Evropská komise prosazuje přerozdělení uprchlíků se severu Afriky mezi členské země podle kvót. Čeští politici zleva napravo plánu vzdorují. Ani vláda není nadšena, ministr vnitra Chovanec je pro uspořádání referenda v té věci (výsledek takového referenda se dá s jistotou předem odhadnout). Poslankyně ODS Černochová je v této souvislosti na vládu hrdá, návrh kvót je prý útokem na suverenitu ČR. Vytváří se široká populistická fronta napříč politickým spektrem. K problému je třeba říci: když se začal hroutit Kaddáfího režim v Libyi, nemohl Západ povstalcům nepomoci. Tím na sebe vzal spoluzodpovědnost za to, co vznikne místo Kaddáfího brutální diktatury. Pak se hroutila jedna diktatura za druhou, Západ podporoval ve větší či menší míře vznik demokracií západního typu, přičemž jediné, čím byl ochoten přispět, bylo „know-how“ v oboru Pravdy a Lásky. Vznikly rozsáhlé totálně rozvrácené oblasti, kde státní správa ani pořádně neexistuje a není schopná plnit ani základní sociální funkce, které státu přísluší. Prosadily se v nich nejrůznější teroristické skupiny, většinou protizápadně orientované. Obyvatelstvo takových zemí nakonec nemá žádnou jinou možnost než útěk. Útěk se děje po moři do Evropy, je velmi svízelné mu bránit (a zatěžuje především přímořské země). Protože mezi migranty prosakují i např. bojovníci Islámského státu a migrační vlna spíše narůstá, hrozí destabilizace postižených evropských zemí a vůbec západní Evropy. To všechno se nás zdánlivě netýká. Destabilizace západní Evropy ovšem neobyčejně zvýší agresivitu a drzost Ruska, která se zase netýká až tolik západní Evropy jako nás. Čelit problému migrace je tedy společná starost nás i Západu. Krátkodobě to znamená, že jsme ve vlastním zájmu povinni našim západním sousedům pomoci, přerozdělovací kvóty jsou v zásadě v pořádku (je přitom možné se přít např. o jejich výši, ale to je tak všechno) – ovšem za toho předpokladu, že se začne řešit problém migrace v celku. To znamená v první řadě společnými silami zablokovat příliv imigrantů, a za druhé, střednědobě a dlouhodobě přispět ke stabilizaci rozvrácených oblastí. To poslední půjde ztuha a hraběcí rady z oboru Pravdy a Lásky určitě nebudou stačit, bude to politický úkol, bude to stát dost peněz. Hlavně by to ale znamenalo koncepčně úplně jinou politiku, než jakou byly schopna dělat USA a Evropa v této oblasti doposud. Ničím jiným než tradiční politikou se ani lidská práva zajistit nedají.

Lukáš Jelínek píše v Právu v souvislosti s prezidentskou volbou, že pokud chtějí politické strany „v budoucnu rozštěpenou společnost opět stmelit, měly by uvažovat, koho spolehlivého vyslat do klání na Hrad příště. A to se zkušeností, že okamžikem zvolení se prezident může utrhnout ze řetězu.“ Politické strany se bohužel musí taky zaobírat otázkou, aby ten vyslaný byl zvolitelný. Zvolitelný je ju nás teď –zase bohužel - jen jeden, Andrej Babiš. Pokud bude chtít, a já myslím, že bude, nebude proti němu mít nikdo jiný šanci. To za prvé. A za druhé, ať se pan Jelínek nezlobí, ale to, že se pan Zeman hned v okamžiku zvolení utrhne ze řetězu, bylo přece od počátku jasné: těm co byli proti němu, i těm, co ho volili.

Ze sloupku Alexandra Mitrofanova rovněž v Právu jsem se dozvěděl, že „mládežnické“ organizace „standardních“ demokratických stran (Mladí sociální demokraté, Mladí konzervativci, Mladí zelení Top tým, Mladí lidovci a Mladí křesťanští demokraté) se dohodli na spolupráci, především ve snaze vést mladé k zájmu o politiku. Pan Mitrofanov k tomu dodává, že jim jde o rehabilitaci politiky jako nezbytného druhu lidské činnosti a o demokracii. KSČM a ANO zůstaly mimo. Je zajímavé, že tu někdo přichází s myšlenkou, kterou od svého založení před dvěma lety prosazuje Klub na obranu demokracie. Takže: Ať se snaží, hoši. A dodávám jen: to na to přišli brzy. Skoro to totiž vypadá, že už je pozdě.

Pod titulem „Výbuch protiněmeckých vášní“ zveřejnil v Babišových Lidových novinách pozoruhodný text o průběhu tzv. divoké fáze „odsunu“ sudetských Němců historik Jaroslav Šebek. Omezím se na několik citací: „Hned po osvobození Prahy jsou zde lynčováni němečtí zajatci i civilisté. Vedle aktivních nacistů a přisluhovačů se stali oběťmi i nevinní lidé.“ (Je třeba zabránit tomu, aby byli lynčování nevinní lidé, u ostatních to nevadí.) „V živé paměti zůstaly události, předcházející mnichovské dohodě a obsazení pohraničí, i všechna válečná ponížení a traumata. Mnozí lidé byli během zimy a jara 1945 svědky apokalyptických scén, spojených s průjezdem transportů z koncentračních táborů, po nichž zůstávaly i stovky mrtvých. Pod dojmem těchto zážitků převládly emoce a touha se pomstít za způsobená příkoří. Vzedmutí vášní v té době bylo běžné…“ (dělali to tehdy všichni běžně a měli k tomu dostatečnou příčinu, tak co). „...stačí připomenout třeba americké vojáky, kteří bez soudu postříleli po osvobození Dachau 29. dubna 1945 příslušníky SS z řad dozorců na základě hrůz, které tam spatřili.“ (dělali to dokonce i Američani, tak proč bychom to nedělali i my). „Zvláště sudetoněmecká publicistika přičítá v hojné míře největší odpovědnost prezidentu Edvardu Benešovi.“ (Není třeba to brát moc vážně, to víte, „zvláště sudetoněmecká publicistika“.) „Švýcarský historik Adrian Portmann či jeho český kolega Tomáš Staněk ve svých nejnovějších výzkumech připomínají, že velkou roli během divokého odsunu hráli také vojáci československé armády, které po drastických zkušenostech z východní fronty poháněla nenávist vůči Němcům.“ (nelze se tomu divit, poháněla je nenávist po drastických zkušenostech z východní fronty, ale na druhé straně se to zase smí zmínit, když už to učinily tak úctyhodné osobnosti jako je Adrian Portmann či Tomáš Staněk). Není pak divu, že celý text končí: „Živelné vysídlování postupně ustávalo během podzimu 1945. První organizovaný vlak s vysídlenci vypravili 25. ledna 1946.“ Je to zklidňující utišení, připomínající závěrečné takty Smetanovy Vltavy.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.