Prognostika jako příležitost značných omylů, nezřídka i jejich značná záruka. Vážený spisovatel H.G. Wells na začátku 20. století tvrdil, že discovery of the future – objevování budoucnosti - bude stejně vědecky přesné, jako je tomu v přírodních vědách.

Futurologové dost pravidelně šlápnou do lejna až nehorázných omylů. Právě v době Wellsových optimistických vizí prezident britské vědecké společnosti ujišťoval laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že radio nemá budoucnost, že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod. Hollywoodský mogul Darryl Zanuck v roce 1948 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní vynález, lidé přece nebudou ochotni trávit čas civěním na malou bedýnku. Thomas Watson, zakladatel giganta IBM, vyjádřil přesvědčení, že všeho všudy se v celém světa podaří prodat ne víc než pět kompjútrů. V sedmdesátých letech dvacátého století na konferenci prognostiků v New Yorku se specialisté dohadovali o příštích krocích lidstva, aniž někoho z nich napadla novinka v podobě dvou písmen – P.C., personal computer.

Pokrok vítaným nebo spíš zkázonosným směrem? Během jedné vteřiny mohu dodat několik set stran rukopisu k protinožcům, a se stejnou spolehlivostí na pouštní bázi v Nevadě lze poručit letadlu bez letce, aby vyzmizíkovalo toho kterého řidiče za volantem nejnoblesnějšího mercedesa.

- - -

Pustil jsem se do pošetilého úsilí, totiž do čistky svých přemnohých nashromážděných papírů, znovu zbytečně se ujišťovat, jak generál, generalisimus Čas nás všechny má pořádně v hrsti. Linguistický connoisseur William Safire se v souvislosti s označením „age appropriate“ - „věk vhodný, příslušný, přiměřený“ - zmínil o hollywoodském typu milovníka ve středním věku, „middle age“, což Oxford English Dictionary definuje jako údobí mezi „mladou dospělostí“ a pozvolným, leč zrychlujícím se tempem stárnutí mezi lety čtyřiceti pěti a šedesáti.. Což by tedy platilo za předpokladu, že se v průměru dožíváme 120 roků - jedno století plus dvacet roků k tomu.

Ze slovutných akademiků, s nimiž jsem kdy měl potěšení či poděšení osobně poznat, velká většina už nežije - Harold J. Berman, který 37 roků působil jako profesor na Harvard Law School, v Moskvě v revolučním roce 1917 narozený Oliver J. Lissitzyn, profesor mezinárodního práva a diplomacie, můj mentor na Kolumbijské univerzitě, dožil se 82 roků, Jan Karski, proslulý polský diplomat, v tuze riskantním odboji za druhé světové války, narozen 1914, zemřel v roce 2000. Stále žije a výtečně jako autor a komentátor si počíná jeho polský krajan Zbigniew Brzezinski, jakož i o asi pět roků starší Henry Kissinger, jeho bývalý kolega a rival na Harvardu. Oba spjati s dvacátým, tolik třeskutým stoletím.

Nyní, v končícím roce 2014, ke stoletému výročí zahájení první světové války, takto dodatečně pojmenované, ve svých papírech nacházím výtisk z New York Times s datem 28. července 1995, přesně v den 50. výrročí události, když za sobotní ranní mlhy v 9:50 hodin podplukovník William F.Smith, pilot bombardéru B-25, rychlostí 200 mil vrazil na Manhattanu u 34. ulice do Empire State Building, tehdejšího nejvyššího mrakodrapu světa, udělal díru velikosti 6 x 7 stop mezi 78. a 79. poschodím, jeden motor uletěl a přistál v sousední ulici v důkladně pošramoceném sochařském studiu. Kromě pilota a dvou členů posádky zahynulo v mrakodrapu jedenáct osob, mezi nimiž nebyl zaměstnanec obsluhující provoz jednoho z výtahů, který přežil pád tisíc stop, čili přes 300 metrů.

Porovnejme motivaci a destruktivní pokrok, k němuž došlo 9. září 2001 na tomtéž ostrově Manhattanu, ve zdaleka mohutnějších budovách a s následným hororem tří tisíc obětí, mezi nimiž bylo i patnáct bývalých studentů naší univerzity. Tehdy jsem seděl ve své kanceláři a měl potíže chápat dimenze takové události, jaký že to pokrok jakým směrem.

¨ - - -

Tehdy jsem se zrovna zabýval záležitostí, jak že je někdy neradno zasahovat do ekologické harmonie. V severní Austrálii totiž hmyz trápil plantáže s cukrovou třtinou a někoho napadlo dovézt z Havajských ostrovů hmyzu lačné ropuchy - Bufo marinus. Hrůzně se u protinožců rozmnožily, už jsou jich miliony, dosahují velikosti oškubané slepice a až tří liber váhy, rozlézají se přes celý kontinent, již prý doťapkaly až do Perthu na západním pobřeží. Jsou to potvory, také se v Karibském moři a na Floridě zkázonosně uplatňují. Jsou též jedovaté a psa dovedou usmrtit za pár minut.

Příjemnější dojem dělají palmy - celkem je jich 2500 druhů, dosahují vzrůstu až dvaceti metrů, palmový olej je k všemožnému užitku - od zmrzliny po výrobu mýdla. Kdysi se jim dařilo i v Grónsku, těžko tomu uvěřit. Tuto neuvěřitelnost jsem si ověřil ve studii zabývajícím se Velikonočním ostrovem, velice vzdáleným v Pacifickém oceánu od všech možných sousedů.

Karibské moře zůstává zdrojem jiného pátrání, vzrušení a notného obohacování. Však to byla trasa lodí dopravujících vzácnosti - nejen zlato a stříbro - z Latinské Ameriky k evropským koloniálním vládcům. Přírodní živly, mocné hurikány, se postaraly o nejednu katastrofu a nyní zásluhou všemožné moderní techniky se množí nálezy, zpravidla s nevyhnutelným dopadem soudních hádanic k nevyhnutelnému prospěchu advokátních supů. Investoři, nálezci potapěči v soudních bitkách s americkou vládou federální, kterou žalují jednotlivé dychtivé pobřežní státy unie. Například loď jménem Republic, kromě jiného napěchovaná 30 000 zlatými a stříbrnými mincemi, v roce 1865, krátce po občanské válce, plula ve vodách v blízkosti státu Georgia a utonula se vším všudy, dnes moderní roboti pátrají po dnu všemožnými směry. Například vyčenichali trosky španělského plavidla Atocha, hurikánem potopeného v roce 1622, tedy krátce po naší Bílé hoře. Nalezen poklad v hodnotě 400 milionů dolarů.

- - -

Necelý jeden rok po úspěšném zničení dvou velemrakodrapů a tří tisíc o život připravených zaměstnanců, se v newyorském Metropolitním muzeu k pětistému výročí Kolumba konala výstava s mediálním názvem „Když Španělsko bylo islámské“. Až tak daleko západním směrem pronikla mohamedánská moc, dynastie Abbasid , tehdejší adresou v Bagdádu. V roce 711 promíchané jednotky arabské a berberské se úspěšně uplatňovaly, hispano-arabká kultura se rodila na pozůstatcích starého Říma. Však do 14. století ve vědách, v porovnání s tehdejším islámem, Evropa byla kontinentem negramotů.

V nynější době našeho nového tisíciletí, již pořádně rozjetého, už tu máme k dispozici řadu náznaků, že se blíží a místy již s úspěchem prosazuje renesance středověkých obyčejů s autentickým barbarstvím oněch hanebných dob: uřezávat hlavy dětem málo nadšeným obejmout islám, ono tolik zdůrazňované náboženství míru.

Rovněž tu mám dokument k produmání: New York Times, 6.června 1993, s titulem o svobodných zednářích - společnosti se středověkými kořeny, ve snaze získávat nové členy a potírat ponuré předpovědi o době budoucí. V porovnání s počtem 4,5 milionů členů v roce 1959 zbývalo jich pouhých 2,4 milionů v roce publikace této neveselé zprávy.

V jejich řadách zářily osobnosti kalibru Benjamina Franklina, Rudyarda Kiplinga, Douglase MacArthura. Též našeho prvního prezidenta T.G.M.

Jak by asi v této době komentovali zdravotní stav západní civilizace a pravděpodobnost jejího převálcování tím nejnovějším globálním kalifátem?

Pokusím se o odpověď optimistickou a místem jejího konání je americký stát Montana - vzdálená oblast velikosti víc než poloviny Francie, kterou v roce 1803 Washington právě od této Francie za pakatel koupil (součást tzv. Louisiana Purchase).

Rodné lány indiánských kmenů Cheyennes a Sioux, na nichž v proslulém utkání Battle of the Little Big Horn generál George A. Custer se svými 200 spolubojovníky byl k smrti porubán.

Má zpráva radostná v souvislosti s kotrmelcem a kolotočem hodnot je čerstvého data 16. listopadu 2014, čili v předvečer pětadvacátého výročí kolapsu normalizace, vlády rodné strany. Zpráva se týká oné Montany a jedenáctileté dívenky Patricie Harringtonové. Když byla sama doma, vyhlédli si ji dva ilegální, nejspíš mexikánští vetřelci, se jmény patrně zkomolenými: Raphel Resindez, věk 23, a Enrico Garza, věk 26.

S pistolí ukradenou v předchozí vraždě se vydali na další lov, jenže dívenka Patricie se připravila, v ruce s kulovnicí nepřítomného tatínka. Loupežníkovi Resindezovi se umně trefila do pupku a genitálií, čímž se v mžiku proměnil ve velmi nevábnou mrtvolu. Za ním s nemenším sebevědomím se blížící partner Garza okusil touž nepříjemnou zkušenost.

Politicky korektní zdroje se ovšem rozvřeštěly, jenže veřejnost velebila počin zručné holčičky. Ano, ještě platí či aspoň by měla platit ústava a právo vlastnit zbraň jako nástroj obranný a nikoliv útočný.

Holčička dál žije, ilegální vetřelci nikoliv.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče