Je neděle 7. prosince 2014, další výroční den japonského útoku na havajskou námořní bázi Pearl Harbor, jímž v Pacifiku započala druhá světová válka. Na televizních obrazovkách jsme spatřili téměř půl tuctu ještě přežívajících veteránů. V hlubokých vodách tam odpočívají zasažená válečná plavidla, z U.S.S. Arizona dodnes k povrchu pronikají stopy původního oleje, jakoby satanská připomínka tehdy začínajících hanebných, leč jen naštěstí nijak trvalejších časů.

V této době máme ovšem hodně jinačí starosti. Poněvadž je neděle, devět hodin ráno, televizní kolosy se předhánějí týmiž debatními pořady u kulatých stolů. Na pořadu by měla být dvě témata: jednak poslední výsledek ze senátního volebního utkání v Lousianě, kde senátorka Mary L. Landrieu z velmi vážené politické rodiny velmi prohrála. Tím se dovršil letošní debakl vládnoucí Demokratické strany, jejíž polovina všech senátorů tento měsíc bude balit své kufry k tuze nedobrovolnému odchodu. Rovněž této decimované straně pod taktovkou Baracka Husseina Obamy nezbyl v jižanských státech původní konfederace ani jeden guvernér. Správný byl můj odhad, že politicky korektní sdělovací prostředky o fiasku budou pramálo sdělovat a aspoň devadesát procent času věnují údajnému utrpení černošské menšiny (13 procent národa).

- - -

Někdejší kýžený cíl zavražděného Martina Luthera Kinga již přece neplatí: Jaká to rovnost v nynějších podmínkách nadrovnosti Affirmative Action - „pozitivní diskriminace“? Aniž by ti zvýhodnění slevili ze svých neutuchajících stížností o svém údělu, o své nadnormativní reprezentaci v kriminálech (zaviněné neméně značnou kriminalitou ve vlastních řadách), někdejší ideál barvoslepé společnosti by znamenal rovnost, což by se z jejich hlediska rovnalo diskriminaci. Neutuchá, ale spíš přibývá domáhání se reparací za otroctví, k jehož zrušení došlo v předminulém století.

Který jiný stát na světě by si prezidentem zvolil zájemce vydávajícího se za stoprocentního černocha? Zvítězil i mezi údajnými rasisty, ve státech jako Iowa, s minimálním procentem svých soukmenovců.

K manipulaci s realitou všude kolem nás dovedou sdělovací prostředky notně přispívat. Poslužme si příkladem z letošního srpna ze státu Missouri, kde v předměstí Fergusonu metropole St.Louis víc než dvoumetrový Michael Brown, o váze víc než jednoho a půl metráku, v pozdních večerních hodinách a nákupu zboží, s nímž odešel bez zaplacení, se nemínil vzdát policistovi bílé rasy. Došlo k nerovnému zápasu, obr se snažil zmocnit policistovy zbraně, výsledkem byla střelba, obrova smrt a automatické obvinění majitele pistole ze zločinu úmyslné vraždy.

Nikde náznak, jak obviněný mohl vědět, že jeho budoucí oběť je bezbranná. Třeba nebude mít střelnou zbraň, ale pouze schopnost nožem zasadit pořádnou, neméně smrtelnou ránu. Jak dlouho tedy na bodnutí čekat? Za nynějšího politického klimatu na takové otázky nejvhodnější odpovědí bude poukaz na pokožku dotyčných soupeřů.

V šedesátých letech minulého století tehdejší americký prezident Lyndon B. Johnson se zasloužil o náročný a v mnohém svém dopadu zkázonosný projekt tzv. Great Society, s úmyslem automaticky přiznaných výhod menšinám (ale jen některým) při vstupu do soutěže v životním pachtění - s předpokladem, že to bude výhoda jen dočasná.. Z dočasnosti Affirmative Action se ale stala již tři generace trvající realita. Již vedla k rozbití černošské rodiny, obrovskému vzrůstu (přes 70 procent) dětí narozených mimo manželství, to doprovázeno podstatným přesunem odpovědnosti za vlastní osud z jedince na společnost, na stát, ten ať se postará. Mladé generace pak vyrůstají bez rodičovské autority, její náhražkou se stává členství v kriminálním gangu.

Náš slovník začaly špikovat výrazy jako resentment (“nelibost, rozmrzelost, odpor“), grievance (“stížnost, rozhořčení, zlost“), rage (“hněv, vztek, zuřivost“), domáhání se reparation, restitution, takové kompenzace, doprovázané voláním po fairness,(“slušnost, poctivost, upřímnost“). Chvályhodné výkony spoluobčanů bagatelizovat, odmítnout jako privilegium, výsadu.

Pozornost by si rovněž zasloužilo zodpovězení otázky, proč že američtí běloští rasisté dovolují, aby spoluobčané asijského původu dosahovali nejvyššího průměrného příjmu. Ovšem dosahují nejvyššího průměrného vzdělání, zejména vynikají v píli a výsledcích ve školních prostorách. Obamův Department of Justice si postěžoval, že v městě Newarku s obyvatelstvem 54 % černochů, mezi zatčenými je jich 79 %. Inu, to se stává - s mnohásobně větší kriminalitou se rovněž takto víc naplňují kriminály.

V Austrálii oběťmi žraloků z 90 procent jsou muži. Důvodem zřejmě není kulinární preference, že by jim dámské masíčko nechutnalo, ale spíš z důvodu, že ženy poskytují méně příležitostí k takovému hodování. Jiným průzkumem se zjistilo, že muže šestkrát častěji než ženy zasáhne blesk. Příčinou takové disproporce že by byla diskriminace nebo preferenční pozornost?

Disproporcí ve výkonu ducha přibývá v případě židovské representace v globálním měřítku: je jich jen 0,2 % - pouhá jedna pětina jednoho procenta obyvatel této planety - ale podílejí se víc než jednou pětinou (22 %) udělených Nobelových cen ve všemožných oborech. Zcela určitě to nebude počasím. Mají tam doma vesměs stejně nevlídný pouštní terén jako u svých okolních mohamedánských sousedů. Stačí pak porovnat jejich výkony.

- - -

Unie padesáti států, padesát všelijakých rozdílností. Leckdo se však šťoural v dominantní motivaci a dopídil se k záměru o uspíšení pádu kapitalismu. To se má uskutečnit zahlcením jeho byrokracie nesplnitelnými požadavky, a tak dostat společnost do krize a k hospodářskému kolapsu - tento scénář dvou profesorů na Kolumbijské univerzitě (manželé Richard Andrew Cloward a Frances Fox Piven, on sociolog, ona politoložka, oba aktivisté, radikálové, značně inspirovaní knihou Rules for Radicals, kterou krátce před svou smrtí napsal ultraradikál Saul Alinsky), jak účinně zasáhnout nepřítele (pluralistickou demokracii) do její Achillovy paty : Dodržovat všechny její demokratické zákony, velkorysá pravidla do posledního puntíku a tak zavalit nenáviděný stát nezvládnutelným břemenem a tím ho diskreditovat a rozložit požadavky do takové míry, že zkolabuje.

Tento scénář se za Obamova prezidenství dost daří realizovat. Přesun odpovědnosti z jedince na stát, ten ať se po takovou váhou rozloží. Počet příjemců inkasujících food stamps - oprávnění k nákupu potravy bez placení - již překročil padesát milionů domácností. Polovina obyvatelstva nepracuje, tu živí daňoví poplatníci, ta druhá polovina. Navíc k tomu plejáda podpůrných programů - federálních, státních, okresních, všelijakých.

Není pak divu, že se do země takové hojnosti hrnou miliony dalších zájemců, aniž by se obtěžovali s dřív všeobecně předpokládanými formalitami legálního vstupu do tak extravagantně štědré země. Eric Holder, de facto mluvčí Bílého domu, se vyjadřuje slovy, že Ilegální osoba neexistuje. Jsme všichni lidská stvoření. Amerika je národem přistěhovalců, s námi všemi se má zacházet s úctou a respektem. Celý koncept „nezákonné imigrace“ je rasistický a bigotní.

Nebudu vnucovat svůj názor na relevanci Cloward-Piven strategie s porovnáním k Obamovým údajným záměrům a dosaženým výkonům: oním slíbeným post-racial prezidentem se stoprocentně nestal. Spíš docílil dokonalého opaku, že v mnohých očích se jeví jako tvor rasisticky tuze motivovaný, háklivý - ať zcela úmyslně či jen instinktem.Výtečná odvážná Michelle Malkin, publicistka filipínského původu, ve své eseji „What Obama’s Ferguson Sermon Left Out“ (Townhall.com, 26.11.2014) poznamenává, že prezidentův projev k národu, v reakci na rozhodnutí poroty ve Fergusonu, o obsahu celkem 967 slov, pouze v jedné větě se zmínil o ztrátách v policejních řadách (víc než sedmdesát zabití a přes desítku tisíc zranění), zbytek se zaměřil na obtížné podmínky v „communities of color“, čímž se ovšem nemyslí jakákoliv nebělošská tvář. Mezi ně určitě nezapočítává americké spoluobčany třeba japonského původu, zpravidla s vyšší než průměrnou životní úrovní a nižší kriminalitou. V rámci svého soustředění na útrapy spoluobčanů s pigmentací mu aspoň částečně blízkou pramálo pozornosti věnoval nepřehlédnutelné realitě, že mravně rozlícené protestující davy při té příležitosti vylupovaly obchody, ničily je, zapalovaly celé bloky domů. Zatímco v nedalekém Chicagu každý týden zhasne nejeden mladý černošský život ve vlastních řadách, aniž by se někdo zajímal, ve Fergusonu střet bílého policisty s černým útočníkem se využil a zneužil jako celonárodní a téměř i celosvětové drama.

Obama vyslal do Fergusonu reverenda Al Sharptona, který dělá přesvědčivý dojem hochštaplera, až grotesktního tlučhuby. Tentýž pseudovelebníček, jenž si údajně svá bohoslovecká studia vymyslel a rovněž na daních dluží několik milionů dolarů, byl po listopadovém volebním fiasku prý prvním pozvaným návštěvníkem v Bílém domě.

Obamovo podivné dávkování pozornosti nelze snadno přehlédnout. Rovněž ho velice podrobně komentoval Alan Dershowitz, profesor na Harvardu,proslulý jurista, mediální celebrita. Soustředil se na „moral equivalence“, když nejen v prezidentských komentářích se pramálo rozlišuje mezi útočníkem a jeho obětí. (Příkladem poslouží listopadový útok v synagoze v Jeruzalémě při ranní bohoslužbě. Dva Palestinci tam vtrhli a několik modlících se rabínů povraždili. Mluvčí Hamasu ony zavražděné charakterizoval jako „největší teroristy v tom rasistickém státě“, poradce Mahmouda Abbase, prezidenta Palestinian Authority, na své Facebook stránce označil způsobené vraždění jako „heroic operation“ a zabijáky velebil jako martyrs (“mučedníci“).

- - -

Střet policisty Darrena Wilsona byl prezentován jako bělošský útok na bezbrannou afro-americkou oběť, obrovité zlodějské neviňátko Michaela Browna s bohatým již trestním rejstříkem, jehož nemanželská matka Lesley McSpadden okusila zatčení z důvodu násilí na starší osobě v úmyslu se zmocnit jejích peněz. V interview televizní reportéři dali přednost se o takové maličkosti nezmiňovat. Jiný komentátor v jiné souvislosti vysvětloval počínání lupičů jejich frustracemi, že nejsou dostatečně respektovány jejich pocity. Osobně jsem ale neslyšel,takže nemohu potvrdit Obamovo údajné vysvětlování fenoménu loupežnictví, vandalismu, žhářství jako „understandable reaction“ - počínání to pochopitelné, takže vlastně i omluvitelné, prominutelné. Jak by asi vypadal povyk za okolností, že by policie přepadla prodejnu alkoholických nápojů a s nimi odspěchala k dychtivému nasávání?

Media zásadně neztrácejí čas rozhovory s ožebračenými majiteli vyrabovaných či vyhořelých obchodů.

Rovněž se netolerují zmínky o zkušenosti, že až devadesát procent všeho násilí i se zabíjením se koná ve vlastních řadách. Něco takového nutno předem odmítnout jako rasismem čpící provokaci.

Rudolph Giuliani, bývalý federální prokurátor a mnohaletý velmi úspěšný primátor New Yorku, se zasloužil o dramatické vylepšení situace v této metropoli, která se po dobu dvou desetiletí stala tou nejbezpečnější v zemi. Účinnou byla stop-and-frisk metoda, podezřelá individua zastavit a požádat o identifikaci. Což ovšem vedlo k obrovskému mravnímu rozhořčení v řadách politicky korektních typů, v nevyhnutelném doprovodu s obviněním z racial profiling.

„To ale není věc rasy, ale statistiky,“ troufnul si Giuliani odpovědět v televizním interview NBC „Meet the Press“.

V období 2004-2012 došlo k víc než 4,4 milionům takových stop-and-frisk zásahů. Z víc než 80 % to byli černoši nebo Hispánci, 1,5 % jich mělo ilegálně vlastněné zbraně, v 6 % došlo k zatčení.

Většina obyvatelstva včetně toho černošského, nejvíc zranitelného, si libovala.

Teď ale zásluhou Fergusonu došlo k projevům značné nevole, davy protestujících od pobřeží k pobřeží, polehávat nad nejfrekventovanějích místech, při té příležitostri ledacos poškodit, případně i uloupit.

Též justiční moc zasáhla. Například federální soudkyně Shita A. Scheindlin v New York City rozhodla, že místni policie (NYPD) se provinila tzv. indirect racial profiling - cokoliv by to mělo znamenat. Soudkyně se nevyjádřila k účinnosti stop-and-frisk opatření, jež ovšem byla k zřetelnému prospěchu veřejné bezpečnosti.

Nejen větev soudní se takto podivně projevila. V Kongresu při zasedání tři členové tzv. Black Caucus - dva zákonodárci a jedna zákonodárkyně - povstali, zvedli ruce jakoby v gestu, že se vzdávají brutální policejní gestapácké moci.

Zloduch Alinsky ze záhrobí aby takovým iniciativám radostně zatleskal.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče