Jsem dlouhodobě fascinován skutečností, jak se v ČR neustále řeší zástupný problém, a to hodnocení současného prezidenta, a přitom nevadí současný státoprávní stav, který existuje vinou nešťastného textu ústavy ČR - míchání parlamentního a prezidentského systému.

V současnosti se například řeší nedostatečný zájem prezidenta USA Trumpa o setkání s prezidentem ČR. Trump zřejmě dokáže rozlišit, který stát je reálně representován prezidentem (USA Trump, Francie Macron) a který předsedou vlády (Německo Merkelová, UK Mayová), a tedy kdo je mu při mezistátním jednání rovnocenným partnerem.

Hlava státu je orgán, který je reprezentantem a symbolem státu navenek. Samotný termín vznikl jako označení pro prezidenty. Tento orgán ve všeobecnosti zosobňuje kontinuitu a legitimnost státu. Funkce, práva a povinnosti hlavy státu bývají definovány v ústavě.

Hlava státu v parlamentní republice:
V parlamentní republice je prezident reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Je volen většinou parlamentem.

Hlava státu v prezidentské republice:
Prezidentská republika je založená na separaci státních mocí - soudní, výkonné a zákonodárné. Prezident je hlavou moci výkonné, většinou současně i předsedou vlády. Je nezávislý na parlamentu, současně však, ve vztahu k němu, nemá žádné pravomoci.
Koncentrace tak velké moci v jedněch rukách zvyšuje riziko vzniku autoritativního státu. Prezidentská republika nebývá dlouhodobě stabilní a demokratická, je také nejrozšířenější formou vlády v Americe. Výjimkou v tomto směru jsou USA.

Hlava státu v poloprezidentské republice:
Poloprezidentská republika je forma vlády, kde je vláda zodpovědná parlamentu, ale prezident je volený přímo občany a má postavení, i ve vztahu k zákonodárné moci, přesahující pravomoci prezidenta parlamentní republiky. Vzorem pro poloprezidentské republiky je ústavní systém Francie. Tato forma vlády představuje jakýsi kompromis mezi parlamentním a prezidentským systémem.

Přímá volba prezidenta tedy posouvá státní zřízení směrem k prezidentskému systému. V dějinách Československa tato tendence začala až za Václava Havla, při vzniku ČSR v r. 1918 text ústavy dobře definoval parlamentní republiku.
Vývoj a současný stav v ČR skvěle popisuje Václav Žák ve svém článku na Neviditelném psu z 01.08.2017 ÚSTAVA: Malé kompetence prezidenta?
Z tohoto článku zde uvádím nejdůležitější:

Prvorepubliková ústava byla vcelku logicky navrženým dokumentem: měla podobnou konstrukci jako ústavy konstitučních monarchií. Prezident byl hlavou státu. Platnost všech jeho aktů byla podmíněna spolupodpisem předsedy vlády nebo příslušného ministra, který podpisem přebíral za prezidentův akt odpovědnost. To se přirozeně interpretovalo tak, že rozhoduje vláda a prezident má symbolickou funkci...
Základním účelem ústav je omezit moc jednotlivce rozhodovat. Jak by mohl rozhodovat někdo, kdo za svá rozhodnutí nenese odpovědnost? ... Vzhledem k tomu, že v roce 1992 byl českým premiérem Václav Klaus a budoucím prezidentem měl být Václav Havel, připadalo autorem ústavy nemožné, aby byl Václav Havel ústavní konstrukcí zcela vázán na vládu jako Masaryk.
A tak, ačkoliv v ústavě ponechali neodpovědného prezidenta, svěřili mu poměrně rozsáhlé samostatné kompetence, včetně práva veta. Tím vznikl hybrid, který svedl prezidenty k představě, že všechny kompetence, i ty vázané na souhlas vlády, jsou vlastně jejich kompetencemi. Ve skutečnosti je to ale obráceně. U kontrasignovaných kompetencí je prezident asistentem vlády. ...
Jenže žádný polistopadový prezident to nedodržoval. Nedalo jim téměř žádnou práci přesvědčit slabé vlády, že rozhodují oni a vláda pouze schvaluje jejich rozhodnutí: viz třeba Klausova amnestie. Když uvážíme, že se prezidenti často chovají daleko za hranicemi svých kompetencí, aniž by jim hrozilo odvolání, ...
Zákonitě vznikl chaos. Místo aby prezidenti moderovali soutěž politických stran, snažili se prosazovat svoji vůli. Viz Havlova intervence, která vedla k opoziční smlouvě.
Korupce při druhé volbě prezidenta Klause byla tak očividná, že se strany zavázaly zavést přímou volbu prezidenta. A tak do ústavního systému, v němž by se měl prezident chovat jako britská královna, namontovali přímou volbu, čímž podstatně posílili prezidentovu vlastní politickou agendu, vždyť kandiduje s vlastním politickým programem!
Místo toho, aby posílili pozici vlády proti prezidentovi a parlamentu, udělali pravý opak. Horší zásah do ústavy si lze stěží představit. ...

Oponentům současného prezidenta vadí jeho chování, výroky, zasahování do politiky ... když by jim především měla vadit nedokonalost české ústavy, která nejednoznačně definuje postavení prezidenta v republice parlamentního typu jako ceremoniáře. Pokud by občané a zahraničí věděli, že pozice prezidenta je v ústavě definovaná správně, mohl by si povídat o svých nápadech cokoliv, ale okolí by vědělo, že je to od prezidenta ceremoniáře irelevantní, a tudíž nezajímavé.

Namísto sporů nad problémy typu urážka majestátu prezidenta by byly žádoucí iniciativy k zdokonalení textu ústavy ČR zejména ve smyslu návrhů od české vlády z 03.04.2016. Kromě ostatního, tyto z nich jsou v uvedeném návrhu klíčové

- vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a v jejím rámci určuje vnitřní a zahraniční politiku státu
- prezident jen ratifikuje zahraniční smlouvy dojednané předtím vládou

Bohužel, jak to předpovídá p. Žák ve svém článku, tento návrh asi v parlamentu neprošel a upadl do zapomnění.

Pokud občané nejsou spokojeni s úrovní svého předsedy vlády, nemohou se uspokojovat tím, že má oponenta v osobě prezidenta, který navíc rozděluje veřejnost na nesmiřitelné tábory, s „monarchistickým“ chováním, k čemu výrazně přispívá bydlení na Pražském hradě. Zahraničí to vnímá i jako fakticky „dvojvládí“ a asi se i škodolibě těší, jaké to máme v ČR problémy.

Pro ČR by byl určitě nejlepším řešením současného stavu návrat k textu ústavy z období vzniku ČSR v r. 1918 a současně mnoho štěstí při výběru nového premiéra.