26.4.2024 | Svátek má Oto


ÚVAHA: Slabika hryže sýr

1.8.2006

Opakované nezvolení předsedy Poslanecké sněmovny, neschopnost dvou stran s nejvyšším volebním výsledkem uznat, že tento výsledek je oprávnil ke správě věcí veřejných, ne k jejich destrukci, a proto jsou povinny se dohodnout, nezáleží to jen na jejich libovůli, jak se domnívají... To je v kostce situace těchto hodin a dní. Nepochopení smyslu zastupitelské demokracie, který spočívá v zastupování veřejného mínění, ne v boji proti němu či v jeho přehlížení, způsobuje občanské morálce a důvěře v politiku každým dnem hlubší a citelnější rány. Slibovat si, že předčasné volby to změní, je jako představovat si, že mé zuby budou méně zkažené, když mi je prohlédne jiný dentista. Taková arogantní představa totiž zjevně předpokládá, že do termínu nových voleb vyměníme voliče. Pokud pravice skočí na tento sociálně-inženýrský špek levici, přistoupí na její hru a uzná její pravidla. A to teprve bude zrada na voličích. Zradou není rozumná gentlemanská dohoda mezi silnými. Zradou je bojem o vše a neschopností uzavřít kompromis prohrát vše a předat trumfy protivníkovi. A k tomu se u nás viditelně schyluje.

Občerstvil jsem se v těchto pochmurných myšlenkách četbou klasiků. Léto je k tomu dobrou příležitostí. Vracet se ke starým - nejlépe antickým - autorům je užitečné. Jak napsal už před padesáti lety Antonín Kříž, překladatel Aristotelovy Rétoriky, tato četba „může zajisté prospěti i dnes, ... čtenář nalezne tu potvrzení pravdy, kterou myslitelé pronášejí v různém vyjádření, že totiž základní lidské rysy jsou stálé, že lidé tehdy v antice nemyslili zásadně různě od nás, protože rozum mají lidé za všech dob stejný, zkrátka že lidská přirozenost je v podstatě neměnná.“

Když si tuto větu vezmeme za základ a východisko, nepřekvapí nás například, jak Aristoteles ve 4. století př.n.l. viděl nejdůležitější věci v politice. Předmětem porady v obci (parlamentu), tak jsou „ne všechna dobra a zla dohromady“, nýbrž jen „taková dobra, jež se dají přirozeně uvésti na nás samy a počátek jejich vzniku jest v naší moci.... neboť uvažujeme jenom tak dlouho, dokud nenalezneme, zda něco můžeme či nemůžeme vykonat....“ Podle Aristotela “bývá pět věcí, o nichž se každý radí a o nichž mluvívají poradní řečníci. Jsou to důchody, válka a mír, dále obrana země, vývoz a dovoz a zákonodárství.“ (Rétorika, Kniha první).

Jak vidno, předmět práce parlamentu se za půltřetího tisíciletí nijak nezměnil. Zásadně se neproměnil ani soubor hodnot považovaných za podstatné. Zastavme se pro několik takových třeba u římského stoika Seneky (žil v 1. stol. n.l.). Například v jeho Listech Luciliovi, sbírce mravních a filosofických pouček a návodů, najdeme tyto myšlenky: „Mínění davu není směrodatné. Je nutno usilovat o nejvyšší dobro, jímž je poznání pravdy“. „Rozum vládne všemu, ničemu se nepodřizuje“. „Úpadek řečnického stylu je důsledkem úpadku mravů.“ „Není jistoty o tom, co bude zítra. Je důležité žít dobře, ne žít dlouho.“ S jistou neskrývanou ironií pak čtěme tuto radu: „Opustit veřejnou činnost a stáhnout se do soukromí je velmi užitečné.“

A když už jsme u ironie... Seneca ukazuje na příkladech záludných sylogismů, jak také může probíhat taková rozprava filosofů. Při její četbě vás možná napadne, co vám připomíná:
„,Myš je slabika, myš hryže sýr. Slabika tedy hryže sýr.´ Představ si teď, že nedokážu tohle rozmotat. Jaké nebezpečí mi hrozí z této nevědomosti? Jaká škoda? Bezpochyby se musím bát, že jednou chytím do pasti slabiky, nebo že mi jednou knížka sní sýr, nedám-li si pozor. Ledaže je vtipnější tento úsudek: ,Myš je slabika, slabika nehryže sýr. Myš tedy nehryže sýr´. To jsou ale dětinské hlouposti! Nad tím jsme vraštili čelo? Kvůli tomu jsme si nechali narůst dlouhé vousy? Tomu učíme se zasmušilou a bledou tváří?“

(Psáno pro Česká média)