16.7.2019 | Svátek má Luboš


USA: Ekonomice vládne náhoda

16.4.2016

Moderní svět je tak složitý, že vázne aplikace inovací. Než probublají do praxe bažinou zákonů a vyhlášek, uplyne dlouhá doba

Je zpomalení amerického růstu HDP a produktivity způsobeno vyčerpáním inovačních příležitostí, nebo jde o příčinnou souvislost? Příběh zkázy Světového obchodního centraukazuje, že USA občas vládne náhoda, která rozhoduje, zda prezident vyhodnotí tu či onu strategickou informaci jako podstatnou. A shoda okolností posílená složitostí mechanismu federální vlády vyvolává někdy pocit, že USA řídí tajné spiknutí.

Malé příčiny mohou mít občas obrovské následky. Le to s 26. února 2016 uplynulo 23 let od prvního útoku teroristické organizace al-Káida na americkém území, který si vyžádal „jen“ sedm obětí a jenž mohl být posledním svého druhu. Kdyby Spojené státy americké v čele s tehdejším prezidentem Billem Clintonem jednaly jinak.

Má smysl zabývat se teroristickým útokem, který od té doby zastínilo mnoho drastičtějších událostí? Má. Exploze ve Světovém obchodním centru (WTC) v únoru 1993 totiž ukázala, jak nemá vypadat reakce napadeného státu na teroristický útok. A reakce prezidenta Clintona na nikoli zcela zdařený útok je dodnes příkladem selhání hlavy státu.

Nepodařený teroristický útok

Ráno 26. února 1993 žlutá dodávka Ford vjela na Manhattan. Řídil ji Mohammed Salameh, ilegální imigrant s vadou zraku – viděl natolik špatně, že musel skládat zkoušku na řidičský průkaz v New Jersey čtyřikrát. Ilegální imigrant může získat v USA řidičský průkaz, protože u zkoušek nepotřebuje žádný doklad. Tato svoboda usnadňuje život těm, kdo do USA přicházejí pracovat bez náležitých dokladů – bohužel i teroristům.

Dodávka byla naložena téměř sedmi sty kilogramy dusičnanu amonného, třemi nádržemi vodíku, čtyřmi válci nitroglycerinu a dalšími náležitostmi, včetně zápalných šňůr, a doprovázel ji únikový vůz, který řídil Mahmud Abouhalima. Krátce po poledni teroristé zaparkovali dodávku asi 30 metrů pod povrchem země v garáži severní věže WTC – toto místo si pečlivě vybrali poblíž jižní zdi, protože měli v úmyslu využít geometrii mrakodrapu pro svůj cíl.

Ramzí Júsuf, odborník na výbušniny, zapálil šňůry. Teroristé měli sto šedesát sekund na útěk únikovým vozem. Krátce poté dodávka explodovala. Výbuch rozdrtil železobetonové základové zdi, vytvořil kráter hluboký osmnáct a široký pětapadesát metrů a po vyrovnání tlaku pohltil téměř sedm tisíc šest set kubických metrů odpadní vody a tekutiny z klimatizačního zařízení, navíc řadu automobilů a několik mrtvol. Sedm lidí bylo namístě zabito.

Teroristům se ale útok nepodařil, jak očekávali – cílem bylo narušit statiku základů, aby se severní věž skácela a vzala při pádu s sebou i jižní věž. Podle pozdějších analýz by bývalo stačilo, aby dodávka explodovala jen o několik metrů dál – maličkost, která měla za následek, že válka proti terorismu začala až o osm a půl roku později za následujícího prezidenta, George W. Bushe.

Mezitím se tehdy nový prezident Bill Clinton připravoval na důležitý projev. Měl v úmyslu ohlásit detaily svého ambiciózního programu oživení americké ekonomiky. Zpráva o útoku na WTC ho od plánu nepříjemně vyrušila. Nejprve dokonce nechtěl slyšet, že jde o bombový útok.

Znamenal by totiž terorismus, a tudíž nutnost silné reakce, jež by však byla politicky riziková, kdyby se nepodařila.

Ve svém projevu proto Clinton zmínil explozi ve Světovém obchodním centru jako neštěstí na úrovni přírodní katastrofy, jako tornádo v Arkansasu.

Nezmínil se o teroristickém útoku, použil pouze slovo „tragédie“. Terorismus by totiž znamenal zbytečné rozptýlení od toho, co chtěl probrat v první řadě – superdůležitý ekonomický program.

Zmínku o explozi ukončil slovy: „V rámci vyšetřování učiníme všechna opatření, která jsou v silách federálního vyšetřovacího aparátu.“ To bylo klíčové – a chybné – rozhodnutí, které mělo mít dalekosáhlý vliv v oblasti politiky, vojenství i ekonomiky, uvážíme-li pozdější náklady s ním spojené. Clintonův ekonomický program dnes v tomto srovnání vypadá jako zapomenutelná prkotina.

Jakmile se případu chopila FBI, začala jej vyšetřovat jako zločin, nikoli jako teroristický čin spojený s ohrožením národní bezpečnosti. To mělo praktické dopady. FBI nesměla sdílet informace se CIA nebo s armádou, protože by nebyly použitelné jako důkazní materiál u soudu! Dokonce poté, co po soudním přelíčení v roce 1996 tato bariéra padla, CIA se klíčové informace dozvěděla z médií.

Cesta k 11. září 2001

Nelze tvrdit, že by FBI byla k ničemu. Její vyšetřování bylo pečlivé a vedlo k cíli. Současně však zabránilo jiným federálním orgánům sledovat teroristy a provádět prevenci proti jejich dalším útokům. Al-Káida tím získala několik let na budování sítě a plánování dalších útoků. V roce 1998 explodovaly budovy amerických ambasád v keňském Nairobi a v tanzanském Dáresalámu. Výsledek – asi 200 mrtvých, tisíce zraněných, navíc zcela zničené budovy a těžce poškozená pověst USA jako supervelmoci.

Mezitím v roce 1996 dostaly USA nabídku od Súdánu, kde tehdy Usáma bin Ládin, vůdce al-Káidy, žil. Súdán neměl s USA nejlepší vztahy, nicméně jeho vláda byla ochotná předat informace o jeho pohybu, usnadnit akci proti němu, případně ho vydat do Saúdské Arábie, kde by bin Ládina pravděpodobně čekal velmi přísný trest. USA však na tuto nabídku nijak nereagovaly.

Investigativní novinář Richard Miniter vyjádřil ve své knize Losing Bin Laden (Ztráta bin Ládina) dokonce názor, že struktura tajných služeb a ministerstva zahraničí byla natolik spletitá a nekoordinovaná, že informace o možnosti dopadnout bin Ládina se k prezidentovi vůbec nedostala! Navíc Clinton stále považoval teroristické útoky za nešťastné náhody zaviněné izolovanými šílenci. Případ útoku z roku 1993 byl úspěšně kriminálně vyšetřen a Clintonova administrativa neměla žádné konkrétní instrukce ohledně boje proti terorismu.

Následoval útok na americkou válečnou loď USS Cole v přístavu Aden (Jemen) v říjnu 2000, kdy se prezident Clinton chystal na stěhování z Bílého domu. Provést nějakou akci? Ale prosím vás, kvůli takové maličkosti, jako je 17 zabitých amerických námořníků! A pak už přišel rok 2001 a jeho 11. září. Všichni byli šokováni: proč podobný útok nikdo nepředvídal?

Muslimská nenávist

Samozřejmě že v bezpečnostním aparátu USA pracovali analytici a vyšetřovatelé, kteří něco podobného přinejmenším tušili. Také několik senátorů s dobrými kontakty rovněž leccos předvídalo. Jenomže jejich informace byly rozptýlené, činnost nekoordinovaná a snaha marná. Jiným poselstvím příběhu je, že USA byly předmětem nenávisti radikálních muslimů ještě před invazí do Iráku v roce 2003 a do Afghánistánu v roce 2000. Ani jedna invaze však nezpůsobila muslimskou nenávist vůči Spojeným státům americkým.

Tato nenávist vznikla z úplně jiného důvodu – kvůli osvobození Kuvajtu z irácké invaze v roce 1990. Americké jednotky tehdy získaly svolení k pobytu od saúdskoarabské vlády. Byla to nutnost, neboť jinak by se další obětí Saddáma Husajna nepochybně stala Saúdská Arábie. Strategický úmysl Iráku byl zřejmý – ovládnout veškerou ropu na Blízkém východě. Mezi obyvateli saúdského království se však našli extremisté, kteří pobyt amerických vojáků na posvátné Mohamedově půdě Arabského poloostrova považovali za rouhačství a dokonce znesvěcení koránu.

Byl mezi nimi i Usáma bin Ládin, který tehdy již měl za sebou vojenskou zkušenost v Afghánistánu a žádné rozumné důvody nenávidět USA. Ještě nedávno totiž bojoval proti sovětským jednotkám v Afghánistánu a Američany považoval spíše za spojence, kteří dodávali zbraně Afgháncům. USA sice nikdy nedodávaly zbraně bin Ládinovi a jeho bojovníkům, ale v boji proti Sovětům byly tehdy obě strany na jedné lodi. Navzdory tomu v roce 1990 společně se svými bojovými druhy bin Ládin přísahal věčnou válku americkým okupantům...

Příčinou všech atentátů al-Káidy (i mnoha podobných organizací) byla smrtelná iracionální nenávist, jejímž objektem jsou nejen USA, ale i celý Západ. Poučení – neexistuje kompromis ani možnost dohody, která by částečně uspokojila obě strany. Ať už jde o al-Káidu, Islámský stát, Frontu an-Nusrá, Hamás, Hizballáh, či další džihádistické organizace, neexistuje možnost, aby se jejich příslušníci naučili mírově koexistovat se Západem – dokud bude v dnešní podobě jako svobodná civilizace. Další praktické poučení pak zní: vydávat řidičské průkazy nebo podobné doklady ilegálním imigrantům z rizikových zemí je hloupost.

Válka a konspirační teorie

Když se 11. září 2001 zřítily obě věže Světového obchodního centra, zanedbání teroristického nebezpečí nebylo již možné nevidět. Pro Američany i zbytek světa šlo o náhlý šok – nikdy předtím se americký prezident ani jiní vedoucí představitelé USA o tomto nebezpečí nezmínili. Média věnovala akcím al-Káidy malou, pokud vůbec nějakou pozornost. Na teroristický útok z února 1993 se zapomnělo téměř dokonale.

Najednou USA zasáhl neznámý exotický nepřítel. Tehdejší prezident George W. Bush musel jednat – a nemohlo to být nic menšího než vojenská akce. Svěřit věc FBI jako kriminální čin již nebylo myslitelné – Pearl Harbor také nebyl souzen podle trestního práva. Nepřipravenost americké vlády – vzhledem k osmi Clintonovým letům ignorování problému – měla za následek, že pro širokou veřejnost byl útok zcela nečekaný. Bushova vláda pak musela reagovat o to rychleji.

Rychlost až uspěchanost ve srovnání s letargií předchozí vlády pak měla celkem přirozeně za následek vznik různých konspiračních teorií. Popularitu si získala například následující. Americká ekonomika se po splasknutí internetové bubliny v roce 2000 ocitla v recesi.

Co je (aspoň podle konspiračních teoretiků) spolehlivým a rychle fungujícím prostředkem pro nastartování hospodářského růstu? Podívejte se do historie, jak vstup do druhé světové války ukončil „velkou depresi“! USA zkrátka potřebují nový Pearl Harbor. Žádný nehrozí? Tak nějaký vyrobíme – a znovu nastartujeme hospodářský růst. Konspirační teoretici mají jasno.

Válka je motorem růstu, pokud žádná není, je třeba nějakou uměle vyvolat. Proto vládní agenti připravili útok na WTC. Konspirační teoretici však mají, pokud jde o ekonomické hledisko, jen polovinu pravdy. Hrubý domácí produkt USA skutečně rychle rostl krátce po jejich vstupu do druhé světové války, ale ta samotná by růst nezpůsobila.

Ve skutečnosti se motorem ekonomiky po roce 1941 stal dluh. Ekonomiku je samozřejmě možné stimulovat i bez války. Ta je jen důvodem, proč se stát zadlužuje, ale stejně dobře by bylo možné najít i jiný. Léčit hospodářskou recesi válkou je jako léčit komáří štípnutí žhavým železem. Nehledě na to, že americká recese by skončila v listopadu 2001 i bez tragické zkázy Světového obchodního centra. Umělá stimulace americké ekonomiky byla na podzim 2001 zbytečná.

HDP a dluh

Opusťme však konspirační teorie a věnujme se serióznímu ekonomickému modelování. Dluhy mají mnohem větší význam než jen pro stimulaci ekonomiky během recesí. Ukazuje se, že dluh, veřejný i soukromý, byl během poválečného období hlavním motorem růstu americké ekonomiky.

Nejen to: dluh byl jedním ze dvou faktorů, které dokázaly od roku 1950 prakticky dokonale popsat růst amerického hrubého nominálního produktu. Dluh je pro ekonomiku mnohem důležitější než cokoli jiného.

Od roku 1950 přibližně do roku 1980 platilo pravidlo, že jeden dolar nového dluhu vzniklého v určitém roce měl za následek přírůstek jednoho dolaru nominálního HDP v tomtéž roce. Dluhem v tomto případě rozumíme kombinaci dluhu federální vlády, nefinančních podniků a domácností.

Dolar federálního dluhu měl stejný efekt jako dolar investičního dluhu americké firmy anebo dolar, který si půjčila americká domácnost na nákup domu. V té době platilo, že růst zadlužení se přímo promítá do hospodářského růstu. Dolar utracený na dluh znamenal dolar nově vytvořené hodnoty. Kolem roku 1980 však toto velmi hezké pravidlo přestalo platit.

Americký ekonom Robert J. Gordon věnoval více než 760 stran odpovědi na otázku, proč hospodářský růst Spojených států amerických během 20. století nejprve výrazně zrychlil (počínaje obdobím po hospodářské krizi ve třicátých letech) a poté (v sedmdesátých letech) opět prudce zpomalil. Klíčovým slovem je „produktivita“ – a společně s ním pak slovo „inovace“. Hledání této odpovědi je zasvěcena Gordonova kniha z letošního roku The Rise and Fall of American Growth: The U. S. Standard of Livingsince the Civil War (Vzestup a pád amerického růstu. Životní úroveň v USA od občanské války).

Zpomalení hospodářského růstu

Pod pojmem inovace Gordon chápe objevy a vynálezy zásadního významu – například Edisonovu žárovku, automobil, pásovou výrobu, rádio, televizi, plastické hmoty, umělá hnojiva, antibiotika, telefon, ledničku, letectví či počítač a další podobné vynálezy. Všechny tyto inovace vznikly buď před rokem 1930, ale teprve po něm nabývaly na skutečném významu (kupříkladu automobil), nebo během zlaté éry růstu produktivity v letech 1930 až 1970.

„Vysvětlení časového průběhu amerického hospodářského růstu je stejně jednoduché jako šokující,“ píše Gordon. Proč vývoj produktivity rostl od roku 1890, vrcholil během čtyřicátých let 20. století a od té doby zvolna klesal? „Zpomalení růstu po roce 1972 je považováno za zklamání, protože růst během let 1928 až 1972 byl tak rychlý a bezprecedentní.“ Růst produktivity během čtyřicátých let dosahoval průměrně téměř 3,5 procenta, zatímco během let sedmdesátých méně než 0,4 procenta ročně. Období 2001 až 2014 pak přineslo jen mírné zlepšení – a to 0,7 procenta.

Období začínající sedmdesátými lety Gordon považuje za to, kdy vše důležité bylo již vynalezeno a zavedeno do komerční praxe. Trh byl již nasycen, a prostor pro další růst tedy velmi omezený – nekoupíte si další automobil, máte-li už dva nebo tři. U televizoru rodina neprosedí více než osm hodin denně (údaj pro průměrnou americkou domácnost z roku 2005), protože den má jen 24 hodin.

Gordon tvrdí, že pokud by se dnešní Američan ocitl v bytě z roku 1940, sice by postrádal televizi a internet, ale jinak by se rychle cítil jako doma a veškeré vybavení by považoval sice za staromódní, ale jinak použitelné a komfortní – rádio, ledničku, plynový sporák, ústřední topení, koupelnu a ostatní příslušenství. Kdyby se ale ocitl v domácnosti z roku 1870, připadal by si jako ve třetím světě. Natolik obrovský byl nárůst životní úrovně v dřívějších časech – a takový relativně pomalý zažívají Spojené státy americké od té doby.

Vykolejení Moorova zákona

Internet, který vstoupil do komerčního použití po roce 1994, je podle Gordona jediným významným pokrokem během uplynulých několika desetiletí. Ale ani dynamika odvětví informačních a komunikačních technologií není taková, jakou bývala dříve. A dokonce oslabuje platnost uctívaného Moorova zákona. Ve svém původním znění z roku 1965 tvrdil, že počet tranzistorů na počítačovém čipu se zdvojnásobí přibližně každé dva roky. Dlouhou dobu fungoval s udivující pravidelností.

„Od roku 2006 Moorův zákon jede mimo koleje,“ píše Robert Gordon. A dodává: „Doba potřebná ke zdvojnásobení kapacity vzrostla na osm let v roce 2009, pak postupně poklesla na čtyři roky v roce 2014.“ Zároveň přestal výrazněji růst kmitočet procesorů a zastavil se i pokles cen počítačového vybavení. To má podle Gordona za následek i oslabení produktivity v ostatních odvětvích, která výpočetní a komunikační techniku používají, tedy prakticky ve všech.

Americký ekonom Gordon je skeptický k budoucnosti amerického hospodářského růstu. Nicméně jeho závěry nejsou vysloveně katastrofické. Pro léta 2015 až 2040 Gordon předpovídá růst hodinové produktivity práce 1,2 procenta ročně. To je více než průměr za léta 2004 až 2015 – jedno procento –, ale méně než za období 1948 až 1970. Tehdy hodinová produktivita rostla o velmi slušných 2,71 procenta ročně.

Permanentní daňová revoluce

Existuje však odvětví lidské činnosti, které zaznamenává ve Spojených státech amerických prakticky nepřetržitý boom. V roce 1939 – na začátku zlaté éry produktivity – měl federální zákon o dani z příjmů 504 stran, uvádí nakladatelství Wolters Kluwer. V roce 1974, na konci zlaté éry růstu, pak 19 500 stran. Pokud vám to připadá jako šokující a drastický nárůst složitosti, máte pravdu. Ale to není vše. Nakladatelství Wolters Kluwer uvádí, že v roce 1995 federální zákon o daních z příjmů nabobtnal na 40 500 stran a o 15 let později, v roce 2010, na 71 684 stran. Podle posledních údajů z roku 2014 měl 77 687 stran.

Z těchto čísel lze odvodit cosi na způsob Moorova zákona pro daně. Například během prvních dvou let Obamova prezidentství, kdy Demokratická strana měla pod kontrolou Bílý dům i Kongres, rostl počet stran ročně o tři procenta. To by odpovídalo zdvojnásobení federálního daňového zákoníku během čtyřiadvaceti let. Když ale většinu v Kongresu získali republikáni, tempo produkce pokleslo na jedno procento ročně, což odpovídá hypotetickému zdvojnásobení za dvaasedmdesát let.

Federální úřad pro výběr daní (Internal Revenue Service, IRS) ve svých materiálech uvádí:

– Daňoví poplatníci a podniky ve Spojených státech amerických stráví přibližně 7,6 miliardy hodin ročně vyplňováním různých daňových přiznání, která IRS vyžaduje. Kdyby plnění daňové povinnosti bylo průmyslovým odvětvím, patřilo by k největším v USA, neboť tento počet hodin odpovídá 3,8 milionu zaměstnanců na plný úvazek.

– Toto číslo nezahrnuje miliony dodatečných hodin, které daňový poplatník musí vynaložit, aby odpovídal na výzvy IRS k doplnění informací a audity.

– Náklady na daňovou povinnost jsou obrovské v absolutním i relativním vyjádření vzhledem k objemu vybraných daní. Služba na ochranu daňových poplatníků (Tax Advocate Service, úřad daňového ombudsmana při IRS) odhadla, že v roce 2006 náklady na daňovou povinnost dosáhly 193 miliard dolarů – neuvěřitelných 14 procent z vybraných daní.

– V období let 2001 až 2008 byl zákon o dani z příjmů změněn více než 3250krát.

– Vyhlášky, které vydává federální ministerstvo financí a jež vysvětlují význam zákona, jeho použití a precedenční soudní případy, nyní mají 25 svazků a zaberou více než 2,7 metru.

– „Složitost zákoníku má perverzní důsledky,“ uvádí zpráva IRS. „Na jedné straně poplatníci, kteří se poctivě snaží dostát svým zákonným závazkům, nevyhnutelně dělají chyby, takže někteří přeplácejí a jiní jsou vyšetřováni pro nechtěné daňové úniky. Na druhé straně jsou sofistikovaní poplatníci, kteří zneužívají děr v zákoně, aby snížili svoji daňovou povinnost.“

Masa regulací

Zákon o dani z příjmu je jen špičkou ledovce, pod níž se skrývá další masa federální a státní regulace. Pravidelná publikace Ten Thousand Commandments (Deset tisíc přikázání) se snaží vyčíslit objem regulace a její celkové náklady. Regulace se týká všech oborů lidské činnosti, kromě daní například zdravotnictví, telekomunikací, financí či obchodu. V letech 1993 až 2013 bylo zveřejněno 90 836 federálních vyhlášek.

Nikdo neočekává, že se zákony a vyhlášky v moderní společnosti vejdou jen na pár set stránek a že jejich dodržování bude hračka. Náklady na dodržování všech vyhlášek ve Spojených státech amerických však činily v roce 2014 podle odhadu Competitive Enterprise Institute okolo 1880 miliard dolarů. Téměř stejně jako součet zisků amerických podniků před zdaněním. Anebo více, než kolik představoval HDP Indie či Kanady, popřípadě dvanáct procent amerického hrubého domácího produktu.

Ze stejného zdroje pochází Anti-Democracy Index, poměr počtu podzákonných norem (vyhlášek a předpisů, které vydaly nevolené úřady a agentury) k počtu zákonů schválených Kongresem a podepsaných prezidentem. Ten dosáhl čísla 29, což dává představu o složitosti amerického právního systému.

Pro Evropu podobné kalkulace zatím chybějí (v Praze ani v Bruselu se do této práce zřejmě nikomu nechtělo), a proto nelze srovnávat. Lze jenom litovat ubohé Američany a pochvalovat si stručné a jednoznačné zákony a vyhlášky v Česku v kombinaci s osvícenými evropskými směrnicemi.

Na závěr hlavní pointa příběhu o složitosti zákonů a vyhlášek. Řekli jsme si, že poválečný růst americké ekonomiky lze vysvětlit pouze dvěma faktory. Zhruba do roku 1980 stačil jediný: celkový dluh. Poté přibyl druhý, jímž je složitost daňové legislativy. Od konce sedmdesátých let je růstový potenciál nominální americké ekonomiky (nezaměňovat s krátkodobými výkyvy reálného HDP) přímo úměrný dluhu a nepřímo úměrný logaritmu počtu stran daňových zákonů.

Tento model funguje lépe než cokoli, co najdete v učebnicích makroekonomie a ekonometrie. Vysvětlení zpomalení růstového potenciálu americké ekonomiky pomocí dluhu a logaritmu byrokracie je stejně jednoduché jako šokující.

Vzniká otázka, zda nepřímá úměra hospodářského růstu a byrokracie (vyčíslené logaritmem počtu stran zákonů) není jen shoda okolností. Je zpomalení růstu hrubého domácího produktu a produktivity způsobeno vyčerpáním inovačních příležitostí, jak tvrdí Robert Gordon, anebo jde o příčinnou souvislost? Nabízí se hypotéza, že inovační tempo klesá s nárůstem byrokracie. Přinejmenším pro výzkum v oblasti farmacie to platí. Kdyby ve třicátých letech platila stejná pravidla pro testování léků jako nyní, byli bychom dodnes bez penicilinu.

Dvě hlavní síly

Největší supervelmoci USA vládne podle její ústavy prezident, do něhož je vtělena exekutivní moc. Zákony tvoří dvoukomorový Kongres. Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché. Exekutivní moc prezidentského úřadu může v praxi podléhat osobním preferencím prezidenta. Jak jsme mohli vidět na příběhu zkázy Světového obchodního centra, Spojeným státům americkým občas vládne náhoda, která rozhoduje, zda prezident vyhodnotí tu, či onu strategickou informaci jako podstatnou.

Dále USA vládne složitost vládních agentur a jejich kompetencí a složitá komunikace mezi nimi. K prezidentovi se v roce 1996 nedostala informace o možnosti dopadení Usámy bin Ládina. Shoda okolností posílená složitostí mechanismu federální vlády vyvolává někdy pocit, že USA řídí tajné spiknutí.

Složitost se negativně projevuje nejen v řízení státu, ale i v soukromé sféře. Počínaje daněmi z příjmu a konče regulací vědeckého výzkumu, moderní svět se stává natolik složitým, že aplikace nových myšlenek vázne. Proto vázne i tempo produktivity. Než inovace probublá do praxe bažinou zákonů, vyhlášek a předpisů, uplyne velmi dlouhá doba.

Složitost a náhoda jsou tedy dvě hlavní síly ovládající nejen USA, ale i celý dnešní západní svět. Volby jsou pak pouze jiným způsobem, jímž všemocná náhoda projeví svoji vládu.

Autor je předseda představenstva investiční společnosti Partners

LN, 10.4.2016

Nová ústava.cz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


I. Schlägel
9:19
18.4.2016

B. Rybák
22:27
17.4.2016

J. Kyselková
18:15
17.4.2016

A. Hrbek
8:50
17.4.2016

L. Novák 475
16:38
17.4.2016

M. Pivoda
17:56
16.4.2016

L. Novák 475
0:52
17.4.2016

M. Pivoda
14:35
17.4.2016

V. Vaclavik
11:14
16.4.2016

L. Novák 475
0:50
17.4.2016

P. Dvořák
3:00
16.4.2016

P. Lenc
9:59
16.4.2016

J. Vintr
8:40
17.4.2016

počet příspěvků: 34, poslední 20.4.2016 12:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.