25.6.2019 | Svátek má Ivan


UDÁLOSTI: Pravda, Láska a Andrej Babiš

3.6.2017

Evropská lidová strana navrhla před časem, aby se Evropský parlament zabýval bodem „Riziko politického zneužití médií v České republice“. Na projednání bodu byla prý už delší dobu shoda, bude se konat ve středu 31. května a má být uvedeno prohlášením Evropské komise. Parlament má přijmout k tématu právně nezávaznou rezoluci. Ještě předtím, v úterý navečer, je projednal parlamentní Výbor pro občanské svobody. K jednání byli zjevně za Českou republiku přizvání náměstkyně ministra kultury Kalistová, šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery a předseda Syndikátu novinářů a komentátor Hospodářských novin Adam Černý. (Chtěl jsem původně jednání výboru jako jeden z publika navštívit, ale když vyšlo najevo, že kromě těchto pozvaných obhájců českých národních zájmů si tam nikdo z ČR ani neškrtne, zůstal jsem raději doma a napsal jsem na základě své přípravy tento text, který tímto všem třem reprezentantům dedikuji).

Čeští europoslanci se k projednávání postavili zdrženlivě až odmítavě. Domnívají se, že je nešťastné a kontraproduktivní přenášet na půdu EP věc, která prý je v ČR předmětem politických jednání a řešení (Pavel Telička, ANO), obávají se, že to bude obrovská ostuda pro ČR, která je ekonomickým tygrem EU a bude vnímána jako „země třeba z Balkánu“. Pět českých europoslanců se dokonce obrátilo na předsedu frakce ELS s požadavkem na stažení bodu z programu schůze. Podle autorky dopisu posl. Šojdrové si Česko „problémy kolem střetu zájmů“ umí vyřešit samo.

Je zjevné, že Česká republika musí být s to řešit si své problémy (taky) sama. To ale vůbec neznamená, že nepotřebuje pomoc, jakou by znamenalo projednání tématu Babiš na veřejném fóru nadaném velkou vážností, kde budou mít i čeští zástupci možnost říci si své a k němuž pak může být ve veřejnosti širší diskuse. Téma je totiž daleko širší, než „střet zájmů“ a „riziko(!) politického zneužití médií“. Rád bych k němu přispěl těmito řádky.

I. Celé dohromady je to jeden skandál

V souvislosti s Andrejem Babišem se u nás mluví o způsobu, jak kdysi v devadesátých letech minulého století přišel ke svému obrovitému majetku, o problému evropských dotací pro rekreační a vzdělávací středisko „Čapí hnízdo“, o využití tzv. „korunových dluhopisů“. Řeč je o skandálech. Ve skutečnosti je skandálem celý politický fenomén Andrej Babiš: zároveň obří firma, silné politické hnutí i mohutná mediální lobby účinkující jako útočný mocenský nástroj. Toto mocné uskupení má zároveň jednoduchoučkou, ale působivou ideologii, kterou se vymezuje proti „Starým pořádkům“, do nichž čelní Babišovi stoupenci už dnes fakticky zahrnují uplynulých 27 let, tj. celý polistopadový demokratický režim. Tehdy nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek (tj. „Nové pořádky“). To vše je provázeno populistickými řečmi o prohnilosti „standardních stran“, o parlamentu jako žvanírně a o potřebě regulace rozpravy i volitelnosti poslanců. Ideologie má mesianistické rysy. Proti těm, co prý od počátku své životní dráhy sedí v parlamentu a mlátí prázdnou slámu, stojí lidé, kteří se pohybují v praktickém životě a tvoří hodnoty. Její součástí je tedy i pohrdání politikou (politika není práce).

V těle křehké a nedokonalé české polistopadové demokracie se rozvalil vetřelec, kterému současné české demokratické strany zatím nejsou schopny vzdorovat. Je to podobné, jako když se v hnízdě pěniček vylíhne mladá kukačka.

Problém je v tom, jak se v jednom mocenském uskupení prolnula veliká hospodářská, politická i mediální moc. Něco podobného se v nábězích stávalo a stává i v zavedených západních demokratických společnostech, ale nikde a nikdy (a ani v Polsku a v Maďarsku) to nevyrostlo do tak nebezpečné podoby. V původně demokratickém prostředí je porušena rovnost subjektů v politické soutěži. Politické prostředí, spočívající v Evropě odedávna na rovnováze a vyváženosti sil, se vychyluje směrem k mocenskému monopolu a totalitě. Demokratické společnosti bývají proti podobným hrozbám vybaveny jakousi imunitou, mnohaletou politickou kulturou. Takže mnoho lidí ví, že strany, které jsou zároveň podnikatelskými subjekty, je třeba nevolit; dále že noviny, které jsou mocenským nástrojem politického uskupení, nejsou ani slušné, ani čtenářsky atraktivní. A štítí se proto taky v podobných útvarech pracovat.

U nás je bohužel tahle imunita velmi slabá: česká společnost byla v nedávné minulosti na mnoho let vytržena z evropského, západního prostředí a ztratila své historické zakotvení. Lidé snadno uvěřili utopickým projektům, jejichž cílem bylo učinit je snadno manipulovatelnými. Jeden takový zažíváme i teď. A chybí jim často přesvědčení, víra v tom nejobecnějším smyslu, tj. víra, že existuje něco, co zatím ještě není, a přitom má být, a že je povinností lidí činit z toho, co ještě není, vytrvalou prací a občas i za cenu obětí hmatatelnou skutečnost. Vnášet to, co je zatím jen ideálně, potenciálně, do reálného světa a do života. Víra, která je zcela osobní, ale zároveň lidi zavazuje a svazuje ke společnému úsilí. U nás převládá skepticismus, cynismus, pragmatismus v tom nejhorším slova smyslu.

Může se tedy stát, že se formálně vzato demokratickou cestou vytvoří a na dlouhou dobu stabilizuje něco, co nemá s demokracií vůbec nic společného. Je pravda, že je u nás řada lidí, kteří jsou ochotni a schopni tomuto vývoji vzdorovat. Ale vůbec není pravda, že nepotřebujeme pomoci a že ji můžeme tam, kde se nám nabízí, beztrestně a nadutě odmítat.

II. Od parlamentní demokracie k prokurátorskému a policejnímu státu

Už od poloviny devadesátých let minulého prostředí panuje u nás zejména v kruzích blízkých Václavu Havlovi přesvědčení, že hlavním neduhem české politiky a české společnosti všeobecně je nedostatek morálky a že je třeba tu morálku do společnosti usilovně cpát jako prejt do jitrnic. Ve skutečnosti je to naopak: základním problémem české společnosti vlastně už od listopadového převratu je nefunkční demokracie, nefunkční demokratická politika. Jakmile vyprchalo prvotní opojení a všeobecná dobrá vůle (a že něco podobného rychle vyprchá, s tím se musí předem počítat), mění se demokratická politika v to, čím je odjakživa a co je v pořádku: ve vleklou sérii nepřetržitých krizí, jež je nutné zvládat. Na tom, jak je umí řešit, se demokracie osvědčuje. U nás je příznačné, že ze všech vlád, vzniklých v České republice z voleb, disponovala jen ta první opravdovou a dostatečnou parlamentní většinou. Rostoucí korupce a morální selhávání politiků byly jen důsledkem politicky velmi nestabilního prostředí. „Morálka“ sama o sobě, odtržená od osobního přesvědčení a víry a od každodenního prověřování v praktickém životě (a tedy i v politice), je jen soubor dutě ušlechtilých a kýčovitých floskulí, je k ničemu.

Zároveň u nás jako dědictví minulosti převládá přesvědčení, že politika je něco samo o sobě nízkého, špinavého a nedůstojného, co musí být pod neustálou a přísnou kontrolou (upozorňuji, že zakladatelé české demokratické politiky, zejména Masaryk, si to tenkrát, když českou demokratickou politiku zakládali, ani náhodou nemyslili). A že se tedy politika na vnášení „mravnosti“ do společnosti jako nespolehlivý a nepraktický prostředek dvakrát moc nehodí. Proto byla vymýšlena a zpočátku jen občas praktikována jiná, „přímá“ cesta. Základem morálky jsou přísné zákony, na jejichž dodržování dohlíží neúprosné „orgány činné v trestním řízení“. O spolehlivý tok informací mezi orgány a veřejností (práskání) se pak starají bdělá média. Vůbec nepochybuji, že za tímto projektem stály ty nejčistší úmysly. Dařilo se však jen do značné míry ochromit politiku, protože ona (a ne policie) má pečovat o vyrovnávání zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti.

Tak v lůně polistopadové demokracie záhy vznikly zárodky orwellovského Ministerstva pravdy a v některých médiích (Respekt, Mladá fronta Dnes) zárodky taktéž orwellovského Ministerstva lásky. Důsledkem byly obří úniky informací z otevřených policejních případů do veřejnosti (nešlo o nekalou činnost kmotrovských mafií, ale asi a aspoň zčásti o dobře míněný pokus napravit údajnou nedokonalost demokratické politiky), pokusy o lynčerské procesy (případ Srba), Kubiceho zpráva. Vyvrcholením byla nakonec na prahu dnešní vleklé politické krize ideologická konstrukce „korupční hydry“, která prorůstá českým podnikáním, politikou a snad i justicí a ohrožuje demokratické pořádky v České republice. Přišli s ní (někteří) policisté a státní zástupci a pod tímto praporem se rozvinuly policejní akce, v jejichž důsledku padla vláda a otevřela se cesta k moci Andreji Babišovi. V létě a na podzim loňského roku pak exekutiva a legislativa (premiér, ministr vnitra, Poslanecká sněmovna) jen s nejvyšším úsilím a prozatím zabránily tomu, aby se orgány činné v trestním řízení (zatím tedy „některé“) mohly stát „nezávislým“ autonomním útvarem a úplně se vymkly zpod demokratické kontroly. A zase: snahy o „nezávislé orgány“ měly mohutnou podporu Andreje Babiše a jeho hnutí. Zatím se to tedy nepovedlo - po podzimních volbách do PS bude nejspíš všechno jinak.

A konečně: v dosud neuzavřeném soudním procesu s Petrem Nečasem (případ „poslanecké trafiky“) jde o to, zda jsou státní zástupci a policisté oprávněni zkoumat, nakolik se jednání občanů shoduje se zájmy všeho lidu a s jejich nejlepším vědomím a svědomím, a z nesouladu pak vyvozovat trestně právní důsledky. Pokud by se prosadilo tohle, otvírá se doširoka brána k politickým procesům. Hlavní roli pak nebudou hrát politické strany, vláda, parlament a svobodná média, ale policie, prokuratura, kompromitace, mediální skandalizace politických odpůrců.

Je to jiné, „nestandardní“, netradiční pojetí politického zápasu, soutěžení a dialogu. Nikoli stará, zkostnatělá a fádní parlamentní demokracie, ale mladý, svěží a čiperný prokurátorský a policejní stát. A ten stát musí někdo řídit. Hádejte, kdo to asi bude? Policisté a státní zástupci určitě ne, jsou to výkonné složky a z povahy věci na to nemají.

30. května 2017; psáno pro Echo 24

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



TEST PLEN: Deset miminek jim dalo pořádně zabrat
TEST PLEN: Deset miminek jim dalo pořádně zabrat

Maminky z eMimina otestovaly nové plenky Pampers z řady Premium care. Nejmenší miminka i větší batolata je podrobila důkladnému zkoumání. Prošly Pampersky zátěžovým testem?

Diskuse


M. Starý
20:28
4.6.2017

M. Prokop
22:08
4.6.2017

M. Prokop
16:06
4.6.2017

J. Mrázek
10:40
4.6.2017

J. Kyselková
19:28
3.6.2017

K. Loskot
1:08
4.6.2017

J. Kyselková
16:38
4.6.2017

V. Čermák 376
17:20
3.6.2017

V. Klepetko
8:33
4.6.2017

F. Navr8til
14:32
3.6.2017

K. Loskot
12:53
3.6.2017

J. Chaloupka
13:14
3.6.2017

F. Doušek
10:46
3.6.2017

K. Loskot
18:43
3.6.2017

F. Doušek
21:20
3.6.2017

K. Loskot
1:01
4.6.2017

F. Doušek
9:05
4.6.2017

J. Berger
10:30
3.6.2017

H. Malichová
8:58
3.6.2017

K. Loskot
8:45
3.6.2017

D. Polanský
8:32
3.6.2017

P. Lenc
7:47
3.6.2017

T. Kubín
1:48
3.6.2017

P. Maleček
1:35
3.6.2017

počet příspěvků: 41, poslední 4.6.2017 10:56









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.