Atlantik jsem už přeletěl aspoň stokrát, s rostoucím pocitem stejně vzrušujícím jako při vlezu do kterékoliv městské tramvaje.

Prozatím nejposledněji se tak stalo na ruzyňském letišti Václava Havla v sobotu 6. června - jeden měsíc a přesně sedmdesát roků ode dne, na který nikdy nezapomenu: tehdy totiž Američané, jednotky generála Pattona, v osm hodin ráno dorazili do mé rodné Plzně a já, tehdy patnáctiletý samouk-pilňáček, odspěchal do centra je v jejich jazyce vítat. Tentokrát jsem si na palubu k osvěžení přinesl květnový výtisk sličného časopisu Xantypa, v němž jsem se dočetl o totožných zážitcích kamaráda Ladislava Smočka, tamějšího rodáka téže generace, posléze dramatika, režíséra, jehož jméno je spojeno se zrodem Činoherního klubu.

Onen tehdejší nezapomenutelný den: pošmourno, poprchává, zablácené tanky dorazily na hlavní náměstí, k nim se již derou rozjásané dívčiny, některé dokonce krojované. Pak lze slyšet jakési zvuky, praskot, snad bouchavé kuličky, muži na tancích rozvážně pohybují kulomety či co tam vlastně měli, když najednou spustila palba z věže katedrály svatého Bartoloměje, poslední to hurá obstarožních příslušníků Volksturmu.

Stál jsem blízko vrat renezanční radnice, promptně do ní vnikl a z bezpečí bytelného zdiva okýnkem sledoval toto své první a poslední válečné utkání. S dodatkem i pár rodičovských pohlavků, doma pak inkasovaných, kam že jsem se to přimotal.

Nastaly nejnáramnější dny, seznamovali jsme se se žvýkačkami, s jakousi svou angličtinou jsem se vtíral na vojenská filmová představení. Objective Burma se jmenoval první můj zhlédnutý opus, Errol Flynn v hlavní hrdinné roli. Seznamovali jsme se s amerikánskými kulinárními zvyklostmi, jejich konzervami - pomazánka z burských oříšků, vepřové s jablky, kdo kdy něco tak bizárního viděl, natož aby ochutnal!

- - -

Američané pobyli asi jen půl roku a k žalu mnohých z nás zemi osvobozenou opustili. Vbrzku se dostavilo vítězství pracujícího lidu a příkaz vnímání úplně jinačí reality. Američané se stali okupanty, na rozdíl od rudoarmějců výlučně povýšených na osvoboditele. Povstali noví služebníci - například historici Karel Bartošek a Karel Pichlík. Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945 (Praha, 1951), Američané v Západních Čechách (Praha, Mladá fronta, 1953). Z takových zdrojů jsme se dozvěděli o „plánech západních imperialistů zničit a zotročit sovětská území, zničit Sovětský svaz“ (Ibid.,s.85-7).

Tito vědci též předložili plán americko-nacistického paktu: „Američtí imperialističtí žoldnéři až do posledního okamžiku umožňovali hitlerovským vrahům zabíjet stovky českých mužů podle předem dohodnutého plánu. S nacisty a SS-many se spojili v plánech, aby docílili co největší zničení naší země a vyhubení českého lidu.“ (Ibid., s.200-1, cf. 106, 188-9)

Bartošek podrobně informoval o americkém barbarství: „V mnoha případech došlo ke zbití Čecha do krvava, poněvadž na otázku „Ty Čech?“ odpověděl, „Ano, jsem Čech.... Po dobu šesti měsíců tlupy amerických žoldnéřů pustošily západní část české země. Šest měsíců mlátili, stříleli, pronásledovali český lid. Každé děcko vědělo o zvěrstvech páchaných americkými okupanty.“ (Ibid., s.131).

(Poznámka: Stejně jako mnozí původní zuřivci, Bartošek v roce 1968 získal lidskou tvář, pak snad zmizel někde ve francouzském exilu. Tyto citáty nejsou z českého originálu, ale jsou převzaty z anglického textu „Fools and Heroes: The Changing Role of Communist Intellectuals in Czechoslovakia“, autor Peter Hruby, Western Australian Institute of Technology, Pergamon Press, 1980).

- - -

Interpretace amerického zločinného počínání (avšak bez zmínky o neřestných sklonech krást Čechům jejich náramkové hodinky) prošla dalšími metamorfozami.

Verzí naprosto nejbizárnější bylo občasné tvrzení, že to Američané vůbec nikdy nebyli, ale toliko takto převlečení rudoarmějci.

V době mého letošního pražského pobytu televize uvedla dokumentární záznamy s projevy Gottwaldova nástupce, tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého, který důrazně, zřetelně prohlásil, že naprosto celá vlast byla osvobozena Sovětským svazem. Ty obře, je nám s tebou tak dobře!

Neméně zřetelně se Zápotocký v roce 1953 vyjádřil s ujištěním, že česká koruna je pevná, vzdor lživému tvrzení nepřátelských ideodiverzních vysílaček. Této prezidentské záruky se národu dostalo v předvečer vyhlášení měnové reformy, jež vedla k ožebračení veřejnosti a k revoltě právě v oné Plzni - první takový akt nevole, jenž o sedmnáct dní předešel ještě intenzivnější revoltu v sousedním východoněmeckém státu dělníků a rolníků.

Z prostředí takto uvažujících a do značné míry i přesvědčených spoluobčanů jsem posléze ven do světa zcela ilegálně upláchl.

- - -

Různého hodnocení se dostává prvním květnovým dnům. Pátý květen je pamatován jako den pražského povstání, šestý květen jako osvobození Plzně - a zákaz, aby se téhož vyřešení dostalo naší stověžaté metropoli, kdežto květnový den devátý, kdy zpráva o německé kapitulaci dorazila do Moskvy, se stal dnem oslav, jásání, vojenské přehlídky, s burácením tanků a ještě mohutnějších vozidel.

Ale oficiálním dnem svátečním se devátý květen stal teprve v roce 1965 - prý Stalinovým rozhodnutím, jež přežilo i jeho smrt v roce 1953. Stalin tak údajně nařídil z nelibosti předpokladu, že tak by se příliš zdůrazňovala role generálů, autentických vojevůdců.

Během let devadesátých se tradiční den vítězství nijak extravagantně nezdůrazňoval, ke změně došlo až za Putinova panování a iniciativy v přepisování moderní historie. „Putin Takes Credit for Defeating Fascism,“ je titul textu, jehož autor James Kirchick dřív pracoval pro Radio Free Europe v Praze. Propagandistická mašinerie Kremlu se snažila vymýtit z učebnic a všeobecného povědomí existenci hanebného paktu Hitlerova a Stalinova (spojeného zejména s jmény ministrů Ribbentropa a Molotova) s důrazem, že onen již posléze neexistující Sovětský svaz zachránil všechno lidstvo a že to byla sovětská, ale především ruská armáda, jakkoliv multietnická, od Arménců po Uzbeky, rozhodně s opomíjením zásluh Ukrajinců v nynější explozivní době. Však Kremlin neutuchá se svým zdůrazňováním, že tamější vláda páchne nacisty a fašisty. Proputinovský ultranacionalistický gang dokonce mínil uskutečnit vítěznou expedici bicyklistů přes celičkou Evropu, z čehož však sešlo nedostatkem poruzumění ze strany polských pohraničníků.

Putinovým záměrům vyšlo vstříc Wilson Center, s iniciativou zdůrazňovat éru někdejší spojenecké spolupráce. Ruské velvyslanectví se na této iniciativě značně podílelo. Došlo dokonce k distribuci stužek v barvě oranžové a černé - dekorace svatého Jiří z dob carských a v současné době symbol proruských separatistů, usilujících o likvidaci ukrajinské suverenity.

Matthew Rojansky, ředitel ústavu, zdůrazňuje, že není žádná galvanizing force, jež by tyto dvě mocnosti spojovala. Snad společné zájmy vis-a-vis islámu by si zasloužily takovou pozornost.

Značná vzdálenost zůstává v tak zásadních otázkách, jakými jsou nedotknutelnost hranic, vláda zákona, respekt pro lidská práva - čili principy, jimiž Putin pohrdá a svými činy potvrzuje. Na tomtéž shromádění se náramně uvedl i Sergej Kislyak, ruský velvyslanec ve Washingtonu. Pokládal za důležité zdůraznit své znepokojení z „obnovy (revival) nacistického smýšlení“ v řadě zemí, z nichž nijak překvapivě jmenoval Ukrajinu a baltské republiky, nijak dychtící po ztrátě své obtížně získané samostatnosti.

Přepisovatelé historie rovněž zdůrazňují své přece neexistující pro-semitské sympatie, svůj humanismus, jak přece dokázáno osvobozením koncentračních vyhlazovacích táborů na polském území.

Tyto cíle přece dobyli jen proto, že jim stály v cestě do Berlína.

- - -

Hlavním úsilím Američanů v této druhé světové válce byla ovšem pacifická oblast, nikoliv Evropa. Nicméně by si byli v Plzni zasloužili nějaký srozumitelný výraz vyjádřených díků a nikoliv onu abstraktní trapnou prázdnotu, jakoby dílo sabotáže posledního partajního tajemníka KV KSČ. Naštěstí se aspoň zrodil pěkný Pattonův pomník v nedaleké vesnici Dýšiná.

Ocenil jsem zmínku jednoho ze čtenářů mého textu o bojištích, že Sovětský svaz, velmi štědře Amerikou zásobovaný, udržoval svou neutralitu s japonským nepřítelem až do posledních dnů války, když vše již bylo rozhodnuto a takovému spojenci se umožnilo okupovat Kurilské ostrovy, kde si drží dodnes.

Konvoje neputovaly z Ameriky jen do Británie, ale i do Sovětského svazu - ze skotského přístavu Loch Ewe nebo z Reykjaviku na Islandu do sovětského přístavu Murmansk nebo Archangels, cesta 1500 nebo i víc mil dlouhá.

V době trvání paktu o spolupráci Stalina s Hitlerem zásobovala Moskva Wehrmacht pohonnými hmotami, aby se jeho tankům dobře jelo při dobývání Francie.

Od roku 1941 do 1945 víc než 800 lodí ve 40 konvojích vezlo Stalinovi zbraně, letadla, telefonní kabely, mouku, konzervy, všechno možné. Američané ztratili kolem stovky lodí a tisíce svých mužů. Edward Buhrman, jeden z přeživších veteránů z lodi Christopher Newport, v konvoji číslo PQ1 popisoval svou zkušenost: konvoj se dal na cestu 28. června 1942 a 4. července - zrovna v den amerického národního svátku - byl zasažen. Ze 40 lodí uniklo potopení jen osm.

Vzpomínám si, jak v dobách našeho budování vědeckého socialismu jeden spolužák si troufl v hodinách dějepisu poznamenat, vlastně jen vznést otázku o tomto druhu pomoci západních spojenců a tato opovážlivost se téměř rozrostla do existenční kádrové katastrofy, s obviněním, že nahrává Wall Streetu a nepřeje světovému míru.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče