Příklad smíšených pocitů. Na jedné straně je dobře, že britské referendum o brexitu nemá za následek hospodářské potíže ani v Británii, ani v kontinentální Evropě. Dokonce se dá konstatovat, že nemá důsledky žádné. Dokonce se zdá, že výrazně klesá vůle Británie se ze spleti smluv s unií vyvázat. Termín je posunut dokonce na rok 2019, to je za tři roky, do té doby tu může být kalifát anebo Marťani.

Na druhé straně se ukazuje, že navzdory všem ušlechtilým proklamacím platí i v rádoby unifikované Evropě zásada větší bere. Elementární ekonomické zásady neplní nikdo, jenom třeba taková Česká republika – podíl státního dluhu a HDP. Kritéria přístupu k euru bychom splnili hravě, s tou výhradou, že se jaksi nedaří přesvědčit obyvatelstvo, že by to byla výhra. Jako desetimiliontina obyvatelstva si myslím, že by to výhra nebyla. Teď se zřejmě usiluje i o rozvolnění brexitu. Evropa Británii potřebuje a Británie potřebuje Evropu, to se tu rýsuje.

A referendum? To je, jako když se pantáta namaže v hospodě a přijde domů a rozbije budík.

Tak se to aspoň jeví mně, v srpnu 2016. Vše může být jinak, nicméně vývoj událostí jaksi potvrzuje moji skepsi vůči upřímnosti brexitu.

Vzhledem k tomu, kolik voleb je před námi, je termín 2019 vskutku velmi vzdálený.

Zde Kotas, mám dotaz

Víkend byl opepřen zpravodajstvím o tom, jak jistý Švýcar kolem sebe dštil hořlavinu a bodal nožem a sám zahynul a do hrobu strhl ještě jednoho člověka.

Švýcaři nemají pověst lidí, kteří konají takové věci, spíš vyrábějí hodinky. Copak to asi bylo za Švýcara?