6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






USA: Obama v iráckém syndromu

28.6.2014

Ďábla Saddáma vymetli čertem Málikím, ale když přichází belzebub ISIL, Amerika nekoná

Bylo by s podivem, kdyby teď vývoj v Iráku neinspiroval tvůrce antiutopií. Kdyby nějaký psavec už neměl hotové první kapitoly příběhu, který se odehraje v blízké budoucnosti a začne třeba takto: „V sunnitském kalifátu je klid. Zato v šíitském pásu od Bejrútu přes Damašek a Bagdád do Íránu to vře.“

Džihádisté táhnoucí na Bagdád jasně naznačují, že státy jako Irák či Sýrie, které ještě před sto lety neexistovaly, mohou opět zmizet z mapy ve prospěch nějakých novotvarů. Však také jejich hranice narýsovali po rozpadu osmanského impéria Evropané. Ale nejpozoruhodnější na té divočině je, jak chladnou zanechává Ameriku. Jako by ani nešlo o zemi, jejíž vojáci se z Iráku stáhli před necelými třemi roky.

Jakkoliv se ve zprávách z Iráku mísí skutečnost s fabulací, džihádisté z ISIL jsou reálnou hrozbou. Podařilo se jim uloupit z bank či získat od sponzorů dvě miliardy dolarů, což z nich dělá nejbohatší teroristickou partu na světě. Bohatství ISIL je srovnatelné s maličkými státy (Tonga, Falklandské ostrovy, Kiribati) a v praxi umožní další nábor fanatiků včetně těch z Evropy - s evropskými pasy.

A tu jsme u zásadní otázky. I kdyby byla pravdivá jen polovina zpráv z Iráku, i kdybychom všechny ty počty bojovníků a sumy dolarů ukradených z bank dělili dvěma, třemi či čtyřmi, stále je to důvod k výstraze, rychlým zásahům i vypracování nové strategie. Ale pro USA je to důvod jen k vyslání tří set vojenských poradců. Jako by tu zavánělo cosi jako nezvládnuté stažení USA z Iráku. Nebo také irácký syndrom, který až podezřele připomíná syndrom po nezvládnutém stažení z Vietnamu před čtyřiceti lety.

Nepomůžeme, protože není demokrat

Irák je stálicí veřejné debaty na Západě. V ní ale převažuje téma Bushovy invaze a svržení Saddáma Husajna. Že invaze napáchala víc škody než užitku, je už konsenzuální názor. Ale působí zvláštně, když debata o chybách invaze z roku 2003 válcuje debatu o chybách stažení z roku 2011 a hlavně o chybách z let poté. ISIL teď přece dokazuje, že zabití Usámy bin Ládina nebylo takovým úspěchem, za jaký ho Američané vydávali.

Jak to, že americké tajné služby - jinak hyperaktivní ve zjišťování hrozeb i mezi spojenci - neměly zprávy o ofenzivě ISIL? A pokud je měly, proč je nedokázaly převést v účinné kroky? Je fakt, že se USA z Iráku vojensky stáhly. Je fakt, že tehdy - po tlaku Íránu na premiéra Málikího - neuzavřely s Irákem smlouvu o vojenské pomoci. Ale to vše by je nemělo úplně zbavit odpovědnosti.

V praxi Washington odpovědnost sabotuje. Zřejmě nemohl zamezit ofenzivě ISIL jako takové. Ale mohl zabránit tomu, aby džihádisté získali vrtulníky Black Hawk i jiné zbraně. Mohl předejít tomu, aby džihádisté ukradli ohromné částky z bank. Je-li Pentagon schopen zasahovat cíle pomocí dronů, je-li odhodlán bojovat proti džihádistům natolik, že drony občas zabijí i civilisty (třeba svatebčany střílející na oslavu v Pákistánu či Jemenu), proč to odhodlání končí na hranici Iráku? Ta otázka vrtá hlavou už proto, že jemenští džihádisté jsou z hlediska hrozby pro region jen odvarem ISIL. Odpověď souvisí s rozpoložením hlavního proudu americké společnosti, jejích elit i samotného prezidenta Baracka Obamy.

V Americe se ustavuje konsenzus, že USA nemají vůči Iráku žádné závazky. Že vše, co tam hrozí, je důsledkem Bushovy invaze, tudíž pro Obamovu vládu passé. Plyne to z průzkumů mínění: zcela čerstvý dokládá, že jakékoliv zásahy v Iráku odmítá polovina Američanů. Plyne to z řeči prezidenta, kterou před měsícem pronesl na válečné akademii veWest Pointu - z „Obamovy doktríny“, jak se jí říká. A plyne to z hlasů v médiích. Thomas Friedman, komentátor The New York Times, si bere na paškál Núrího Málikího, muže, jenž je mnohem více šíitou než Iráčanem, ale vládu v Bagdádu vede už osm let, tedy s počátečním posvěcením USA: „Málikí měl na výběr,“ píše Friedman, „buď vládnout sektářsky, nebo inkluzivně. Sám si vybral sektářství. Nedlužíme mu nic.“

Málikímu Amerika nic nedluží. Ale dluží cosi Iráku i své pověsti „nepominutelného státu“, kterou pro ni ve West Pointu nárokoval Obama. Problém je v tom, že USA lámou hůl nad nedemokratem Málikím až teď, kdy teče do bot Iráku jako státu, navíc i Sýrii a celému uspořádání v oblasti. Proč nepomohou proti džihádistům americké drony? Protože Málikí není demokrat, ale sektář. Jenže tímto principiálním postojem Amerika uvolňuje ruce Íránu, který pomůže ve jménu šíitské solidarity. A spirála náboženských solidarit, která Americe tak vadí u Málikího, se roztáčí dál.

Při vzpomínce na Pol Pota Evropa si teď připomíná atmosféru roku 1914 a možné paralely s dneškem. Ale chcete-li vidět ryzí paralelu, podívejte se do Iráku. Evropa se ráda strašívá Huntingtonovou teorií civilizačních okruhů. Chcete-li to vidět v ryzí podobě, podívejte se do Iráku a do Sýrie - tam se klube hranice mezi sunnitským kalifátem a jakýmsi „šíastánem“.

Jenže sami Američané jako by se duševně vraceli do doby svého stahování z Indočíny na začátku 70. let.

I v Kambodži chtěli ďábla komunismu vymést čertem generála Lon Nola, ale pak přišel belzebub Pol Pot. V Iráku chtěli ďábla Saddáma vymést čertem Málikím, ale teď přichází belzebub ISIL.

LN, 26.6.2014



Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Diskuse


B. Hamal
18:04
28.6.2014

I. Teren
16:25
28.6.2014

V. Běhal
10:12
28.6.2014

J. Kostelanský
7:57
28.6.2014

J. Kostelanský
13:27
28.6.2014

J. Kanioková
...
4:15
28.6.2014

J. Babicka
3:30
28.6.2014

počet příspěvků: 12, poslední 30.6.2014 08:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.