Článek byl poskytnut redakcí fanouškovského časopisu Interkom. Původně byl publikován v Interkomu 1/2007.

Předchozí díl. 

Vládní instituce kontra nevládní organizace

Další ekologistické klišé, které si bere Crichton na paškál, jsou tzv. „nezávislé“ nevládní organizace. V každém zeleném materiálu narazíte na tvrzení, že vládní organizace jsou nevěrohodné, když skákají, jak stát píská, a že se dá věřit jenom nezávislým expertům a nevládním organizacím či nadacím. Poněkud to připomíná heslo hippies, nevěř nikomu nad třicet, a je to stejné klišé jako onen hipícký výrok, který si dnes pamatují jenom pamětníci.

Na příkladu NERF Crichton demonstruje, jak mohou být nevládní agentury neprůhledné a jak mohou sloužit jako krycí firmy pro financování ekoterorismu. Obvykle se to dělá tak, že mateřská agentura vynaloží většinu svých prostředků (NERF v románu 60 %) na financování dalších enviromentálních organizací, skrytých pod dobře znějícími názvy, třebas „Mezinárodní fond pro ochranu divočiny“. Jsou to ale v podstatě rozdělovny, které přeposílají peníze dále, opět na dobře znějící adresu, třebas „Akční koalice podpory deštných pralesů“. To je ale ve skutečnosti poštovní schránka, odkud si peníze už může vyzvednout ekoteroristická skupina, která se v Crichtonově románu jmenuje „Fronta enviromentálního osvobození“ (EFL).

To je samozřejmě fikce. Vraťme se ale na půdu reality a do Česka. Pokusme se srovnat si, jak funguje a jak je kontrolován vládní úřad, dejme tomu Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB), který řediteluje ing. Dana Drábová, a třebas nevládní organizace „Jihočeské matky“, za kterou obvykle vystupuje magistra Dana Kuchtová. Kromě toho, že se obě dámy jmenují Dana, mají jejich organizace společné i to, že se angažují v oblasti jaderné bezpečnosti. Avšak jak zjistíme, tím jejich podobnost končí.

Pro ekologisty je SÚJB nevěrohodný – je státní a proto musí lhát. Položme si otázku, zda je toto tvrzení reálné, nebo jestli se jedná pouze o anarchistický předsudek. Analyzujme, jaká je možnost lhaní v SÚJB. Tento úřad jako státní organizace podléhá státní kontrole a přísným jak vnitřním, tak obecným zákonům o státních organizacích. Je to pochopitelně hierarchicky organizovaná struktura, kde jsou naprosto jasně vymezeny nejen kompetence, ale i povinnosti. Jako součást státního aparátu podléhá SÚJB systémovým kontrolám a jakýkoli krok vedle, pokus obejít předpisy, vede u jeho zaměstnanců k disciplinárnímu řízení, respektive k trestní žalobě. Pokud by se ing. Drábová jako vedoucí tohoto úřadu rozhodla lhát a „zatušovat“ nějaký průšvih v Temelíně, koleduje si o kriminál. To je evidentní, jako je evidentní, že veškeré toky, ať už informační nebo finanční, jsou v této instituci průhledné a kdykoliv kontrolovatelné. Minimálně vláda a NKÚ mohou v této organizaci nařídit audit a obrátit ji vzhůru nohama, kdyby se jim něco nezdálo. Také poslanci mohou ustavit komisi pro přešetření činnosti SÚJB. Podmínky odvolání ředitele této organizace jsou přesně stanoveny, stejně jako povinnosti zaměstnanců, kteří odpovídají za svou činnost vedoucím až k řediteli ústavu, který odpovídá zase státu, v demokratickém státu pak veřejnosti. A to vše pod sankcemi.

U organizace „Jihočeské matky“ je tomu naopak. Pravidla, jimiž se tato nevládní instituce řídí, jsou prostě libovolná, respektive ideologicky zabarvená, a zvenku nekontrolovatelná. „Jihočeské matky“ nemusejí veřejnosti skládat účty, nepodléhají žádným sankcím, když udělají botu a kdyby se magistra Kuchtová rozhodla lhát, je naprosto beztrestná. „Jihočeské matky“ mohou cokoliv prohlásit a kohokoli osočit bez důkazu, za což jim maximálně hrozí vágní postih za pomluvu. Jsou to tedy neřízené střely, které může ze zákulisí dirigovat kdokoli. Jejich financování je neprůhledné, ukryté za granty, přesně v té grantové koncepci, jejíž janusovskou tvář Crichton ve své knize demaskuje. Magistra Kuchtová veřejně připustila, že dostávají granty z Rakouska na různé projekty. To je sice podle zákona zcela přípustné, ale jak průhledné, nechť posoudí každý čtenář sám. Pokud to shrneme, ačkoli se „Jihočeské matky“ při každé příležitosti ohánějí odpovědností, jejich organizace je de facto totálně nezodpovědná, neboť nikomu nezodpovídá, nikdo ji nekontroluje. Shrnuto – je to jenom ideologická centrála, která se maskuje za odbornou agenturu.

Kdo je tedy z racionálního hlediska věrohodnější – SÚJB nebo „Jihočeské matky“? Kde je větší možnost lhaní, v SÚJB nebo u „Jihočeských matek“?

Totéž ještě ve větší míře platí pro tzv. nezávislé experty, kteří jsou jakýmisi fetiši enviromentalistického hnutí. A znovu se ptejme, kdo je věrohodnější – vědec vládní instituce, který je v demokratickém státě neustále podroben demokratické kontrole, nebo nezávislý expert, který může beztrestně prohlásit cokoli, co mu slina na jazyk přinese, nebo to, co mu jeho utajený sponzor podstrčí?

Přiznejme nevládním strukturám jistou kontrolní roli. Je dobře, že existuje platforma, byť anarchistického charakteru a principiálně antidemokratická – přestože se kryje nálepkou „občanská“ – kde se mohou objevit konfrontační názory. Ale chraňme se pokládat nevládní organizace za jediný zdroj pravdy, jak se nám ekologisté snaží namluvit. Výroky těchto institucí by též měly být opatřeny varovnou visačkou: Pozor, ideologicky přibarveno, nemusí obsahovat fakta.

Modulově systémová struktura textu

Při důkladnějším pohledu na Crichtonův text se dá zjistit, že nemá jenom dvě vrstvy, ale přetéká dalšími souvisejícími náměty. Dá se říci, že ho tvoří několik systémově propojených modulů. Pochopitelně těmi dvěma hlavními je vlastní příběh a ekologická polemika. Ale jsou zde i další, které jsou útlejší a zabírají menší plochu, ale přitom mají svůj systémový význam a dílo dotvářejí. O některých jsme již mluvili – takovým modulem je teorie politicko-právně-mediálního komplexu, ale také janusovská tvář grantové politiky, na niž dnes v Česku shlížíme jako na posvátnou krávu, aniž nám dochází její ošemetnost daná závislostí, kterou vytváří.

Je zde ale i další modul, o němž jsem se doposud nezmínil, označený pojmem válka sítí. Crichton je přesvědčen, že v současnosti se na válečném poli objevil nový fenomén, že lidé si nyní svoje konflikty vyřizují síťově globálním způsobem. Podle autora se proti síti dá zase jenom bojovat sítí. To je vlastně organizační důsledek zákonů teorie informace a jeho variantou je obdobná definice, že proti organizaci se dá bojovat opět jenom minimálně stejně organizovanou strukturou. Proto jsem vždy pochyboval o lidech, kteří mi tvrdili, že vstoupili do KSČ jenom proto, aby ji zevnitř „rozkládali“. Jako jednotlivci neměli šanci, stali se pouze poslušnými nástroji komunistické struktury a mohli si svoje svědomí vykupovat jenom „odpustky“, tj. službami, které tu a tam poskytovali proskribovaným kamarádům a známým. Maximálně se mohli obětovat, aby poskytli stranické krytí různým veřejným organizacím, třebas sportovním klubům, zahrádkářům, šachistům atd., ale nikdy neměli šanci něco zásadního roz/z/vrátit.

V románu je spíše naznačena než představena ekoterorististická síť EFL, která se pokouší o sérii ekologických atentátů z ideologických důvodů a řídí se heslem všech revolucionářů, že když se kácí les, nesmí se brát zřetel na třísky. Možná je vykreslena nedostatečně, čtenář se o ní příliš nedoví, ale to odpovídá charakteru války sítí, málokdy máte možnost zjistit, kdo vůbec byl váš protivník, natož kdo mu velí.

Proto teroristům stojí obranná vládní síť, která se v románu jmenuje Centrum pro analýzu rizik a jejímž výkonným agentem je profesor Kenner. Nejdůležitější zbraní je zde přístup do databází a boj se vede na základě informatického průzkumu, rozbory těchto databází metodami korelačního vyhodnocování, které odhaluje zajímavé anomálie, jimž je třeba věnovat pozornost a udeřit s nadějí, že se narazí na činnost nepřítele.

Modulově systémová struktura textu je novým prvkem vyprávěcí techniky. Doposud tvořil vyprávěný příběh kompaktní celek, obvykle s centrální zápletkou, i když běžel po několika dějových liniích, nebo experimentoval s časem. Systémovou strukturu, propojování zdánlivě nesourodých modulů, přinesla až informatika, možná inspirace tím, jak se s příběhy zachází v počítačích, a není se tedy co divit, že obdobnou strukturu můžeme zaznamenat již u Stanislawa Lema, konkrétně u jeho posledního románu Fiasko (česky Mladá fronta 1990). Toto dílo nebylo kritikou ani čtenáři příliš lichotivě přijato, neboť jeho modulově systémová struktura s nadbytečným množstvím motivů se hodnotila jako nezvládnutý příběh. Možná za to mohla skutečnost, že Lem hlavní bloky svého systému postavil jednoduše za sebe. V prvním vylíčil, jak vznikl jeho hrdina, což je vlastně blasfémie na vzkříšení Ježíše Krista a na křesťanskou víru v posmrtný život. Poté, co buď pilot Pirx nebo jeho kolega vstane z mrtvých jako Tempé, druhý modul líčí jeho pouť zásvětním kosmem. Jedná se vlastně o archetypální přístup, neboť nebe lidé odjakživa považovali za místo, kde se žije po smrti, a nechápu, jak toto mohlo Lemovým kritikům uniknout. Další moduly, obdobně jako u Crichtona, jsou objemem menší, ale nikoli méně významné. Ve Fiasku je tvoří imaginární technologie a teorie, především naprosto originální teorie interstelárního letu s úschovou kosmické lodi na parkovišti, kde plyne záporný čas. Další modul připomíná Crichtona a jeho „války sítí“, neboť Lem také představuje systém války, jemuž říká „sféromachie“. Je to obludná představa válečného konfliktu na několika úrovních, od planetárního povrchu přes družice až na okraj sluneční soustavy. Součástí sféromachie je i vytěžení informatiky do takové krajnosti, že tato věda ztrácí jakýkoli praktický smysl. Dá se to představit tak, že protivníci vrší informatické finty jednu na druhou, aby automaticky zanikla pravdivost každé informace. Do systému Fiaska patří i siderické inženýrství, což je nauka o výrobě a využívání gravitačních polí, ale nechybí zde ani „filozofický“ modul, jehož výplní je stěžejní lidský rozměr – do jaké míry je člověčí touha po poznání oprávněná a zda je morální získávat informace za každou cenu. Tato klíčová otázka budoucnosti lidstva nás vrací zpět ke Crichtonovým enviromentalistům, neboť oni na ni předčasně odpovídají svou teorií udržitelného rozvoje, tedy po překladu do normální češtiny resignací. Z jejich postoje vyplývá, že poznání je zbytečné a že se za něj nesmí obětovat ani kousek stávající tvářnosti zeměkoule. Takový postoj je vlastně hluboce poraženecký, když chtějí šetřit se zdroji, které neodvratně musejí jednoho dne dojít. Myšlenka, že by se zbývající pozemské zdroje mohly investovat do výprav za dalšími zdroji, je pro ně nejen nepřijatelné kacířství, ale navíc ukázka toho nejhnusnějšího sobectví, které chce zkázu, způsobenou člověkem na pozemské přírodě, exportovat i jinam.

Je potěšitelné, že výše popsaná narativní technika, jak se zdá, se v žánru sci-fi ujala. Důkazem budiž román Spin Roberta Charlese Wilsona. I zde se dá vysledovat nadbytek vedlejších námětů, modulů propojených do jednoho systému. Hlavním modulem je opět vlastní příběh, vzpomínky hlavního postavy na uběhlé roky, když se Země ocitla pod spinovou membránou, vedlejší tvoří, obdobně jako u Lema, imaginární technologie a vědecké teorie, naprosto originální verze Einsteinovy dilatace času a neméně nápaditý terraforming Marsu. Nelze ale ani pominout rozvinutí nanotechnologie, princip vesmírných informačních sítí, přechod do vyššího stavu vědomí související s velmi samorostlou teorii kontaku s mimozemskou civilizací. Náměty, které by jinému autorovi stačily na půltucet knih, jsou zde systémově propojeny do jednoho celku a jako v Crichtonově případě dávají vzniknout nové kvalitě. Samozřejmě vznikla i u Lema, který měl tu smůlu (ostatně jako mnohokrát), že přišel příliš brzy.

Pokud mohu soudit podle svého zaujetí takto psanými knihami, jedná se o vyprávěcí techniku, která má potenciál zaujmout i dlouholetého čtenáře sci-fi, jenž je přesvědčen, že už nic ho nemůže překvapit. Pro autora je to ale metoda až čertovsky náročná. Crichton tři roky studoval ekologické materiály, než se do psaní svého románu pustil. V kolika oborech se pak musel orientovat Wilson, je u Boha. Nu a Lem to měl od něho shůry dáno.

Závěrečné poznámky

Samozřejmě že Crichtonova Říše strachu vyvolá nelibost i českých ekologistů, budou ji všelijak zlehčovat a tvrdit, že nějaký vymyšlený román přece nemůže mít žádnou vypovídací hodnotu v tak „vážné“ věci, jako je globální oteplování. Asi budou hluší, když se jim bude oponovat, že pod čarou kniha obsahuje seznam seriózních dat, které je možno si ověřit. A pod jejich rozlišovací schopnost fér hry bude i skutečnost, že kniha obsahuje i seznam studií světových ekologů a klimatologů, kteří teorii globálního oteplování podporují, a autor je uvedl právě proto, aby čtenáře neinformoval jenom jednostranně. Takové vyváženosti totiž oni nikdy nebudou schopni.

Jako Crichton pokládám i já za čestné uvést otevřeně své vlastní stanovisko. Kryje se s jeho stanoviskem, také já soudím, že o původu oteplování zemské atmosféry se zatím nedá říci nic vědecky ověřeného, a „zelené“ myšlení je pro mě nepřijatelné hlavně kvůli ignorantskému stanovisku, že příroda je jednou dána a proto je třeba zachovat status quo. To je prostě víra v Boží stvoření v té nejfundamentalističtější podobě, jenom v maskovací kombinéze zelené barvy. Také se jedná o poraženecký postoj, který jednoznačně vede k civilizační porážce, jak ji definoval Stanislaw Lem ve svých esejích. Nikoli udržitelný rozvoj, ale použití stávajících zdrojů k získání dalších zdrojů ve vesmíru je cestou, která jedině může zajistit přežití lidstva. Ostatně toto není názor jenom můj, ale třebas i takového duchovního giganta, jakým je Stephen Hawking a mnoha dalších významných mozků planety.

Zbývá ještě dovysvětlit, proč používám a rozlišuji termíny ekolog a ekologista = ekologický aktivista. Zavedl jsem je už do svých článků na Neviditelném psu v rubrice Mrožoviny, a protože tam jednoho čtenáře popudilo, co to je za nesmysl, pokusím se je definovat. Pod pojmem ekolog chápu vědce, který se poctivě snaží prodrat se džunglí neznalostí, jakou vzájemné působení člověka a životního prostředí představuje. Ekologisty jsou pak pro mě lidé, kteří trpí mesiášským komplexem, že co se týče ochrany životního prostředí jedině oni mají pravdu a ostatní je proto musejí poslouchat. Jsou to také lidé, kteří pochopili, že z ekologie se dá snadno v dnešním světě týt a že tato věda se dá zneužít jako výtah k moci, jak se o to třebas pokusili Jakub Patočka a Jan Beránek, zakladatelé Hnutí Duha, kteří po moci bažili tak, že vnitrostranickým pučem se jich musela zbavit i rodná strana Zelených. Nejen pro ně, ale pro vědu vůbec platí citát, který se také dá v Crichtonově Říši strachu najít.

„Když je hledání pravdy zaměňováno s politickým snažením, touha po znalostech je redukována na usilování o moc.“

Alston Chase

Michael Crichton, Říše strachu (Euromedia Group, Knižní klub 2006).