Vyšla loňského roku moje knížka Pod znamením půlměsíce - taková představa, jak by asi mohl vypadat další osud Evropy, kdyby v ní někdy po přelomu století převládl islám. Dobyla si jisté skromné popularity a začaly se mi hrnout vesměs příznivé odezvy, mezi jiným i dárky v podobě dvou knížek zhruba na totéž téma. No, ne že bych si dělal monopol na možnost přeplavení Evropy cizorodým živlem někdy v průběhu tohoto století; a ne že by nebylo užitečné ji tu a tam omazat o nos v tom ohledu až příliš optimistickým politikům a intelektuálním kazatelům. V tom ohledu bych oběma knížkám nic nevytýkal. Něco jim však chybí. Něco velmi podstatného.

Připusťme, že některé evropské zemi (přesněji ve Francii, jak už je dáno národností obou autorů) je souzeno, aby v ní převládl islámský živel nad domorodým, nebo se přes ni převalila vlna hladových uprchlíků z některé na kost vyjedené světa končiny. Až potud souhlas; eventualita je to velmi dobře možná a je rozumné se na ni připravit: buď nenastane a můžeme být rádi, nebo nastane a nebudeme na ni aspoň zírat celí vyjevení. Ale co dál, ke všem bohům a démonům? Dějiny přece okamžikem převládnutí či převalení neskončí; co bude následovat? Jaký bude další vývoj? Sám jsem se jej ve své knížce aspoň pokusil naznačit, i když vím, že by to byla látka pro celý další román. Oběma zmíněným literárním dílům chybí naprosto. Ponechme zatím stranou otázku proč, a proberme si je popořadě.

Michela Houllebecqa „Podvolení“ se dočkalo v českém tisku několika recenzí navzdory své, povězme to zdrženlivě, povrchnosti i jisté uzívanosti. Nebo možná právě proto; povrchní, horkou jehlou spíchnutý příběh lze komentovat bez obav, že bude recenzent nařčen z rasismu, islamobofie a jiných vyhlášených zel. Avšak nechme hovořit knihu samu. Hrdinou „Podvolení“ je profesor literatury na pařížské univerzitě a, aspoň dle mého soudu, pěkný otrava. Jeho celoživotním zaměstnáním je bádání v díle J.K. Huysmanse, francouzského spisovatele z druhé půle devatenáctého století. Ke své hanbě se přiznávám, že jsem z knih řečeného genia nečetl ani řádek, i necítím se povolán je hodnotit; jest mi pouze divno, že někdo může den po dni a rok po roce rozpitvávat dílo jednoho dnes už pozapomenutého autora a nejen neumřít nudou, ale ještě si na tom zakládat. Mimo tuto záslužnou práci Heullebecqův hrdina v jednom kuse obcuje s různými ženštinami, což kniha do omrzení a do nejmenších anatomicko-sexuologických podrobností líčí. Do citových ne; citu je v tom unylém, neradostném obcování pramálo.

Tak by to mohlo jít dál a ještě dál, když vtom do jednotvárného – až na to obcování, ovšem - běhu hrdinova života vtrhnou dějiny v podobě prezidentských voleb. V obavě, aby se ve Francii nestal hlavou státu nějaký populista a pravicový extremista, se levicové síly spojí se stranou Muslimské jednoty, z čehož nakonec vyjde jako prezident jistý Mohamed ben Abbas. Pak už všechno jde jako na drátku: ženy jsou nuceny se na veřejnosti zahalovat, je zaváděno islámské právo, na školách se vyučuje dle islámských osnov. Člověk by řekl, že v takové situaci by nemuslimská část populace asi dala najevo nějaký odpor, aspoň roztroušený a neúčinný, ale kdepak. Sám Houllebecqův hrdina konvertuje k islámu (v tom spočívá ono Podvolení v názvu knihy), a to z ryze praktických důvodů: jednak že konverze je spojena s daleko vyšším platem (financuje Saúdská Arábie), jednak že smí mít více žen a nemusí své souložnice namáhavě lovit mezi studentkami. Jelikož nerad vyhazuji knížky, dokonce takové, o nichž vím, že je už stěží kdy vezmu do ruky, i Houllebecquova kniha nejspíš zůstane trvalým, ale neužívaným inventárním číslem mé knihovny. Kdyby se jí někomu zachtělo, může si ji u mě vyzvednout. Abych také nakonec pověděl něco příznivého: český překlad je překvapivě kvalitní, dnes už pomalu vzácnost. A víc toho není.

Druhý z knižních dárků, Jeana Raspaila „Tábor svatých“, je už trochu jiná kategorie. Předklad, abych si odbyl i tuto stránku věci, je tentokrát žalostný; je znát, že byl pořízen s pomocí počítačového programu, plný nesmyslů a nesrozumitelností. Pochopitelně je to opět Francie, k níž směřuje veškeré dění světa, to už u Francouzů jinak nejde, ale odpustil bych autorovi takto zúžený obzor v úctě k jeho nevšední předvídavosti: už v r. 1973 (datum prvního vydání) poukázal na problém neustále se zrychlujícího přelidňování právě nejchudších, nejzaostalejších končin planety. Ledaže je to tentokrát Indie, s níž asi měl autor svou poněkud otřesnou zkušenost (já také). Děj je velmi, velmi zhruba takovýto: od břehů Gangy odrazí flotila zchátralých, prorezivělých lodí na bludnou plavbu oceány, na palubách kolem milionu nejubožejších obyvatel indického subkontinentu. Nechává za sebou stopu mrtvol svržených do moře a strašlivého puchu (osazenstvo se živí vlastními lejny), nicméně pokračuje v plavbě vedena záhadným instinktem dětské zrůdy, až propuvše gibraltarskou úžinou přistane na Azurovém pobřeží poblíž Nizzy. Domácí fancouzské obyvatelstvo prchá všemi prostředky zděšeně k severu, zástupy nuzáků se vlamují do samoobsluh, rabují v opuštěných domech, konečně se tedy dočkali onoho bájného světa přebytku a sytosti, o němž slýchali ve své bědné domovině. Orgány státu horečně rokují, ale na ničem se nedohodnou, armáda se nezmůže na účinný odpor, vlivné intelektuální kruhy se rozplývají v relativizujících ušlechtilostech a jen hrstka odvážlivců se postaví přívalu na odpor, s cynickým humorem očekávajíce svůj konec. Západ už nemá duši, komentuje autor s hořkostí kapitulaci své civilizace, mimořádně vynalézavé, jediné schopné pustit se do boje s překážkami třetího tisíciletí. Kdyby se ovšem k tomu dokázala vzchopit, či ještě hůř, kdyby si to sama nezakazovala, dodal bych. Tak tomu bylo v sedmdesátých letech a tak je tomu dodnes, leda s tím rozdílem, že dnes by se internet rozezvučel příbojem rozezlené kritiky s jistým účinkem na veřejné mínění. Tento korektiv tehdy veřejnému mínění chyběl, i ubíralo se za svými intelektuálními vůdci jako ovce na porážku. Dobře chápu autorův pocit trpkosti a beznaděje.

Logika příběhu má své slabiny, jimiž se nechci zabývat. Místo toho si říkám... tak tedy Západ kapituloval, zbaběle a zbytečně, povodeň cizoty se rozlila. Dejme tomu. Ale zase: co dál? Jak si předpokládaný vítěz civilizačnho střetu poradí se svým triumfem? Co z toho vyplývá pro budoucnost... no, sám se těch konců asi nedožiju, ale našich dětí, vnuků a pravnuků ? Na to obě knihy, jedna nudně povrchní, druhá zatrpkle moudrá, odpověď nedávají, a měly by. Vyjděme z té Indie: v roce vydání Raspailovy knihy čítalo její obyvatelstvo 550 milionu duší. Dnes kolem 1,3 miliardy, neboli zhruba dvou a čtvrtnásobek. Budou tedy Indů po uplynutí dalších třiačtyřiceti let už bezmála tři miliardy? Nu, netřeba darů prorockých k předpovědi, že nebudou, dřív že zasáhne příroda strašlivou, představivosti lidské se vymykající katastrofou. A nemusí to ani moc dlouho trvat, stejně jako v případě všech ostatních překotně se přemnožujících etnik této už tak dost vyplundrované planety.

A co islám, jemuž se tak ochotně a dětinsky podvoluje Houllebecqův hrdina? Opravdu zavlaje nad západním světem či přinejmenším nad Evropou vítězný prapor Prorokův? Nebo se spíš síla islámu rozdrobí v nenávistných sektářských bojích, pro jaké se už za těchto dnů zachraňují miliony Syřanů a jiných takových do pohostinné Evropy? Nesouce si, dlužno dodat, příčinu svého neštěstí s sebou: své vědomí absolutní pravdy, svou představu nadřazenosti, své přesvědčení o konečném podřízení všeho světa zákonu islámu, jenž jest vlastním zákonem Božím. Otázka zní: máme si to nechat líbit? Máme poměřovat loktem demokracie a lidských práv kulturu, která sama demokracii neuznává a z práv jen svá vlastní, s lidskostí jaksi na štíru jsoucí? Nebo se bránit začátkům, zvlášť když už ani příliš začátky nejsou?

Obě zmíněné knihy, každá po svém, odpověď naznačily, ale nedopověděly. Učiňme tak za ně. Zachraňovat ty, kdož ať svou rozplozovací bezmyšlenkovitostí, ať lpěním na nábožensko-mocenských představách sedmého století se dostali do bezvýchodné situace, snad můžeme, pakli je to vůbec co platné. Ne však za cenu vlastního zániku. Nalézáme se na křižovatce dějin, ne-li už hodný kousek za ní; dbejme tudíž především svého prospěchu, jakož i jiní dbají. To není egoismus, to je výraz humanity. Neboť zůstane-li zachován Západ, i ostatní v něm mají svou naději, třebaže vlastní cílevědomou vůli nahradit nemůže. Nezůstane-li... pak je snad opravdu světu souzeno, aby začínal znovu od nižších obratlovců až po... člověka? No, nevím. Hospodin si napodruhé asi dá dobrý pozor, než postrčí do čela stvoření něco tak nezvládnutelného.

Hannover, 27. července 2016