Neutuchá její dopad v této jediné bývalé supervelmoci s prezidentem, jehož údajný záměr vytvořit první post-racial society se pramálo povedl. Úplný opak se daří, přibývá rasového napětí, avšak bez ochoty si připouštět tak neblahý vývoj, o nějž se zasloužily vládní orgány s mohutnou asistencí intelektuální elity, politicky tolik korektní.

Začalo to dobrým úmyslem, k potvrzení zkušenosti, že žádný dobrý čin nesmí zůstat nepotrestán. Už v roce 1965, čili přesně před půl stoletím, započal Washington se šlechetnou, též hrůzně nákladnou novinkou Great Society, s její významnou tzv. Affirmative Action - zvýhodňováním zejména černošské menšiny, umožnit jí dohnání vývoje většinové společnosti. Odpovědnost tak přesunuta z jedince na stát - ten ať se postará.

Výsledky se již dostavily: konec zárukám ústavní rovnosti občanů, černošská rodina se rozpadla, tři čtvrtiny jejich dětí se rodí mimo manželství, bez rodičovské autority, zločinnosti ovšem přibývá, eufemistický oxymoron „pozitivní diskriminace“ - údajně dočasné opatření se permanentně zabydlelo.

Nabídnu něco z osobní zkušenosti (mým zdrojem je „Příručka pro zájemce o americký svět“, první má knížka, v roce 1992 v rodné zemi vyšlá). Voltaire za svatou trojici Osudu každého z nás považoval dědičnost, prostředí a okolnosti.. Do života se samozřejmě líp startuje z rodinného paláce než z blešárny. Oliver Wendell Holmes, snad nejmoudřejší soudce v historii Ameriky, doporučoval začít s výchovou dítětě o sto let dříve, než se narodí.

Kladná akce se začala projevovat přednostním zacházením ve prospěch zejména černochů. Začátkem sedmdesátých let (za Nixona) se už prosazovaly „kvóty“ - žadatel o cokoliv nebyl již posuzován jako jedinec, ale příslušník skupiny, do které se narodil. Z kvót se stala „směrná čísla“, „kýžené cíle“, a úřad, který tyto preference prosazuje, se stal Úřadem rovné příležitosti (Equal Opportunity Office), ano, tak tomu je, pane Orwelle.

Dost pravidelně se na mě našinci obracejí, abych poradil s emigrací, přijetím na univerzitu, získáním stipendia. Zájemce Martínka jsem urazil. Sdělil jsem mu, že kdyby si změnil jméno o jedno písmeno, jeho naděje pro přijetí na studia a finanční podporu by se podstatně zlepšila. V kurzu mezinárodního práva jsem měl výtečného studenta, bělocha přistěhovalce z uruguayského Montevidea, z právnické, nikterak chudobné, osudem postižené rodiny. Ale to jméno MARTINEZ - s písmenem Z. A jsme u toho, krajane Martínku.

Dostat se na práva na některou z prestižních Ivy League (“břečťanová liga“) škol je výkon, k němuž se sluší pogratulovat. V tomto případě Carlose Martineze a nikoliv Martínka, žadatel nemusel s prosíkem k hoře, ale hora se sama ozvala. Telefonováno k nám z několika děkanátů, abychom Carlose přesvědčili, že má jít právě k nim. Z harvardské univerzity - té nejprestižnější v Americe - dostal dopis psaný rukou děkanova náměstka, kopii jsem obdržel: že oni, škola nejproslulejší se mohou hodně učit od něho.

To vše způsobilo jedno písmeno.

V roce 1982 na Harvardu na právnické fakultě vyhlásili černoši bojkot kurzu o občanských právech proto, že jeden z učitelů, prominentní právník, byl běloch. Mluvčí rasově háklivých stěžovatelů se představil jménem Muhammad Kenyatta.

Na jiných učilištích je situace třeba o něco lepší, ale může být i horší. Třeba jsem se dočetl, že univerzita Yale, neméně prestižní Ivy League učiliště, přijala do svých řad žadatele, jehož hlavní kvalifikací byl příbuzenský vztah k významnému veliteli jednotek Talibanu, urputnému nepříteli USA v Afghanistánu.

Za normálních okolností ilegální akt nebývá důvodem k vychloubání či dokonce k získání jinak nedosažitelných výhod. O výjimce z takového pravidla se teď velmi čerstvě zmiňuje Michelle Malkin, výtečná kurážná publicistka filipínského původu (v textu s názvem „The Creepy Consequences of Oppression Chic“, Townhall.com, 19.6. 2015): The Washington Post, nejvlivnější noviny v hlavním městě, zveřejnily prohlášení v zemi nezákonně se zdržujícího cizince jménem Dario Guerrero, že Harvardu přiznal svůj nelegální status, a přesto byl nejen přijat jako student, ale finančně zajištěn štědrým stipendiem.

- - -

Kritéria Affirmative Action se ovšem prosazují i v zaměstnání. Například v Bostonu bylo propuštěno 1100 učitelů bělochů a zároveň přijati další učitelé černoši. Odborový svaz podal žalobu (Local 66 v. Boston School Committee, No.81-2306) a prohrál u všech instancí včetně Nejvyššího soudu ve Washingtonu. Prohráli hasiči v Detroitu a hlídači vězňů v New Yorku. Při zkouškách na povýšení na kapitána jen polovina černochů a Martinezů uspěla ve srovnání s výkony Martínků. To ovšem byl malér, neboť podle zásadního rozhodnutí federálního soudu kdykoliv dojde k takto odlišným výsledkům, nutno hledat vysvětlení v diskriminaci.

Modernizátoři likvidují rovnost příležitosti a domáhají se rovnosti výsledku.

Individuální výtečnost, úsilí o její dosažení, je nutno v rámci pokroku a spravedlnosti zavrhnout. Kladná akce avšak škodí těm, k jejichž prospěchu byla vymyšlena. Přece připravila černochy o příležitost, aby soutěžili s většinou národa jako rovní s rovnými. Reformátoři vycházejí z předpokládané premisy o podřadnosti oněch Afro-Americans, na něž nelze přece uplatňovat stejný metr jako na většinu společnosti. Postoj, který je paternalistic, patronizing, devalvující dosažené výsledky vlastní zásluhou.

V New Yorku policisté podstoupili kvalifikační zkoušky na seržanty. Uspělo 10,6 % Martínků, 4,4 % Martinezů a 1,6 % černochů. V tomto případě nevítaný výsledek nesměřoval k Nejvyššímu soudu, ale město cestou administrativní ony neúspěšné povýšilo podle příslušné rasové kvóty. To s výsledkem, že někteří z policistů oficiálně požádali o rasovou překvalifikaci - že nejsou běloši, ale černoši či Hispánci, že nejsou Martínkové, ale Martinezové.

V někdejších neblahých dobách našeho budování vědeckého socialismu přece nebylo neobvyklým vymýšlet si proletářské předky, ubohé vykořisťované dědečky. Míval jsem kamarádku, studentku mediciny, trápenou kádrovým hodnocením jejího otce jako kulaka, kdežto on profitoval z oprávněného tvrzení, že jeho otec byl nemajetný chuďas.

Zásluhou Affirmative Action se pak dočítáme o všelijakém přetváření rolí, jak například Vijay Chokal-Ingam, bratr jedné televizní hvězdičky, se umně vzhledem předělával v rasově vhodněji přijatelného kandidáta pro přijetí na studia mediciny.

Proslulé jsou dvě osobnosti - jedna značně odporná, druhá s kariérou zářnou, snad i s eventualitou zamířit do Bílého domu.

Případ ten první, jménem Ward Churchill, donedávna pedagog na universitě v Boulder, Coloradu. Tvor se zaslouženě hanebnou pověstí šarlatána, vydává se za Indiána, který například vítal islámské zničení mrakodrapů 11. září 2001, smrt tří tisíc tamějších obětí, jím hodnocených jako malí Eichmannové, svůj úděl si zaslouživší. To si zřejmě i zasloužily tamější portorikánské uklízečky. Posléze se přece jen podařilo tohoto Churchilla z univerzitního prostředí vystrnadit.

Jiný je případ Elizabeth Warrenové, autentické profesorky dokonce na Harvardu, v jehož seznamu je uvedena jako příslušnice privilegované menšiny - obdařené snad jednou šestnáctinkou indiánské krve. První rudokožec či spíš rudokožka v tamějších prestižních prostorách. Dostalo se jí příslušné mediální záře, úspěšně se prosazovala i na politickém kolbišti, až dosáhla svého zvolení senátorky ve federálním kongresu. Imponuje svým značně levicovým rozhledem a nelze vyloučit pravděpodobnost, že se stane kandidátkou Demokratické strany na prezidentství, jež dychtivé Hillary Clintonové bude z mnoha oprávněných důvodů odepřeno.

- - -

Nyní konečně k černošství se tolik hlásící a z toho donedávna profitující sedmilhářce Rachel Doležalové: již v devadesátých letech významné univerzity mezi podmínkami pro přijetí na studia zavedly dodání tzv. „diversity essay“ - důvěrné zpovědi na téma tak zásadně háklivé, zabývající se zásadním kritériem oné diversity. Kalifornská univerzita v Berkeley navíc vyžaduje dodání důkazu, jak kandidát přispívá v úsilí, jak překonávat překážky, s nimiž se musí potýkat příslušníci postižených menšin. Vpřed tedy k vytváření, prohlubování „otherness“ - oné jinakosti, v boji proti white privilege. Slovy již dříve citované autorky filipínského původu We’ve moved from „separate, but equal“ to „separate is superior“, že jsme pokročili a jsme teď něco kvalitnějšího, hodnotnějšího. Na převážně, až výlučně černošské Howard univerzitě tato Rachel Doležalová získala přiznání značného stipendia na základě předpokladu jejího černošství. To ale vyvolalo pochyby, jež pak vedly k její soudní žalobě proti univerzitě „úmyslně vytvářející diskriminující zastrašování, posměch a urážky“ z důvodů jejího bělošství, jež však ona rezolutně popírala (“I am not white - zcela určitě nejsem běloška“).

Na opakované pochyby o své identitě začala odpovídat tvrzením, že otázce nerozumí, což posléze přeměnila v sebeidentifikaci černošky v kulturním slova smyslu. To se stává pouze privátní záležitostí, pouze vlastním hodnocením. Někteří příslušníci hodně levicoví to připouštějí, kdežto jiní ji odmítají s nemenší vehemencí. Takto tedy dopadáme s tou naší ambicí dožít se nejspíš nedosažitelné post-racial budoucnosti.

„Jenže co my tady v Čechách, když se nám tu cikání tolik rozmnožujou?“ uslyšel jsem skeptického domorodce. Projevil obavy, že se jim tam časem, dřív než později, prosadí ta amerikánská „Kladná akce“, však už té zlodějské pakáže parazitů mohutně přibývá, těch Horvátů a Lakatošů.

Budou se oportunističtí našinci za ně vydávat, takovými Doležaly či Doležali se stávat? Hrozit Bruselem, tam se marně odvolávat.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče