Člověk skeptického založení je zvyklý věřit jen tomu, na co si může sáhnout, co může změřit, zvážit, co lze vědecky popsat a empiricky ověřit. Vychází přitom z předpokladu, že náš vesmír, naše časoprostorové kontinuum, je jedinou objektivně existující realitou a co do ní nezapadá, co se vymyká známým přírodním zákonům, patří do říše pohádek. Několik prostých otázek však samozřejmost takového předpokladu přinejmenším silně zpochybní:

1) Proč by zrovna náš vesmír měl být ten jediný možný? Víte snad o nějakém fyzikálním či matematickém zákonu, který jiné vesmíry vylučuje?

2) Pokud by jiný vesmír než náš existoval, musí být nutně stejný jako ten náš? Nedá se snad v matematice stejně dobře jako prostor třírozměrný modelovat prostor řekněme o 27 rozměrech nebo obecně n-rozměrný?

3) Pokud jakýkoli jiný vesmír existuje, musí být z toho našeho viditelný nebo jinak empiricky prokazatelný?

Zkusme si to ilustrovat na geometrickém modelu. Sešlápneme svůj třírozměrný vesmír do placky, kde si vystačíme se dvěma rozměry, a zabydlíme ho, pro jednoduchost, pouze modrými trojúhelníky, schopnými však logicky uvažovat a komunikovat. Modrý skeptik, říkejme mu třeba Tazrut, tvrdí, že jiný než modrý vesmír a jiné bytosti než trojúhelníkové neexistují, nikdo je přece neviděl.

Naproti tomu Machukil oponuje, že teoreticky mohou klidně existovat i jiné roviny s jinými bytostmi, třeba s červenými kroužky nebo zelenými čtverci. Vidět je nemůžeme, protože paralelní roviny se nikde neprotínají a co je mimo naši rovinu, je pro nás neviditelné. Kdo z těch dvou má pravdu? Náš obrázek prozrazuje, že nepochybně Machukil, i když to Tazrutovi bohužel dokázat nijak nemůže.

Zkusme si dál představit, že jednu z rovin nakloníme, takže už nejsou rovnoběžné. Protnou se v nějaké přímce, která leží současně v obou rovinách. Modré trojúhelníky žasnou, protože najednou vidí bytosti sobě zcela nepodobné: červené kruhy! (Jim se sice budou jevit jako úsečky, ale protože z každého úhlu pohledu vypadají stejně dlouhé, vyvodí si snadno, že to musí být projekce kruhů.)

Hle - nadpřirozený úkaz, zázrak! Ovšem pouze z jejich hlediska; viděno z našeho třírozměrného vesmíru, o žádný zázrak nejde. Co oni vnímají jako porušení zákonů své modré přírody, v našem světě je naprosto normální.

Vraťme se teď tedy zpátky do své důvěrně známé reality. Co když se náš třírozměrný vesmír třeba jen na chvíli protne s nějakým jiným, zcela odlišným? Nebudeme to také vnímat jako zázrak? Zázrak ovšem rovněž pouze z našeho pohledu, omezeného obzorem našeho vesmíru. Z hlediska rozšířeného o další rozměr může být například chůze po vodě, procházení zavřenými dveřmi, panenské početí, ba i vzkříšení mrtvého něčím docela přirozeným.

Jak zdravému rozumu ledaco napovídá, žijeme patrně nikoli v jediném myslitelném, nýbrž v jednom z (nekonečně mnoha?) možných vesmírů. Některým šťastlivcům se občas otevře prchavý průhled do tzv. „nadpřirozena“ - do vesmíru paralelního; to jsou ty zázraky, které se vymykají naší pozemské geometrii a fyzice. Biologickou smrt pak ve vícerozměrném modelu můžeme nahlížet jako pouhý přechod do jiné vrstvy existence… třeba do takové, jíž někteří říkají „gehenna“ (česky „peklo“), anebo „nebe“, které si ovšem nesmíme plést s oblohou jako svého času sovětský kosmonaut Gagarin. („Na nebi jsem byl, ale Boha jsem tam neviděl,“ prohlásil prý po přistání z oběžné dráhy kolem Země.)

Promyslíme-li naznačené úvahy nezaujatě a bez předsudků, začne se možná nejednomu skeptikovi i ta s oblibou zlehčovaná bible jevit jinak než jako překonaná snůška báchorek...