Každá životní prohra znamená příležitost něco se naučit nebo se o sobě něco dozvědět. Z každé porážky, která není fatální, můžeme vyjít posíleni o poznání, jehož se nám dříve nedostávalo.

Volební vítězství Miloše Zemana jistě není pro tento stát fatální, i když je to zkušený politický manipulátor, hulvát a příležitostný lhář, který nerespektuje zákony vlastní země a ještě navíc je očividně fyzicky zchátralý.

Jak je možné, že ho tolik lidí zvolilo? Opravdu víc než polovině národa tyto zjevné nedostatky nevadí, nebo nevadí natolik, aby mu nedali svůj hlas? Jsme národ hlupáků, kteří milují hospodskou rétoriku a nechají se snadno vodit za nos? Proč jsou lidé ochotní vybrat si do svého čela člověka, který je uráží? Tento jev opravdu stojí za zamyšlení. Podle rozumových předpokladů měl totiž vyhrát Jiří Drahoš. Nemá sice velké charisma, ale je to jistě vzdělaný, slušný a noblesní muž, který umí dobře vystupovat a jistě by dokázal náš stát náležitě reprezentovat. Proč tedy nebyl zvolen?

V různých debatách zaznívají názory, že neměl jasný program, že byl nemastný neslaný, že nebyl dost přesvědčivý. Ano, ale v porovnání s negativy, která reprezentuje Miloš Zeman, by mu snad tyto nedostatky mohly být odpuštěny. Ostatně ani Miloš Zeman nenabízel žádný vyhraněný program. Domnívám se, že Jiří Drahoš prohrál volby tím, že se projevil jako slaboch, a právě to mu voliči neodpustili. Jiří Drahoš sice jednal slušně, nedokázal však přinutit svého soupeře, aby se choval stejně slušně i on. V tomto směru mu byla jeho akademická noblesa skutečně na škodu. Nereagoval na skutečnost, že se vůči němu Miloš Zeman a jeho okolí uchylovali k faulům, neobrátil je proti soupeři a nechal si je líbit. To byla jeho největší chyba, a dopouštěl se jí opakovaně.

Když Miloš Zeman ústy Jiřího Ovčáčka vyhlásil, že chce mít čtyři televizní debaty místo původně dohodnutých dvou, Jiří Drahoš sice stál na svém stanovisku, že debaty budou jen dvě, připustil však, že Miloš Zeman uspořádal pseudodebatu s Reyem Korantengem, a nechal se označit za člověka, který se debaty bojí, ačkoli to zjevně nebyla pravda. Měl vystoupit a křičet, že se mu děje křivda. Když se po celé republice objevily podlé plakáty podporující Zemanovu kandidaturu, na nichž bylo napsáno „Nechceme migranty a Drahoše“, měl nejen protestovat, ale rovnou podat žalobu na autora plakátů, požadovat jejich okamžitou likvidaci a pro sebe satisfakci nebo i odklad voleb, neboť tímto způsobem byl nepochybně poškozen. Neudělal to.

Když s ním Miloš Zeman v úterní diskusi na Primě jednal urážlivě, měl se proti takovým výpadům hned vymezit a nedovolit je. Atakdále. - Je pravda, že takto se snadno radí, ale obtížně jedná. Nicméně právě takové jednání se od politika očekává. Lidé podvědomě vybírají do svého čela osobnost, která je přesvědčí o své dominanci. Je to vlastně paradox, protože „demokratický politik“ by měl být současně demokratický (a tedy pokorný vůči zákonům své země a vnímavý k potřebám občanů), a přitom dominantní, což se navzájem do jisté míry vylučuje. Ale to je právě příčina toho, že dobrých politiků je tak málo, a nejen u nás.

Aby to bylo ještě jasnější, dovolím si připomenout svůj zážitek z četby cestopisu jistého českého občana, který se po otevření hranic vypravil do USA a zde omylem nastoupil do autobusu, který jel do ryze černošské čtvrti. Žádný jiný běloch v autobusu nebyl. Náš občan si sedl způsobně na jedno ze sedadel, proti němu se uvelebil statný černoch a chvíli si ho se zájmem prohlížel. Pak natáhl nohy dopředu a položil mu je do klína. Vystrašený Čech se raději díval z okna a předstíral, že svou pohanu nevidí. Byla to dobrá taktika. Nedošlo k žádnému konfliktu, černoch po několika zastávkách vystoupil a náš občan si oddechl, protože správně tušil, že případné střetnutí by pro něj nedopadlo dobře.

Byla to dobrá taktika, ale čtenář se za svého krajana asi trochu stydí. Jak se vlastně má člověk v takové situaci chovat? Na to není jednoduchá odpověď. Každý ať si v duchu poctivě řekne, co by si v neznámé zemi za těchto okolností počal. Je to téma na jiný článek, v dané souvislosti bych jen řekl, že člověk, který míří do vysoké politiky a má vést národ, by si toto z principu neměl nechat líbit. Zkusme si jen do této situace v duchu dosadit naše prezidenty a jejich vyzyvatele, T.G. Masarykem a Edvardem Benešem počínaje a Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem konče. Nevím, jestli by se Jiří Drahoš vzchopil a dal černochovi na pamětnou. Předpokládám, že spíš ne, a možná právě tyto zábrany ho připravily o kritické množství hlasů.

Moje úvaha možná vyznívá nelichotivě vůči Jiřího Drahošovi, já bych však nechtěl, aby můj článek vyvolal tento dojem. Jiří Drahoš je mi přes všechny popsané nedostatky sympatický, rozhodně víc než Miloš Zeman. Chci upozornit na jinou věc: v těchto volbách totiž zdaleka neselhal jen Jiří Drahoš. V těchto volbách jsme selhali my všichni, kteří jsme chtěli změnu. Kdo z nás veřejně vystoupil proti volební kampani Miloše Zemana, která obsahovala lživé a podlé prvky? To, že nebyla dodržována pravidla slušnosti, nebyla věc jen Jiřího Drahoše, to byla věc nás všech! Bohužel celá předvolební rétorika byla vedena v duchu komentářů ke sportovnímu přenosu, kvazi-nestranného postoje rozhodčího, který má posoudit kvality dvou borců, kteří mezi sebou změří síly.

Toto ale nebylo sportovní utkání, šlo o naši republiku, o naši budoucnost, možná i o budoucnost našich dětí. A my všichni jsme mlčeli (nejen při volbách), když se děly věci, které odporují zákonům anebo nepsaným, ale platným pravidlům slušnosti. Ano, byli jsme k pasivitě vychováni lety normalizace i předchozím obdobím nevolnictví. Na druhé straně, už víc než čtvrtstoletí máme svobodu, jen ji stále ještě neumíme uplatňovat. Svoboda není jen právo, je to také zodpovědnost. Stále platí dávná moudrost: Má-li zlo zvítězit, stačí, aby slušní lidé zůstali v klidu a neudělali nic pro obranu dobra. Tím samozřejmě nechci říct, že Miloš Zeman je koncentrované zlo, to by byla hloupost. Je to jinak: zlo spočívá v tom, že nebráníme demokratická pravidla, nehájíme svoji demokracii, pečujeme o ni málo, jako kdyby ani nebyla naše. V tom by mohlo spočívat poučení z těchto voleb.

P.S. Kdo můj text dočetl až do konce, ten jistě ví, že nadpis byl zvolen jako nadsázka. Nejde o hormony ani o svaly, nýbrž o způsob chování, které by se pravděpodobně před sto lety mohlo nazývat mužností. V dnešní popletené době je však tento výraz již dávno zprofanovaný a naopak by ještě vyvolával nežádoucí genderové asociace. Škoda.