1.7.2016 | Svátek má Jaroslava






UDÁLOSTI: Hřebíček do rakvičky lustračního zákona

2.10.2014

Ve dnech 23.-26. září projednávalo plénum Poslanecké sněmovny PČR v druhém a ve třetím čtení „Zákon o změně zákonů souvisejících s přijetím Zákona o státní službě“. Koaličně-opoziční kompromis ohledně služebního zákona byl v tu chvíli už upečen: prezident by sice mohl v budoucnu dělat brikule, ale Sněmovna by ho spolehlivě přehlasovala. Jenže bez přijetí tohoto doprovodného zákona nemůže Služební zákon fungovat. Šlo přitom zejména o zákony ohledně jmenování a odvolávání z funkcí, a to v první řadě a především o lustrační zákon. Tady byl kámen úrazu, a taky proto způsob schválení doprovodného zákona podává výmluvné a nepříliš pěkné svědectví o poslední fázi rozvratu polistopadového režimu.

Trvání na lustračním zákonu bývá označováno za „projev zastydlého antikomunismu“. Činí tak publicisté z okruhu Práva, např.Jiří Pehe nebo Lukáš Jelínek, usilující postavit dnešní nové politické uspořádání na jakémsi usmíření mezi předlistopadovou socialistickou minulostí a nedokonalou polistopadovou demokracií. Jistě, lustrační zákon je, tedy aspoň dosud byl, jakousi překážkou této symbiózy, výrazem diskontinuity mezi tím, co bylo před listopadem 1989, a tím, co přišlo poté. V pojetí těchto lidí byl předlistopadový režim prostě jinak politicky orientovaný, s výrazným „levicovým“ a socialistickým akcentem. To je ovšem nesmyslné mlžení. Před rokem 1989 jsme byli přes čtyřicet let kolonií zaostalé orientální despocie, která mněla staletou politickou tradici a dočasné převzetí výstředních (evropských) myšlenek Karla Marxe jí jen na čas účelově posloužilo (což není pro Karla Marxe nijak zvlášť lichotivé). Předlistopadový režim byl tedy socialistický či levicový v tom smyslu, v němž byl socialistický či levicový např. Džingischán, a úkol, který stál v roce 1989 před českými demokraty, byl vybudovat na troskách orientální despocie demokracii evropského typu, tak jak se vytvořila v době osvícenství, opřená o lidská práva a příkazy křesťanské lásky. Probuzení demokraté (zprava i zleva) si pokusili zjednodušit svůj úkol tím, že z minulosti přebírali celé bloky uspořádání a celé týmy lidí. Je to zároveň lidské (nelze stavět docela na zelené louce) i neproduktivní. Lustrační zákon byl jeden způsob, jak lidské přirozenosti v této věci postavit určité meze. Měl bránit tomu, aby se důležitých funkcí ve státní správě ujali mimo jiné i spolupracovníci Státní bezpečnosti, ale hlavně a především vyšší funkcionáři Komunistické strany Československa a důstojníci politické policie. Jeho smyslem bylo přispívat k tomu, aby byla jasná a viditelná hranice mezi despotickou minulostí a demokratickou přítomností. Proto byl taky soustavně cílem mohutných útoků. Tato hranice nabývá zvláštního významu dnes, kdy se minulost zhmotněná v Putinově Rusku opět zviditelňuje a zpřítomňuje a hranice mezi ní a přítomností vede středem oslabené a politicky rozložené české společnosti. V nynějším jednání v PS utrpěl zákon citelný zásah.

Dosavadní výklad lustračního zákona stál mimo jiné na tom, že se vztahuje i na funkce ministrů vlád. Rozhodující přitom bylo a je, zda je dotyčná osoba „evidována“. Z toho důvodu nemají „očišťující rozsudky“ soudů žádný význam, protože žádným rozhodnutím soudu nelze měnit podobu archivních materiálů. Prezident Zeman ovšem jmenoval Andreje Babiše do krajně významné funkce ministra financí přesto, že „evidován“ je. Zároveň je nelogické, aby lustracím podléhali ministři, ale ne už jejich náměstci či vedoucí významných státních institucí. Proto nyní při projednávání „souvisejících“ zákonů podali poslanec ODS Marek Benda a poslanec TOP09 Martin Plíšek dva pozměňovací návrhy, jejichž smyslem bylo, aby se napříště lustrace týkaly i těchto lidí.

Vládní koalice význam hlasování o doplňujícím zákonu minulý týden zjevně podcenila, a tak účast byla zpočátku méně než 150 poslanců. Oba návrhy se přesto podařilo hravě zamítnout, přestože pro ně hlasovali i lidovečtí ministři: Bendův dostal 59 hlasů ze 143, Plíškův ještě méně, 48 ze 144. Zajímavá byla jen jedna věc: zatímco všechny kluby hlasovaly poměrně ukázněně (z Babišova hnutí byl pro jen předseda klubu Faltýnek, což byla zjevně předem domluvená potěmkiniáda), klub ČSSD projevil výraznější známky nejednotnosti. Předseda strany se sice zašil, ale 10 z z 33 přítomných hlasovalo pro Bendův návrh (pro Plíškův jen 7). Pravda, mohli si to dovolit, spolehlivou většinu zajistila vládní koalici nevládní součást stávajícího establishmentu, KSČM.

Pak ovšem přišlo hlasování o doplňujícím zákonu jako o celku, a to přineslo jisté překvapení. Komunisté už necítili potřebu krýt koalici záda, a protože mají k zákonu výhrady jiného druhu, postavili se k věci neutrálně. Řada vládních poslanců absentovala a 6 sociálních demokratů se zdrželo (některé z nich lze podezírat, že tak učinili prostě proto, aby Sobotkovi zavařili), a tak zákon o dva hlasy neprošel, přestože pro něj loajálně hlasovali (až na jednoho jediného) lidovci. Tím by se celý koaličně opoziční kompromis octl v luftu. Problém se ovšem záhy vyřešil, sociální demokraté hlasování zpochybnili a po krátké masáži pak zákon napodruhé prošel, ovšem jen velmi těsnou většinou (77 hlasů ze 151).

A jaké jsou výsledky celého hlasovacího souboje?

Fakticky se posílila kontinuita dnešního nového režimu s tím předlistopadovým, a posílila jeho diskontinuita s tím polistopadovým. Stalo se tak bez velkých potíží. Nenechme se přitom klamat lidoveckým vzdorováním v případě Bendova a Plíškova návrhu. V rozhodující chvíli, kdy bylo hlasování o celku zákona výlučně v jejich rukou, se projevili jako pevná a spolehlivá součást nového režimu. Role KDU-ČSL je prostě hanebná a její hlasování pro Plíškův a Bendův návrh je obtížné označit jinak než jako populistické šaškování před vlastními voliči.

V ČSSD existují jacísi přívrženci demokracie, ale je jich zjevně málo a jsou v dezolátním stavu. Přesto mne nejednota v hlasování o lustračních záležitostech překvapila. Dokáží se tito lidé nějak politicky zformovat?

Úloha demokratické opozice v nynějším politickém systému je problematická: je úplně bezmocná a vlastně jen nechtě dodává dnešnímu politickému uspořádání ráz demokratičnosti. Pokud si snad někdo myslí, že se dnešní Česká republika podstatně liší od Orbánova Maďarska, krutě se mýlí. Je to jen rafinovanější podoba téhož, protože vláda se může v rozhodujících věcech opřít o establishment, zahrnující kromě ČSSD a ANO ještě KSČM a Úsvit. Na vládní KDU-ČSL vůbec nezáleží.

Pokud je tu do budoucna nějaká naděje, bude nejspíš jinde než v oficiózní české politice.

30. září 2014

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


počet příspěvků: 3, poslední 2.10.2014 07:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.