24.9.2018 | Svátek má Jaromír








ÚVAHA: Nové dimenze astrofyziky a důsledky v pohledu na vesmír a Zemi

23.3.2007

TOPlistDo našeho e-mailu dorazil otevřený dopis Jiřímu Grygarovi, který se nám do krámu příliš nehodil, o to více jsme zbystřili, když jsme si pročítali přiložený dokument, který nabízí neotřelý pohled na podstatu fungování všehomíra. Snad se vám teorie zalíbí stejně jako Poslední pomoc při pádu do černé díry a stane se nejenom zdrojem inspirace pro SF autory.

Pochopení podstaty fungování Vesmíru je nemožné bez pochopení dvou základních principů:

Prvním principem je tzv. „energie vakua“ a její praktické důsledky. Fyzikální koncept energie vakua vychází především z pozdních prací ruského fyzika a nositele Nobelovy ceny Andeje Sacharova z konce 60. let. Vesmír je podle tohoto konceptu naplněn vysokou mírou energie, která je přítomná dokonce ve zdánlivě prázdném prostoru. „Energie vakua“ obsažená v objemu jednoho kávového hrnku by podle některých výpočtů údajně stačila k tomu, aby přivedla do varu vody ve všech oceánech Země. Přesto tato energie není na první pohled zjevná, neboť k měření absolutní hodnoty jakékoli energie je třeba referenční nulový bod. Naše situace proto připomíná cosi jako pohyb cyklisty na náhorním plateau v Asii nebo jižní Americe. Člověk může mít poté, co sjede dolů z hory pocit, že je zcela dole, ale skutečná nadmořská výška odpovídá několika tisícům metrů nad mořem. Podobné je to s energiemi, s nimiž pracujeme, ve vztahu k „energii vakua“, či chcete-li k energii vesmírného prostoru.

Podle slavného amerického teoretického fyzika Stephena Hawkinga působí „energie vakua“ v opačném smyslu než je působení hmoty. Hmota gravitačně způsobuje zpomalování rozpínání Vesmíru a může je teoreticky nakonec zastavit a zvrátit. Naopak, „energie vakua“ způsobuje zrychlování rozpínání jako během inflace Vesmíru. „Energie vakua“ tak působí přesně ve stejném smyslu jako Einsteinova kosmologická konstanta, kterou Einstein intuitivně přidal ke svým původním rovnicím v roce 1917, když si uvědomil, že nepřipouštějí řešení představující stacionární Vesmír.

Podle Sacharovovy méně známé teorie gravitace je však jev gravitace dokonce přímým důsledkem „energie vakua“: při formulaci teorie gravitace jakožto „fluktuace nulových bodů energie vakua“ se experimentálně vychází z fenoménu, nazvaného Casimirův jev. Gravitaci pak lze chápat jako důsledek narušení homogenity pole „energie vakua“ hmotnými tělesy, čímž vznikne stínící efekt, způsobující naředění energie časoprostotu mezi hmotnými tělesy vůči okolí. To má za následek přitažení těles k sobě, přičemž jejich gravitační splynutí v jeden celek je charakterizováno minimalizací energie systému. Největší naředění energie časoprostoru při gravitačním stínění nastává na geometrické spojnici dvou těles a klesá se čtvercem vzdálenosti podle Newtonova zákona. (Vlastní autorův výklad.) Je přitom známo, že časoprostor je vyplněn kvantovými fluktuacemi.

Dimenze, fyzikálně popsatelná jako „energie vakua“, je reprezentovaná v hmotném světě na nejjednodušší fyzikální úrovni frekvenčními spektry záření a je proto přírodovědecky částečně měřitelná a popsatelná. Čím blíže se v energetice pohybujeme směrem k vyšším energiím, tím více se začíná fyzikálně spoluuplatňovat tato dimenze bytí. Například u elektřiny, ohně, větru či vody, se při navyšování energie stávají tyto formy živlem a přestávají být ovladatelnými. Jako příklad, u elektřiny je velmi podstatný, fyzikálně popsatelný rozdíl mezi elektřinou slaboproudých obvodů a bleskovými výboji jako živlem. Přesto, mezi prvním i druhým existuje spojitost. Čím blíže se na fyzikální úrovni pohybujeme směrem k živlu, tím více matematicky přestává platit linearita systému. Systém se matematicky stává nelineárním a popsatelným na bázi matematiky chaosu.

Čímž se dostáváme k druhému shora zmíněnému principu a tím je princip soběpodobnosti a nelinearity.

Celý Vesmír lze podle této přírodovědné koncepce přirovnat nejlépe k obří Mandelbrodtově množině. V reálu budou nelineární vztahy složitější než u podobného jednoduchého modelu, ale podstata bude podobná. Mandelbrodtova množina je definována na bázi matematiky chaosu při aplikování principu soběpodobnosti. To znamená, že její jednotlivé části nejsou definovány zvenčí jednoduchými geometrickými modely (jako je přímka, kružnice, čtverec, obdélník, apod.) ale pomocí svých vlastních strukturních prvků. Každá část Mandelbrodtovy množiny je proto ve své struktuře jedinečná a přitom se mohou jednotlivé strukturní prvky opakovat. Při „ponoření“ do Mandelbrodtovy množiny, to znamená zvětšení detailů její struktury, narazíme po vystřídání několika úrovní vždy periodicky na obdobné strukturní elementy. Pravidelné a zároveň chaotické. Pro Mandelbrodtovu množinu je charakteristické, že sebemenší zásah na kterékoli úrovni se projeví změnou parametrů celého systému. „Svět v zrnku písku.“ Doslova a do písmene.

Nové dimenze 1

Obr. 1: Grafická reprezentace Mandelbrodtovy množiny

Jinými slovy, změna symetrie kterékoli části Vesmíru podle této mé teorie vede ke změně symetrie Vesmíru jako celku. Nic není ve Vesmíru dostatečně nepatrné, aby to nebylo provázáno hlubokými vztahy s celým Vesmírem.

Dvojrozměrným zobrazením částí Mandelbrodtovy množiny jsou takzvané „fraktály“: fraktálovou strukturu skutečně nacházíme všude v přírodě, ať se podíváme třeba na strukturu ulity mořského měkýše, vln, oblak a nebo skalnatého mořského pobřeží. Z fraktálových struktur lze celkem jednoduchým matematickým zpracováním odvodit hlavu hmyzu, květy nebo křídla motýla:

Nové dimenze 2

Obr. 2: „Motýlí farma“ Grafická reprezentace matematického zpracování segmentu Mandelbrodtovy množiny. (výřez matematické množiny bez jakýchkoli umělých zásahů nebo uměleckých úprav)

Fraktálovou množinu však lze rovněž matematicky transformovat na pole takzvaných „bodových atraktorů“. Bodové atraktory ve Vesmíru odpovídají hmotným tělesům: hvězdám, planetám, měsícům, komentám, asteroidům, meteoritům a částicím kosmického prachu. Jde o body, odpovídající pozicím termodynamické rovnováhy. Neboli body singularity ve smyslu Maxwellova pojetí tohoto termínu.Vše ostatní ve Vesmíru je gravitačně přitahováno k těmto bodům, které představují nukleační centra tvoření. Stvoření Vesmíru lze chápat jednak jako jednorázovou událost (počáteční epizodu) a jednak jako proces, pokračující neustále (evoluci). Evoluční teorie mimochodem není nijak v rozporu s vírou v Boha, jak se občas snaží lidem někdo namluvit. Znamená, že Vesmír se neustále v čase vyvíjí, podobně jako lidská civilizace ve svých dějinách. „Energie vakua“ směřuje zřejmě proti rovnováze, směrem ke změně, zatímco hmota představuje matematicky místa dosažení termodynamické rovnováhy, které na sebe „nabalují“ dění ve Vesmíru.

Pokud to ještě samo o sobě není dost fascinující, pak je třeba si představit, že při pohledu na zářící noční oblohu hledíme vlastně do obrovského pole bodových atraktorů:

Nové dimenze 3

Obr. 3: Grafická reprezentace segmentu Mandelbrodtovy množiny bodovými atraktory

Nové dimenze 4

Obr. 4: Odvození vzniku galaktické struktury z grafické reprezentace segmentu Mandelbrodtovy množiny formou jejího zpracování do podoby pole bodových atraktorů

Hmotná tělesa, jakým je i naše planeta Země jsou pak obklopena energetickým gradientem, neboť představují parciální nehomogenity v energii časoprostoru jakožto rovnovážné bodové atraktory. Na hmotné úrovni se tento gradient projevuje stratifikací atmosféry do vrstev, reprezentovaných počínaje troposférou (0 až 10 km), dále mezosférou (50 až 80 km), ionosférou (nad 80 km), termosférou (80 až 700 km), exosférou (700 až 5000 km) a konečně magnetosférou (5000 až >>60.000 km), kde se nachází rovněž Van Allenovy radiační pásy ve výškách cca 3000 a cca 19.000 km nad povrchem Země, ekvatoriálně měřeno. Van Allenovy radiační pásy zachycují vlivem magnetického pole Země velké množství energeticky nabitých částic (protonů a elektronů), čímž je způsobeno zvýšení radiace v těchto pásech. Představují jakési „tunely“ ve svrchních vrstvách atmosféry, ve kterých částice spirálovitě putují uzavřeny magnetickým polem. Dál od těchto pásů klesá intenzita záření, přičemž pásy tvoří ochranný štít Země proti kosmickému záření.

Lze mít za to, že Země jako bodový atraktor s lokálním parciálním energetickým ekvilibriem dosahuje v úrovních Van Allenových pásů v podobě „styčných segmentů“ styku s okolním Vesmírem, včetně jeho časoprostorových energií, měřených „energií vakua“. Vzhledem k tomu, že otáčející se Země představuje zároveň elektromagnetický dipól, kopíruje celá vrstevní stavba atmosféry elektromagnetické siločáry tohoto dipólu, přičemž zejména svrchní atmosférické obaly a Van Allenovy pásy jsou mnohem silnější v úrovních rovníku a nejtenčí až zcela mizí na úrovni pólů.

Nové dimenze 5

Obr. 5: Schéma zemského dipólu s Van Allenovými pásy

Vnější Van Allenův pás zachycuje převážně elektrony pocházející ze slunečního větru. Vnitřní Van Allenův pás oproti tomu zachycuje převážně protony, vzniklé rozpadem neutronů svrchních atmosférických vrstev vlivem dopadajícího kosmického galaktického záření. Pozitivní ionty a negativní elektrony cirkulují opačnými směry kolem Země. Tím vzniká „ringový proud“, což je elektrický proud, proudící v oblasti svrchního Van Allenova pásu ve směru hodinových ručiček při pohledu od severního zemského pólu. Tento elektrický proud je zdrojem magnetického pole, jehož síla se zvyšuje příležitostně i více než desetkrát při epizodách nazývaných magnetické bouře. Působení elektrických sil, stejně jako vznik a funkce Van Allenových pásů jsou dosud nedostatečně prozkoumány a podrobná zdůvodnění jsou předmětem kontroverzních hypotéz. Obecně panuje shoda hlavně v tom, že se na fyzikálně měřené funkci Van Allenových pásů podílí významně sluneční vítr a kosmické záření, které jsou v interakci se zemským magnetickým polem.

Jak již bylo naznačeno, na Van Allenovy pásy lze fyzikálně pohlížet jako na jakousi „auru“ Země, která je hmotným projevem toho, co zároveň probíhá na úrovni „energie vakua. Život na Zemi vyžaduje určitou míru energetické izolace od zbytku Vesmíru.

Při početí a zrození člověka, stejně jako při započetí čehokoli nového se uplatňuje souvztažnost nového duchovního počátku k okolním momentálně dostupným energetickým zdrojům Vesmíru. Země jako hmota či bodový atraktor poskytuje pasivní princip, energie vakua či Duch Vesmíru, vycházející z Boha představuje aktivní stvořitelský princip. Van Allenovy pásy jsou místem styku Země s duchovní i hmotnou energií Kosmu. Jsou duchovním stvořitelským lůnem planety Země!

A protože se vlivem rotace Země neustále mění pozice povrchu Země vůči Van Allenovým pásům, každý okamžik počátku nového bytí je určen okamžitou pozicí daného místa na Zemi vzhledem k Van Allenovým pásům. A každý okamžik života a dění na Zemi je spoluurčován souvztažností místa vůči Van Allenovým pásům.

„Energie vakua“ je ve skutečnosti spojitá, nemá dualistický charakter a vytváří skrze kvantové fluktuace existenciální předpoklad existence hmoty jakožto své vlnové funkce. Proto může být právem a se všemi filosofickými důsledky nazývána „energií Ducha“, přičemž její zdroj vychází z Boha. Odtud vyplývá rovněž reálné zdůvodnění antropického principu v přírodních vědách. Jakkoli toto tvrzení může být nepříjemné vědcům, odchovaným marxismem, je nutné vzít na vědomí, že pokud připustíme, že je Bůh skutečný, nelze jej z ucelené kosmologie vyloučit.

Relativně stálá struktura „energie vakua“ v našem kosmickém okolí odpovídá v hmotné existenciální úrovni nejlépe zbytkovému kosmickému záření, které zmapovala nedávno (r. 1992) družice COBE diferenciálním mikrovlnným radiometrem. Nepatrné kvantové zákmity stojí zřejmě na počátku každého hmotného stvoření. Právě takové zákmity sonda nádherným způsobem zdokumentovala. Van Allenovy pásy obklopující planetu Zemi mají zřejmě relativně stálou provázanost s okolní kosmickou časoprostorovou energetickou strukturou. Tato struktura je pro zrak člověka nejzřetelněji vymezena hvězdami včetně Slunce jakožto polem stálých bodových atraktorů. Kromě stacionárních bodových atraktorů však kosmickou časoprostorovou energetickou strukturu spoluurčují i pohyblivé bodové atraktory, kterými jsou planety včetně pohybující se Země, jejich měsíce, asteroidy, komety, meteority. Samozřejmě, fyzikálně nejsnáze zjevným vlivem na Van Allenovy pásy je „sluneční vítr“, nicméně pásy je třeba chápat především jako výslednici, vyrovnávající energetickou strukturu časoprostoru („energii vakua“) na Zemi s energetickou strukturou časoprostoru v okolním Vesmíru. Primárním důvodem existence Van Allenových pásů zřejmě není tak sluneční vítr, ale energetická kompenzace planety Země vůči okolí, odvoditelná z teoretické fyziky. Jevy na úrovni záchytu částic ve Van Allenových pásech jsou přitom zřejmě až druhotným důsledkem shora vymezené hlubší skutečnosti.

Mnohem snazším vodítkem než vzácné přímé pozorování Van Allenových pásů z družice nebo prostřednictvím vyvolané polární záře je využití techniky geometrické projekce. Astrologové se po tisíciletí zabývali přímým pozorováním hvězd a nebeských těles. Tím získali referenční projekční síť bodů, z níž následně empiricky odvodili časoprostorové vztahy k dění na Zemi, které je samo obrazem bazálně energetické (čili duchovní) reality. Vlivem precese zemské osy se časem posunuly vztahy vůči pevným projekčním bodům, tj. ke hvězdám. Van Allenovy pásy a s nimi i celý elektromagnetický dipól se však posunuly zároveň s precesí, neboť jsou vázány na severní a jižní magnetický pól. Pohyb elektrického proudu v nich vyrovnává rotaci Země a tento jedinečný převodový systém kopíruje pohyb osy Země, zatímco hvězdy zůstávají na svých místech. Proto se dnešní výpočty astrologů řídí teoretickými pozicemi souhvězdí a nikoliv reálnými! Řešení této hádanky je ve Van Allenových pásech. (Autor se ovšem osobně zcela distancuje jak od astrologie tak od veškerých okultních věd.)

Nové dimenze 6

Obr. 6: Polární záře, reprezentující změny indukované ve Van Allenových pásech s hvězdným pozadím coby projekční soustavou bodů

Propojenost mezi Van Allenovými pásy a děním na Zemi, stejně jako vztah Země i s jejími atmosférickými obaly k okolnímu Vesmíru jsou vztahy hlubokých vnitřních vazeb, které jsme přirovnali k struktuře fraktálů. Lze mít za to, že při pohledu z pozice kvantové fyziky naše Země vznikla nejprve v myšlence a paměti Boha, které se projevily na hmotné úrovni jako kvantový záblesk. Zároveň nastaly fluktuace v „energii vakua“ a vznikalo z něj gravitační pole zároveň s hmotou. Gravitačně se soustředila další hmota až postupně vznikla celá planeta, která se vyvíjela a až dosud vyvíjí ve vztahu k ostatnímu Vesmíru prostřednictvím „energetické matrice“ energie časoprostoru, reprezentované Van Allenovými pásy. Ty jsme zdědili jako pupeční šňůru spojující nás bytostně se zbytkem úchvatného, vyvíjejícího se, živého Vesmíru.

Michael@login.cz

RNDr. Michael Primas


Diskuse


strangestorm
21:55
26.5.2007

Jura Jurax
9:20
25.4.2007

Karel Mueller
16:02
10.4.2007

Milan
14:20
7.4.2007

Michael
22:28
4.4.2007

jara cimrman
21:19
26.3.2007

Michael
22:19
4.4.2007

Michael
22:23
4.4.2007

OK
13:00
5.4.2007

ZEPHIR
21:21
25.3.2007

Michael
22:25
4.4.2007

Autor článku
21:19
25.3.2007

Sebaus
23:02
25.3.2007

Michael
22:26
4.4.2007

pf
20:25
25.3.2007

Autor článku
21:16
25.3.2007

Sebaus
17:02
25.3.2007

@Teo
1:34
25.3.2007

hoff
23:14
24.3.2007

Autor článku
14:58
25.3.2007

Postrach
17:24
28.3.2007

Regionální individuum
19:52
24.3.2007

Tomáš Brunclík
10:45
24.3.2007

Zdeněk Císař
11:43
25.3.2007

Postrach
17:36
28.3.2007

Autor článku
15:05
25.3.2007

Samael
15:20
25.3.2007

Navrátil Josef
0:39
24.3.2007

Vlasta.on
2:59
24.3.2007

FSuchoř
7:38
24.3.2007

nik
20:20
23.3.2007

Aramon
??
20:06
23.3.2007

Miro
18:28
23.3.2007

Michael
18:50
23.3.2007

jurist
0:40
24.3.2007

Samael
8:38
24.3.2007

dalet
0:45
19.5.2007

lamer
11:15
23.3.2007

Michael
11:32
23.3.2007

Dement
12:06
23.3.2007

Michael
18:55
23.3.2007

Samael
8:32
24.3.2007

Brloch
13:58
23.3.2007

Michael
18:58
23.3.2007

jurist
0:42
24.3.2007

w
8:48
23.3.2007

vorel@seznam.cz
10:16
23.3.2007

Michael
11:33
23.3.2007

nobody
18:30
23.3.2007

nobody
18:32
23.3.2007

Michael
19:03
23.3.2007

D.
19:12
23.3.2007

Regionální individuum
20:16
24.3.2007

počet příspěvků: 58, poslední 26.5.2007 09:55
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...