Velmi nedávno (16. října 2014) ve Washingtonu v Bílém domě při příležitosti mohamedánského svátku Eid al-Adha slavnostní řečník John Kerry, současný ministr zahraničních věcí, ve svém projevu ujistil pozvané hosty o prezidentem Obamou pravidelně zdůrazňované premise, že islám je náboženstvím míru. Toleruje jinověrce, přece nemá nic společného s uřezáváním hlav nevěřícím psům, jak se poslední dobou stává.

Tento ministr, bývalý senátor a rovněž vnuk amerického přistěhovalce severomoravského původu, takové nepříjemnosti vysvětlil jednak panující chudobou (avšak bez vysvětlení, proč státy hodně ubohé - jako například Haiti či Burkina Faso - nejsou tím hlavním ohniskem mezinárodního terorismu, proč spíš synové z velebohaté Saúdské Arábie se postarali o zásah do newyorských mrakodrapů), jednak počasím - povětrnostní nepřízní, náhlým suchem, avšak i náhlými záplavami. Záležitost tedy značně meteorologická.

- - -

Politická korektnost vyžaduje, aby jakékoliv nevlídné slovo o islámu postihlo mravně rozhořčené zatracení s označením islamofobie. Mnozí myslitelé rovněž tvrdí, že lidé jsou v podstatě stejní. Premisu odmítám tvrzením, že takoví nikdy nebyli a nebudou. Nedovedu si představit, že by se třeba v Chánově někdy narodil a vyrostl laureát Nobelovy ceny. NATURE (příroda, povaha, přirozenost, prostředí) či NURTURE (výchova), co je závažnější? S výchovou dětí aby se začalo sto let před jejich narozením, doporučoval významný člen amerického Nejvyššího soudu.

V šedesátých letech minulého století se tehdejší americký prezident Lyndon B. Johnson zasloužil o náročný a v mnohém svém dopadu zkázonosný projekt tzv. Great Society, s dobrým úmyslem automaticky přiznaných výhod menšinám (ale jen některým) při vstupu do soutěže v životním pachtění - s předpokladem, že to bude výhoda jen dočasná. „Co je dočasné, se nezřídka stává tím nejtrvalejším,“ v tom smyslu nabádá francouzské pořekadlo. Tak tomu v nynějším případě, kdy z dočasnosti Affirmative Action se stala již tři generace trvající realita. Již vedla k rozbití černošské rodiny, obrovskému vzrůstu (přes 70 procent) dětí narozených mimo manželství, to doprovázeno podstatným přesunem odpovědnosti za vlastní osud z jedince na společnost, na stát, ten ať se postará. Mladé generace pak vyrůstají bez rodičovské autority, její náhražkou se stává členství v kriminálním gangu.

Náš slovník začaly špikovat výrazy jako resentment (“nelibost, rozmrzelost, odpor“), grievance (“stížnost, rozhořčení, zlost“), rage (“hněv, vztek, zuřivost“), domáhání se reparation, restitution, takové kompenzace, doprovázané voláním po fairness,(“slušnost, poctivost, upřímnost“). Chvályhodné výkony spoluobčanů bagatelizovat, odmítnout jako „privilegium, výsadu“.

Úsilí takto údajně zvýhodněných se nejednou daří úspěšně implantovat v podobě pocitů jakéhosi vlastního provinění. Mezi takovými odvážlivci je mnou často citovaný černošský ekonom Thomas Sowell. V eseji s názvem „Irresponsible ‚Education‘“ (Townhall.com, 15.10.2014) třeba poznamenal, že by doporučil jeden rok pobytu na Středním východě jako dostačující způsob výchovy o realitě světa, k vyléčení z dopadu indoktrinace oněch stížností, rozhořčení, jež do nich pumpují naše výchovné instituce. Postgraduálnímu vzdělání by posloužil pobyt v místech jako například Severní Korea. Rovněž víc než pobyt v univerzitní knihovně by prospělo studium sadistických masakrů Arménců ve dvacátých letech, Stalinem způsobeného hladomoru v letech třicátých, Hitlerova holocaustu, poté událostí v Číně, kde se Mao Ce-tungovi podařila genocida v rozsahu převyšujícím všechny ty předchozí zmíněné děsivosti.

O otroctví Sowell píše: „Má své místo mezi horory lidské rasy. Jenže naši dnešní ´vychovatelé´ spolu s médii svévolně fakta přizpůsobují, editují ať prostřednictvím škol či televizních miniserií, vytvářejí tak dojem, že otroctví znamenalo, že výlučně běloši zotročovali černochy. Jenže otroctví bylo celosvětovým prokletím po tisíciletí naší historie. Je velice nepravděpodobné, že většina jak otroků, tak otrokářů byli černoši, respektive běloši. Otroctví bylo zcela běžné mezi obrovským množstvím obyvatelstva v Asii, bylo časté v Polynésii, mezi domorodci západní hemisféry už v dobách, kdy ještě žádný Evropan přes Atlantik nepřiplul. Víc bělochů s údělem otroků se dostalo do severní Afriky, než kolik černochů se dostalo do Ameriky. S bělošskými otroky se v ottomanském impériu obchodovalo ještě řadu desetiletí poté, co v Americe došlo k jeho zákazu.“

Něco takového by si přece netroufl žádný běloch napsat. Sowell k tomu dodává: „V této době všichni Američané jsou ti nejšťastnější lidé na této planetě. Vědec, který se léta věnoval studiu Latinské Ameriky, definoval chudobu v USA jako stav vyšší střední třídy v nynějším Mexiku.“

Pozornost by si rovněž zasloužilo zodpovězení otázky, proč že američtí bělošští rasisté dovolují, aby spoluobčané asijského původu dosahovali nejvyššího průměrného příjmu. Ovšem dosahují nejvyššího průměrného vzdělání, zejména vynikají v píli a výsledcích ve školních prostorách. Však postačí dojít do jakékoliv univerzitní knihovny, studovny, laboratoře a rozhlédnout se, jaká klientela tam zejména bádá. Však proto tito pilňáčci nekvalifikují na přiznání výhod Affirmative Action a politici nejvyššího kalibru jako Harry Reid, předseda senátu, si troufnou je zesměšňovat, což v případě zaměření proti černochům či Hispáncům by znamenalo okamžitou politickou sebevraždu. (Zájemci o takové záležitosti doporučuji seznámit se s texty Michelle Malkin, hodně prostořeké žurnalistky filipínského původu.)

- - -

Výtečným zdrojem poučení je rovněž černoch Walter E. Williams, profesor ekonomie na univerzitě George Mason ve Virginii. V textu s názvem „Do Statistical Disparities Mean Injustice?“ (Townhall.com, 24.9.2014) se zabývá rozdílnými kvalitami, výkony, vždy s premisou, že rozdíl (dle národnosti, rasy, pohlaví atd.) čpí nespravedlností, jejímž řešením by měla být příslušná, zejména finanční kompenzace. Mezi vrcholnými manažery (CEO - Chief Executive 0fficer) 500 společností na seznamu Fortune jen 5 % jsou ženy a Obamův Department of Justice si postěžoval, že v městě Newarku s obyvatelstvem 54 % černochů, mezi zatčenými je jich 79 %. Inu, to se stává - s mnohásobně větší kriminalitou se rovněž takto víc naplňují kriminály.

Williams cituje studii australské university Bond, že oběťmi žraloků jsou z 90 procent muži. Důvodem zřejmě není kulinární preference, že by jim dámské masíčko nechutnalo, ale spíš to, že ženy poskytují méně příležitostí k takovému hodování. Jiným průzkumem se zjistilo, že muže šestkrát častěji než ženy zasáhne blesk. Příčinou takové disproporce že by byla diskriminace nebo preferenční pozornost?

Disproporcí přibývá v americkém národě s třináctiprocentní černošskou menšinou. V profesionální basketbalové lize její příslušníci mají značnou (80%) převahu, zatímco v hokejové lize je jejich reprezentace jen dvouprocentní a ani jeden borec nepochází z havajských ostrovů a neméně subtropické Louisiany a Missssippi.

Diversity - cíl tolik politicky kýžený, prosazovaný: proč například nekvete v disciplině plavání? Že stejně jako v případě otroctví, původ by snad byl v historické paměti již dávno nežijících předků se špatnými zkušenostmi ve vodách s přílišným množstvím nenasytnych krokodýlů?

Williams od způsobilosti výlučně fyzické se posunul z Ameriky do dálav světa: Malajsie, kde vládnou nejpočetnější Malajci: každý rok tam v průměru jen čtyři z nich úspěšně zvládnou náročná studia inženýrství, na rozdíl od 400 graduantů z řad tamější čínské menšiny.

Disproporcí ve výkonu ducha přibývá v případě židovské representace v globálním měřítku: je jich jen 0,2 % - pouhá jedna pětina jednoho procenta obyvatel této planety - ale podílejí se víc než jednou pětinou (22 %) udělených Nobelových cen ve všemožných oborech.

Zcela určitě to nebude počasím. Mají tam doma vesměs stejně nevlídný pouštní terén jako u jejich okolních mohamedánských sousedů. Stačí pak porovnat jejich výkony.

Nemálo amerických černochů se už hodně dlouhou dobu domáhá všemožných reparací, kompenzací. Žádný žadatel ovšem otrokem nebyl a v nejlepším případě by to mohl být potomek nějakého prapradědečka. ¨

Přemýšlím o eventualitě podobné iniciativy české menšiny romské, jejíž řady zásluhou značných rozmnožovacích výkonů již úspěšně mohutní.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče