Mladá fronta Dnes začala zveřejňovat texty, v nichž spisovatelky a spisovatelé čtenářům popisují, v čem vlastně žijeme a co nás čeká. Nejsem spisovatel, a tak si dovolím jen pár poznámek k článku Michala Veiwegha Ráj to napohled, který vyšel 11. února. Předem připomínám, že debatu zahájila 28. 1. spisovatelka Petra Hůlová. Vyjádřila krajní znechucení ze současné situace: víra v budoucnost jako dálnici ke štěstí je v čudu, "Evropa" je sice jako protektor lepší než "Rusáci", ale to už dnes nikoho nedojme. Systém, který si říká demokracie, má u nás k pravé lidovládě sice daleko, ale kdyby tu skutečně byl u moci lid, bylo by to ještě horší, "neb jsou to většinou volové". K tomu je třeba podotknout: představa, že veřejnost se skládá převážně z volů, vede nutně k podpoře autokratického vládnutí, které se příliš neosvědčilo. A pokud si někdo uchová i v dospělém věku pubertální přesvědčení o budoucnosti jako o dálnici ke štěstí, bude samozřejmě krutě zklamán. Proti autorčinu skoro programovému škarohlídství se pak ohradil v Lidových novinách Petr Zídek, poukázal mj. na to, že srovnávat "Evropu" s "Rusáky" (zřejmě EU se SSSR) je nesmyslné, Evropa jsme i my.

Michal Viewegh se zastal paní Hůlové. Zídek jí vytkl, že staví na emocích, Viewegh píše, že on taky, ale má je podložené každodenní četbou dvou českých deníků. A zmítá jím "nevěřícný vztek", jehož výrazem jsou zjevně tyto řádky: "Česká republika se nachází ve vrcholném stadiu mafiánského kapitalismu. Dobře organizované skupiny zkorumpovaných politiků, státních úředníků a šéfů polostátních kolosů za pomoci štědře placených právnických kanceláří a karibských poradenských firem zemi za bílého dne systematicky vykrádají a o další miliardy ze státního rozpočtu i z dotací Evropské unie přicházíme kvůli pražským, severočeským, jihočeským, středočeským, plzeňským a dalším kmotrům." Příklady, které uvádí, mluví o tom, kde a kdy kdo s kým cestoval a kde se kdo s kým sešel. Za příklad krádeže uvádí mj. prezidentovo chilské pero, což je sice mimořádně směšná a trapná historka, ale žádný tunel. A samozřejmě generalizuje: kradou zbrojaři, exministři, právníci, starostové: všichni? Kolik je těch, co kradou?

V novinách, které vycházejí v demokratickém prostředí, se píše v převážné většině o negativních případech, chvála nebývá častá: je to příznak svobody. Protože noviny většinou zaujímají v politickém konfliktu tu nebo onu pozici, bývají někdy jednostranně útočné: stejně jako důvěřujeme, že "lid" lze přesvědčit o tom, co je správné a co ne, důvěřujeme i tomu, že vyvážený obraz vznikne ve svobodném mediálním prostředí. A že mediální aféry nekončí happyendem (jako na první pohled mediální štvanice v totalitních režimech) a že novináři jsou napadání, je ve svobodném prostředí normální. To prostředí jim zaručuje i právo se bránit.

Viewegh uvádí i pozitivní příklady: ministr vnitra, pražský primátor, premiér. Ale i na každém z nich prý ulpělo něco z politické špíny. Jistě, náš svět není dokonalý, je v něm smíchán koukol s pšenicí. Česká republika se od svého vzniku zmítá ve vážných problémech. Základní otázka je: má být smyslem věcné kritiky případ od případu spravedlivé posouzení a hledání cesty k nápravě, která je ve svobodném prostředí možná, i když obtížná (proč by taky měla být snadná?). Anebo máme propadnout kocovině z toho, že "dálnice ke štěstí" se nekoná, a propadat hysterii?

Módní vlny "rozhořčení" končí v lepším případě v písku, v horším masovým krveprolitím. Lidé si představovali něco nového, lepšího, nevědí přesně co, a taky proto jsou teď bezmezně zklamáni. Pod jedním praporem se sdružuje pestrá společnost od fotbalových rowdies a neofašistů přes různé děti čistého živého až po anarchisty a agresivní neokomunisty. Gorilí demonstrace na Slovensku jsou dobrý příklad. Jsme maximalisté: zasloužili bychom si přece něco daleko lepšího: proč? Tenhle svět je nedokonalý, dokonalý z něho neuděláme, jen když se budeme hodně snažit, bude možná o fous lepší. To nám ale nevoní, už zase bychom ho chtěli zbourat.

A ještě malá poznámka: kdesi v textu pana Viewegha se nenápadně krčí jméno Andreje Babiše coby příklad člověka, který adresně upozorňuje na korupci. Vzpomněl jsem si, že pan Viewegh se jako jeden z prvních přihlásil k iniciativě ANO 2011. Že by v jeho svatém rozhořčení bylo přimícháno přece jen něco politické účelovosti? Samozřejmě, na tom není vůbec nic špatného, jen by bylo poněkud směšné to zatloukat.

MfD, 14.2.2012

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.