, začal téct také z této cisterny.

Na odbavovací plochu se hrnulo neskutečné množství leteckého petroleje. Kanály nestačily petrolej pojmout, a tak jsme se na ploše brouzdali po kotníky v petroleji. Hasiči se spolu s námi snažili odtáhnout letadla na suché místo a všichni jsme se modlili, aby to nechytlo, to by byl táborák! To by ani Jánošík nepřeskočil! Leda kdyby měl v zadku raketu! To ovšem nebyl konec! Na suchou plochu letiště přijel plnit dispensorem sto třicet čtyřku Balkanu jeden bývalý zubař. Zvláštní člověk. Kliďas, spíš flegmatik. Připojil hadici do letadla, připojil druhou do přípojky v zemi, pustil dispensor na plný plyn a davaj. Před plněním předpisově dispensor odkalil, leč zapomněl zavřít odkalovací ventil, a tak se z něj pod tlakem valilo palivo na plochu, na ten suchý zbytek plochy! Letištní plocha se ocitla pod palivem celá.

Uprostřed této spouště stál tehdejší ředitel letiště, ťapal v polobotkách v petroleji a řval nepříčetně: „Přiveďte mi toho debila, co to proved, přitáhněte ho živého nebo mrtvého, ať ho můžu nakopat!“ Letadla se odtahovala až na dráhu, ta co neodletěla se odtáhla na staré letiště. Během doby, než se letadla vrátila z Bulharska a z Rumunska, každý, kdo měl ruce a nohy, sypal vapex a zametal vapex. Byl to neuvěřitelný zmatek, kupodivu i notoričtí kuřáci potlačili svou touhu. Naštěstí se to jakž takž stačilo do rána uklidit, ale vodní zdroje kolem letiště dostaly pořádně zabrat. To byl asi poslední hřebíček do rakve spodního plnění, i když zcela mimořádně za to nemohla zpackaná práce.

Na fotografii Petra Popeláře můžete pod nápisem Aeroflot vidět auto s čerpadly a filtry pro čerpání paliva z podzemního rozvodu do letadla, tzv. dispensor

Koule na konci letiště, které sloužily jako zásobárna paliva, měly ještě jeden, i když neoficiální význam. Jistý dr. P. vysvětil mé kolegyni, jak pozná, že je dohlednost taková, že letadlo může přistát. „Podívej se, drahá, když ty koule vidíš tady z kanclu, letadlo sedne, když je nevidíš, nesedne!“ Kolegyně občas něco poplete a tak nám to interpretovala asi takto: „Kluci, když vidíte doktorovy koule, tak se lítá, dohlednost je dostatečná!“ Samozřejmě nastal řev, a tak se od té doby říkalo těm koulím „doktorovy koule“, než je v rámci přestavby letiště zbourali, ale v té době už stejně ztratily svůj význam, když díky nejvyšší kategorii se může sedat i bez vidu…Tím jsem ztratil zase jeden pevný bod ve vesmíru.

V časech, kdy ještě spodní plnění fungovalo, existovalo tzv. „čtvrté patro“, což bylo čtvrté patro budovy nad odbavovací hlavou a tam sídlilo oddělení StB, které se nás snažilo ochránit od třídního nepřítele. Jejich příslušníci chodili v civilu nebo v pohraničnických uniformách a silně prudili. Po příletu letadla ze Západu se do něj hrnuli jako první, aby sebrali všechny noviny, případně jiné „strašlivě nebezpečné“ tiskoviny. Přitom v letadle ukradli co se dalo, jídlo a pití bylo pravděpodobně také protistátní. Zejména pivo, to tedy bylo tak protistátní, že se muselo na místě zlikvidovat.

V tom byl mistrem takový mrňavý major, který po několika hodinách služby měl už silně nejistý krok. Jednou se nametl tak, že zapomněl tuším v letadle KLM i pistoli a letadlo se muselo vracet z dráhy! Režim na ploše byl takový, že když jsem se šel zeptat manželky, která jako stevardka odlétala někam na Západ, co je k večeři, hned jsem byl podezřelý, zejména tomuto trpaslíkovi! Stejně tak otravovali život posádkám. Nutno říci, že ne všichni, byli mezi nimi celkem slušní lidé, kteří brali službu vlažně a zbytečně neprudili.

Tak si představte, že v takovém režimu, kdy nás stále sledovalo bdělé oko „velkého bratra“, se v noci, když odletěla letadla s poštou a my se na chvíli mohli natáhnout, otevřely dveře naší odpočinkové místnosti a jako zjevení v nich stála stařenka s kufrem! Na ploše letiště, u letadel, kde se pomalu „střílelo bez vyzvání“! Koukali jsme na ni jako na přelud. „Paní, prosím vás, jak jste se sem dostala?“ „Inu jak, chlapci, letím za naší Růžou do New Yorku a vlak jede od nás jenom takhle blbě v noci, tak jsem si řekla, že pojedu z nádraží drožkou na letiště, já tady totiž ještě nikdá nebyla, tak jsem zvědavá, jak to tady vypadá, no a drožkář mě vysadil před tady tou halou a já vidím létadla, tak jsem si řekla, že si dám kufr zatím do letadla, abych ho nemusela sebou tahat a dám si někde kafe a budu se jen tak dívat, táhne mi na osmdesát, létadlo jsem viděla leda v televízi. To víte stará zvědavá bába, opravdu vás neruším, chlapci, můžu tady u vás chvíli zůstat? Které letadlo je na ten New York, já bych si tam dala ten kufr, vezu tam naší Růže polštář, co si vyšívala a když v osmačtyřicátým utekla před komoušem, tak ho zapomněla doma, já jí ho schovávala, pánové, to byla krasavice, ta by se vám líbila, no dneska to už je stará bába!“

Nemohli jsme se probrat ze šoku, ta stařenka byla jak z pohádky, taková ta veselá babička, co jí oči jenom hrají. Kolega vstal a povídal: „Matko, ten kufr si musíte vzít s sebou, to letadlo je ještě v hangáru a přitáhnou ho až dopoledne, ale vy musíte být anděl, když jste prošla tady těm pitomcům, co nás tady fízlují, za to vám to kafe uděláme, posaďte se u nás.“ „Mládenci, když jste na mě tak hodní, já vám tady dám štrúdl, co jsem měla na cestu, to víte, je to dlouhá cesta, tak jsem si upekla i řízky, ale ty ke kafi nejdou, ale jestli je chcete, tak si tady nabídněte!“ Tak jsme si nelehli, povídali jsme si s babčou, která byla fantastická, snědli jsme jí štrúdl výměnou za kafe a když se k ránu letadla začala vracet, tak jsme ji odvedli nahoru do odbavovací haly, prošli jsme vrátnicí, kde bdělý příslušník tvrdě spal, opasek s pistolí hozený přes opěradlo židle…

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora