Dostal jsem, tedy abych byl přesný, Zuzana dostala fotky, které sbírá jedna bývalá stevardka a rozesílá je svým kolegyním. Ty z různých současných setkání důchodců nejsou ani tak zajímavé. Možná leda tím, kolik parte za rok člověk dostane, takže si může na těch fotkách odškrtávat, koho už nikdy neuvidí. Je to smutné, ale takový je život, tak to je a nedá se s tím nic dělat. Také já, když digitalizuji negativy, kolikrát koukám a nemohu si vzpomenout, jak se ten či onen kapitán, mechanik či stevardka jmenovali.

Poslední fotky, které jsem dostal, jsou od kapitána Sáčka, který před léty odešel do důchodu, ale láska k fotografování mu zůstala. Ten mě vlastně přivedl k tomu, abych na letišti víc fotil, že po létech je to úžasný archiv. A měl pravdu! Jak se měnila situace ČSA - od jedné z respektovaných společností až po pád mezi nezajímavé regionální aerolinie, stejně tak se měnila i kvalita letušek. Když jsem v roce 1970 nastoupil, létaly ještě TU 104A. Ty vozily na palubě kuchaře a také soudky s pivem. Aerolinie patřily svým servisem mezi nejlepší na světě! A to bylo v době, kdy se mohlo svobodně a bez doložek nejdále k Balatonu a ani do země světlých zítřků se nesmělo bez pozvání, nebo s cestovkou. Takže s ČSA létali většinou cizinci. Ještě na začátku devadesátých let moji nadřízení raději používali na letech z Londýna služby našich aerolinek, protože servis byl nesrovnatelně lepší a domácí atmosféra se s profesionálním chladem nedala srovnat. Vrcholem bylo, když Mr. John Vick naprosto nepříčetný odlétal z Prahy, protože mu z neznámého důvodu zrušili rezervaci v hotelu a ostatní hotely byly plné z důvodu Pražského jara. Byl začátek let devadesátých a tady bujel raný kapitalismus. „Aspoň mi zajisti letenku do Londýna, tady nebudu už ani hodinu!“ Tehdy létaly ještě ČSA do Londýna třikrát denně, a tak to nebyl problém. Místo tradičního Boeingu 737-500 letěla vládní TU-154M, kterou si ČSA občas půjčovaly. Šel jsem za vedoucím kabiny a vysvětlil jsem mu situaci, že odváží mého silně naštvaného šéfa a jestli by nemohl pro mě a vlast něco udělat. „Neměj strach, Honzo, tady jde o naši dobrou pověst!“ Večer mě volal John z Londýna, trochu blekotal, že takový let v salonním letadle a s osbním stevardem ještě nezažil!

O skvělém a vyhlášeném jídle na palubách letadel ČSA se cestujícím může už jen zdát. Stejně tak o vynikajícím servisu. Při letu z Moskvy jsem dostal teplé jídlo pomalu do dlaně, protože “managorům“ připadá velmi drahé dát jídlo na tácek s příborem. Jo, kde jsou ty doby, kdy se prostíralo na cibuláku a letušky musely po letu přepočítávat talířky a mističky, protože to cestující kradli. Dnes by si nejspíš papundeklovou krabičku na památku nevzali. Cibulák se tiše vytratil z palub našich letadel, aby si ho mohlo vedení mezi sebou rozprodat. Nahradily ho rohlíkovité talířky, které později nahradily „rotační kundoidy“. Omlouvám se za vulgární výraz, ale nevím, jak slušně nazvat tvar připomínající schematické provedení dámského přirození, leč zaoblené. Jaké se používá nádobí v současnosti, nevím, protože kromě linky Moskva-Praha, kam jsem nedávno přiletěl z Bangkoku, služby ČSA nepoužívám, protože do zemí bývalého SSSR nelétám a aerolinie nikam jinam pomalu nelétají. Pravdou ale je, že ČSA ještě neklesly na úroveň Ukraine International Airlines, nebo jak se tato společnost v současnosti jmenuje. V letadle, kde je rozteč mezi sedadly kolem třiceti centimetrů, se skutečně nedá dvanáct hodin sedět! A o jakési nechutné krmné směsi, kterou považují za jídlo, je škoda mluvit! Ještě že jsem měl z domova řízky! A letušky? Procházely letadlem systémem nevidím-neslyším. Byly sice mladé, ale to bylo asi tak jediné, co na nich bylo pozoruhodné.

Fotky kapitána Sáčka, familierně přezdívaného Captain Pytlik, mě uvedly do vzpomínek. Nádherná Jitka Kopřivová, neviděl jsem holku s krásnějšíma očima! Nebo Jája Chumová, která je na všech prospektech ČSA z osmdesátých let z paluby IL 62, dívka, která, ač češka, připomínala exotickou krasavici. Mimochodem, na stejných plakátech sedí v kabině jako cestující kouřící dýmku budoucí ředitel letiště Praha, tehdy dispečer na staničním dispečinku. Kde jsou takové krasavice? Kam se poděly? Před několika lety byla tváří ČSA krásná blondýnka, která raději odešla, než aby ji buzerovaly všechny ty baťůžkářky s ulepenými drdůlky.

Zajímavé je, že když jsem potkal nedávno na ulici Jelenu, o které jsem již psal, je to stále krásná ženská! Ano, i starší žena může být krásná. Bohužel, diktát mládí, který v současné době vládne, deklasuje všechny lidi nad čtyřicet let. Po čtyřicítce se člověk stává neviditelným. Není dostatečně „wow“!

Kdysi jsem letěl do New Yorku s Deltou. Vedoucí kabiny byla dáma s věncem šedivých vlasů kolem šedesáti. Napsal jsem dáma, protože to dáma byla! A k tomu velmi sympatická! Kdybych ji porovnal s anorektičkami, které se třesou, aby neomdlely, protože za celý namáhavý let snědly jedno jablko a jeden jogurt, tak těm bych svůj život nerad svěřoval.

Měl jsem před dvěma léty problém s palubním personálem jedné nejmenované společnosti. Dvě babizny se rozhodly mi ukázat, kdo je na palubě pánem. Odebraly mně jídlo, na které jsem neměl nárok, ale které mi ony samy daly, a přede mnou ho vyhodily do koše! Napsal jsem o jejich neprofesionálním chování a malér se dostavil. Dostal jsem důtku s tím, že nesmím žádat o zaměstnanecké letenky. Nevím, jak mě potrestají tentokrát, když už nejsem zaměstnancem… A nic mi sebrat nemůžou.

Při mém posledním cestování jsem udělal nejlepší zkušenost s Lufthansou. Letušky sice nebyly žádné krasavice, ale byly milé a usmívaly se a šířily kolem sebe dobrou náladu. Let trval 12 hodin a po celou dobu byly skvělé. Stejně tak i dívky od Aeroflotu, když mě vezly z Bangkoku. Aeroflot, společnost, nad kterou jsem ještě docela nedávno ohrnoval nos! Žádné báryšni! Není to tak dlouho, co stávaly zmalované jak neštěstí pod mašinou ve všesvazovém baretu a počítaly nakládaná zavazadla. Ale také to nebyly žádné anorektické baťůžkářky. I jídlo bylo dobré a bylo ho dost. Nemohu si stěžovat! A Boeing 777-300 u Aeroflotu má dostatečné rozteče mezi sedačkami, takže se tam i pohodlně sedí. Trochu jiné kafe než sedět s koleny u brady v A 319 do Almaty!

Škoda, že ČSA nedokázaly vytěžit z kapitálu někdejší „rodinné společnosti se skvělým jídlem“ obchodní úspěchy a místo toho managoři do nekonečna vymýšlejí kraviny, které se naprosto míjejí účinkem. Není to tak dávno, co Prahu „zdobily“ taxíky ležící na střeše ze Singapuru a z Austrálie! Jako že s ČSA a s Etihadem se přes Abu Dhabí dostanete až k protinožcům. Linka byla pro velký „úspěch“ tiše zrušená - a to tam létaly aerolinie celá osmdesátá a devadesátá léta a letadla byla plná! Kde asi udělali manažeři chybu?