Česká média si konečně všimla, že rok 2008 je nejenom rokem, kdy se rozhodne o příštím prezidentovi České republiky, ale proběhne v něm také volba amerického prezidenta. Není potřeba příliš zdůrazňovat, že to, kdo bude příštích pět let sedět v Bílém domě, je vzhledem k postavení Spojených států důležité pro celý svět. Kandidáti jsou však vesměs nezajímaví, a média si tak musí vypomáhat vágním zdůrazňováním, že Hillary Clintonová by byla první ženou v prezidentském křesle, Barrack Obama prvním Afroameričanem, o republikánském kandidátu Mittu Romneym se všeobecně ví, že je členem mormonské církve, zatímco u Rudolpha Giulianiho se vyzdvihuje jeho působení na postu newyorského starosty. O jejich postojích (o dalších kandidátech ani nemluvě), které by mohly tvořit v případě zvolení páteř prezidentského působení, se mnoho nedoslechneme, kromě kusých zpráv, například o touze Hillary Clintonové zavést v USA státem hrazené všeobecné zdravotní pojištění. Zdá se, že v podstatě ani příliš nezáleží, který z kandidátů do prezidentského křesla usedne. Žádný z nich se nezdá být tou pravou osobností, která by mohla Ameriku obrátit na jinou cestu a vyvést ji ze současných problémů, ať už jím jsou zpackaná vojenská tažení nebo strmý pád amerického dolaru.

Výjimkou je republikánský kongresman Ron Paul.

V českých médiích se toto jméno takřka neobjevuje a když, tak jen v podobě letmé zmínky o kandidátovi s obskurními názory a pramalou šancí na úspěch. Není to však jen situace českého prostředí - dokonce i americké sdělovací prostředky se tomuto jménu vyhýbají jako čert kříži. Ron Paul je přitom kandidátem, který se od ostatních velmi liší - jako jediný totiž zastává principy svobodné společnosti, původní smysl americké Ústavy a odkaz Otců zakladatelů. Současné problémy Ameriky podle něj způsobuje nedostatek respektu k právům a k Ústavě.

Ronald Ernest Paul je profesí lékař a jeho politická dráha se datuje od konce sedmdesátých let, kdy byl zvolen do Kongresu jako republikánský zástupce státu Texas. V roce 1988 neúspěšně kandidoval na úřad prezidenta USA za libertariánskou stranu. Jeho ekonomické názory vycházejí do značné míry z "rakouské školy". Je obdivovatelem odkazu Ludwiga von Misese, a před dvěma lety byl hostem Liberálního institutu na přednášce u příležitosti vydání Misesova mistrovského díla Lidské jednání, kde přednesl hlavní řeč (její záznam je dostupný ke stažení na webu Liberálního institutu). Je pro zrušení federální daně z příjmu, kterou pokládá za neústavní. Zastává vizi malé vlády, která by nezasahovala do svobodného chování jednotlivců a působila by pouze jako ochránce jejich práv proti násilníkům uvnitř i vně státních hranic. V neposlední řadě je důrazně proti vládní moci nad penězi - zastává princip komoditního krytí peněz, zlatého standardu, a upozorňuje na skryté, inflační zdanění, které vláda uvaluje na občany prostřednictvím emisí nekrytých peněz. Své názory na problematiku zlatého standardu shrnul v knihách Gold, Peace, and Prosperity a The Case for Gold: a Minority Report of the U.S. Gold Commission.

Právě ničení dolaru vládou neustálými emisemi bankovek, které nejsou kryté žádnou hodnotou, pouze dobrou vírou těch, kteří dolar nakupují, pokládá Paul za největší současný problém americké ekonomiky. Jeho kritiku si mnohokrát vysloužil například bývalý předseda FEDu Alan Greenspan, který sice v mládí představoval zastánce zlatého standardu, ale později se stal šéfem instituce, která představuje pravý opak, a na své dřívější názory se odmítal upamatovat. Přechod na komoditní krytí by emise nových peněz výrazně snížil a tím ustálil cenovou hladinu, která od úplného zrušení zlatého standardu v Americe v sedmdesátých letech nabrala raketový růst. Zlatý standard je účinným prostředkem proti inflaci, ovšem představoval by výraznou překážku pro vytváření deficitních státních rozpočtů, což je hlavním důvodem, proč dnes v podstatě žádný politik tuto ekonomickou vizi nezastává. V současné době vlády ve spojení s centrálními bankami používají emise nekrytých peněz k úhradám vládních výdajů - čímž vypustí nekryté bankovky do oběhu, zvýší celkovou zásobu peněz na trhu, což se projeví v podobě inflace. Jak takový systém funguje, je možné vidět na příkladu Zimbabwe, kde tiskárny bankovek pracují naplno, a inflace dosahuje hodnot tisíců procent. Systém vyspělých států, které se na pohled chovají k měně rozumněji a odpovědněji, je pouze jeho méně patrnou a vážnou variantou. V principu však jde o totéž. Současní politici a mainstreamoví ekonomové však takovéto argumenty odmítají a považují komoditní krytí peněz za přežitek, ba co víc, pokládají jej v rozporu se všemi historickými zkušenostmi za důvod nestability cenové hladiny, a obhajují centrální banky jako prostředek k zajištění stálé ceny peněz. Jak však ukazují čísla, jediné, co je na vládní moci nad penězi stabilní, je nepřetržitý nárůst inflace. Ron Paul je jediný z prezidentských kandidátů, který na tuto skutečnost upozorňuje a vystupuje na obranu amerických občanů, jejichž peníze jsou vládou a centrální bankou (Federálním rezervním fondem) soustavně ničeny.

Angažuje se proti jakýmkoliv vládním restrikcím na právo občana vlastnit zbraně, protože taková omezení považuje za neústavní. Stejně tak se zasazuje proti jakýmkoliv regulacím internetu a zdůrazňuje, že i když internet může obsahovat i takové věci, se kterými nemusíme souhlasit, je nepřípustné, aby vláda prováděla jeho cenzuru. Je pro legalizaci drog.

Je mnoho politiků, kteří mají plná ústa svobody a práva, mnozí citují liberální ekonomy a myslitele, ale jen nemnozí dokáží tyto názory uplatňovat i v praktické politice. Kongresman Paul patří do této malé skupiny patří. Během svého působení v Kongresu nikdy nezvedl ruku pro žádný zákon zvyšující daně nebo pro schodkový vládní státní rozpočet, i když to často znamenalo být opozicí i pro své republikánské kolegy, a jeho sveřepé odmítání zákonů, se kterými vnitřně nesouhlasí, mu vyneslo přezdívku Dr. No. V jednom ze svých předvolebních projevů řekl: "Dopustili jsme, aby v naší zemi bylo příliš mnoho daní, příliš mnoho regulací, a příliš mnoho byrokratů. Otcové Zakladatelé by se za nás styděli."

Kongresman Paul hlasoval proti válce v Iráku a dal najevo, že jako prezident by především rychle dostal americké vojáky zpět domů, omezil americká vojenská dobrodružství a přerušil přísun miliard dolarů, které Spojené státy každým rokem poskytují Izraeli. Ne však proto, že by se zastával islamistů nebo bagatelizoval islámskou hrozbu. Zásadním motivem pro tento postoj je odmítání plýtvání peněz daňových poplatníků na armádní výdaje, které, jako je tomu například v Iráku, nemají požadovaný efekt. Z podobného důvodu je za vystoupení Spojených států z OSN. Středobodem jeho zahraniční politiky by bezesporu byl izolacionismus, což může být dobrá zpráva pro Ameriku, ale mnohé další státy tak ztratí jistotu, že existuje síla ochotná bránit agresi. Je otázkou, co by nastalo ihned poté, kdy by se americké síly stáhly ze všech zahraničních základen a přestaly fungovat jako světový četník. Můžeme se jen dohadovat, jak rychle by bez americké podpory padly státy jako Izrael nebo Jižní Korea.

Mezi Paulovými postoji jsou však i takové, které jsou pro zastánce svobody jednotlivce méně přijatelné, a které vycházejí z křesťanského vidění světa. Je jím například odmítání potratů nebo svazků homosexuálů - nechal se však slyšet, že jednání v těchto věcech nepřísluší federální vládě a prezidentovi, a že jejich řešení je plně na vládách jednotlivých států. I přes tyto dílčí sporné postoje je však Ron Paul kandidátem, který obhajuje individuální svobodu v míře nesrovnatelné s ostatními kandidáty.

Je však diskutabilní, co ze svých vizí by Ron Paul mohl v případě svého zvolení prosadit. Otázka, zda je možné například obnovit komoditní krytí dolaru, by stála za hlubší rozbor.

Ve své prezidentské kampani se nezaměřuje na slibování dotací, vyšších sociálních dávek nebo vzdělání a lékařské péče zdarma. Slibuje jedinou věc: více svobody pro každého. Jak se takový slib americké veřejnosti dotýká, a zda platí, že průměrný volič dá přednost slibům o sociálním zajištění před osobní svobodou, uvidíme v příštích týdnech a měsících.

Síla jeho kampaně je momentálně vidět pouze v ohlasu, kterého se Paulovi a jeho postojům dostává na internetu, kde se vytvořila početná skupina jeho příznivců. Paul s přehledem vítězí v internetových anketách, a na serveru Youtube.com, kde je možné nalézt mnoho úryvků z Paulových projevů, rozhovorů a spotů, je heslo "ron paul" mezi nejvyhledávanějšími frázemi. 16. prosince 2007, v den výročí Bostonského pití čaje, bylo na konto jeho volební kampaně během 24 hodin posláno přes 6 milionů dolarů od téměř 60 tisíc příznivců, a jeho fundraising překonává všechny další kandidáty, aniž by měl prostor a reklamy v masových médiích. Příspěvky do kampaně mu mohou zasílat lidé z celého světa, a to prostřednictvím systému PayPal.

Přes tuto nespornou podporu mu však oficiální průzkumy přiznávají pouze kolem 5 % preferencí a nedávají mu na nominaci takřka žádnou šanci. Oficiálním průzkumům však, jak víme i z našeho prostředí, není radno příliš věřit. Minulý týden na caucusu (nominačním sněmu) v Iowě získal pouze 10 % hlasů. Není ale ještě třeba dělat předčasné závěry - iowské volby jsou pouze prvními z padesáti. Před měsícem, 7. prosince, se totiž konal celonárodní caucus "nanečisto" (http://www.nationalcaucus.com/120707_results_announcement), ve kterém se Ron Paul stal naprostým vítězem a získal podporu celých 50 %, čímž o 10 % překonal demokratického favorita Baracka Obamu.

I v případě, že Ron Paul nominaci nezíská a nestane se prezidentem (koneckonců, občané mají takovou vládu, jakou si zaslouží), je úžasné jeho kampaň sledovat. Je úžasné vidět, že v praktické politice zní principiální obhajoba svobodné společnosti a volného trhu. Už jen to, že někdo takový kandiduje a má možnost svoje myšlenky šířit, v čemž mu nesmírně pomáhá internet, může znamenat změnu v přemýšlení mnoha lidí. Ron Paul by měl být inspirací pro každého, kdo jde do politiky s nějakými ideály, které jsou však brzy rozbourány neustálým apelem na nutnost kompromisu a pragmatického přístupu.

Ve světě, kde je za znak úspěšného politika pokládána schopnost slevit ze svých postojů, se zdá, že pro principiální obhájce svobody není místo. Ron Paul však ukazuje, že šance je. Přes své krajně kapitalistické postoje je do Kongresu opakovaně volen, aniž by se jeho postoje musely radikálně měnit, a jeho politickou dráhu je možné považovat za velmi úspěšnou. Pokud by tato dráha mohla být završena prezidentskou funkcí, mohl by Americe přinést změnu, po které mnoho Američanů volá a přivést ji na novou cestu.

Odkazy na YouTube.com:
Rozhovor jednoho ze šéfů Googlu s Ronem Paulem
Ron Paul v diskuzi republikánských kandidátů pořádané v květnu 2007 v Jižní Karolině