21.4.2018 | Svátek má Alexandra


SVĚT: Soudek prachu jménem Jeruzalém a co teď s tím

11.12.2017

Jsem starý zlomyslník. Děsně rád pozoruji, jak politikové, novináři, intelektuální kazatelé a vůbec kdekdo vyskakují z kůže, otře-li se kdo nectnou hubou o cosi, co pokládají za nedotknutelné, a moc se u toho bavím. Jako zrovna teď ten Trump. Málem už sedmdesát let trvají tahanice kolem postavení Jeruzaléma; a všichni, kdo v té záležitosti mají co mluvit, si jsou zajedno v tom, že mezi zájmy židovského státu a Palestinců musí být zachována rovnováha, pokud už vůbec otevřeně nestraní Palestincům. A ten Trump najednou že ne. Že rovnováha sem, rovnováha tam, Spojené státy uznávají Jeruzalém co hlavní město Izraele, a hned že se tam taky z Tel Avivu postěhuje americké velvyslanectví. I vypukl nářek veliký a zubů skřípění, kdo dvě uši a hubu mezi nimi měl, jal se vypočítávat, jak hrůzné následky bude mít to rozhodnutí, jak těžce je tím narušen mírový proces a jaký je ten Trump kus blázna nezodpovědného, když takhle přikládá doutnák k sudu prachu, jímž jest od nepamětna Blízký východ… a jen já pravím: pašák, tenhle Trump! Ví, co činí, na rozdíl od jiných, majících plná ústa mírových procesů a nevědoucích, kudy a jak a k čemu teď dál.

Sám bych řekl, že mírový proces trvá-li už bezmála třičtvrtě století a ještě se ničeho nedoprocesoval, ze samého principu se doprocesovat nemůže. Že jde o jev vyplynuvší z logiky dějin mnoha tisíciletí, což se nemusí každému líbit, ale mělo by být bráno v úvahu. Že stojí-li někde soudek střelného prachu a vedle něj zažehnutý doutnák, je exploze nevyhnutelná; a když už, je lépe přivodit explozi řízenou, než čekat na samovolnou. Jako u nás v Hannoveru: naházela nám sem spojenecká letadla stovky bomb, z nichž některé neexplodovaly. Ještě teď, sedmdesát let po válce, se občas některá najde, někdy i na dost zalidněném místě. No co: přijedou pyrotechnici, milou bombu někam odvezou a odpálí. Dá to pořádnou ránu, ale jinak se nestane nic. Takový je i soudek prachu, zvaný Jeruzalém. Jestli tam teď Spojené státy přesunou svá zastupitelstva, co se stane: v palestinských městech se strhnou řevy a demonstrace, budou se pálit americké a izraelské vlajky a provozovat i jiný téhož druhu folklor, až si na ten stav všichni zvyknou, stejně jako si zvykli na tu zeď oddělující židovský Jeruzalém od arabského, jestli si ještě vzpomenete. I bude teď na pár měsíců nebo snad let ve Svaté zemi jakýs takýs pokoj, než se muslimské netýkavosti naskytne zase nová příležitost k nenávistnému třeštění. Což se bezpochyby bude opakovat i nadále, ať s Trumpovou asistencí nebo bez ní, dokud potrvá arabská zášť vůči židovskému státu a židovská odhodlanost k jeho uhájení. Vše ostatní už jsou jen hlučnější či méně hlučné následky této prapůvodní příčiny, z Evropy zaznívající návrhy mírových procesů pak jejich marným a poněkud směšným doprovodem.

V tom ohledu není zvlášť podstatné, jak se zrovna dočítám, že Palestinci pociťují otázku hlavního města Izraele jako výzvu k odporu. Co bych rád věděl: kteří Palestinci? Jeruzalémští? Už za turecké vlády byl Jeruzalém rozdělen na čtyři sektory podle náboženského vyznání: křesťansko-arabský, židovský, arménský a muslimský. Pochybuji, že by křesťanští Arabové, nejpočetnější, nejzámožnější a nejvlivnější složka jeruzalémského obyvatelstva o to nějak zvlášť stáli, být začleněni do jakéhosi palestinského státu, majícího teprve vzniknout, dopustí-li Alláh. Jediní, kdo by pro tento hypotetický projekt přicházeli v úvahu, jsou jeruzalémští muslimové, jichž ale není tolik aby rozhodovali o ostatních, aniž by bylo jisto, že si to ti ostatní nechají líbit. I zanechme darmých řečí. Ti, kdož pociťují otázku hlavního města coby jakousi výzvu, nejsou ani jeruzalémští, ani povšechně izraelští Arabové, tvořící zhruba dvacet procent obyvatelstva židovského státu, nýbrž političtí vůdcové tzv. autonomních území Předjordánska a Gazy. Kteřížto by učinili lépe, kdyby se méně starali o hlavní město Izraele a více o svou vlastní zkorumpovanost, k níž není ve světě mnoho přirovnání, o věčném vztekání mezi všelijakými Hamásy a Alfatáhy ani nemluvě.

Je ovšem podobno pravdě, že by kolem celé té záležitosti nevypukl zdaleka takový bengál, kdyby to nebyl zrovna Donald Trump, kdo ve věci izraelského hlavního města vyslovil svůj jednoznačný soud. Muž intelektuálními elitami celého Západu srdečně nesnášený, jenž kdyby oznámil světu že na topole podle skal zelený mužík zatleskal, zase by se strhla bouře nesouhlasu, odsudků a povznesených rad, jak ve věci zelených mužíků postupovati lépe a etičtěji. Je rovněž podobno pravdě, že kdyby se roku 1949 nově vzniklý stát Izrael přimkl k východníku bloku, jak s tím Stalin najisto počítal – proto také vydal československým komunistům příkaz podpořit Izrael zbraněmi – byly by dnes výše dotčené elity nadšeně proizraelské, kdežto od nějakých Palestinců by intelektuální pes kůrku nevzal. Jenže oni se, židáci, místo toho přikonili k Americe. To jim nebylo a podnes není odpuštěno.

Teď ještě čím se to všechno týká nás, kteří žijeme v bezpečné vzdálenosti od těch pranic a křiků, zase ale ne tak daleko, aby nám mohly být lhostejné. Nalézáme se v dosti již pokročilém stadiu dění, trochu nepřesně zvaného Střet civlizací; a bylo by pomalu na čase doznat si do všech důsledků, jaká je naše role v něm. Že to není role nad věc postaveného pozorovatele, rozdávajícího z výše své nestrannosti rady a odsudky, spíš že bychom měli být po čertech straničtí. Stát na své vlastní straně; a nejsme-li k tomu ochotni, náš protivník nám to velmi důrazně připomene. Jméno naší vlastní strany pak jest Západ; jeho malou, ale velmi významnou částečkou ten ostrůvek klidu a prosperity v rozšíleném pekle, prostírajcím se od břehů severoafrických po svahy Hindukúše. Vím, že co teď napíši, půjde proti srsti současnému téměř povinnému názoru; ale nechali jsme ve své povýšené snaze o absolutní spravedlnost na holičkách už dost zemí, aniž by tím bylo komukoliv pomoženo. Krásnou a bohatou Jižní Afriku i úrodnou a spořádanou Rhodesii, dnes hladový blázinec jménem Zimbabwe, poklepávajíce si samolibě po rameni jsme přenechali zvůli různých diktátorů a diktátůrků dlouhou řadu zemí Asie a Afriky, nazývajíce úpadek své vůle dekolonializací… nedopusťme teď, huby plné mírových procesů, aby se k tomu seznamu přiřadil také Izrael.

Domnívali jsme se v onom zlomovém roce 1989 – sám jsem se domníval -, že pádem sovětského režimu je konec mocenským blokům a tahanicím mezi nimi, čemuž pan Francis Fukujama ve své knize dokonce udělil název: konec dějin. I zdálo se být všechno dobré. Jenže ono houby dobré. Zápolení Západu s postsovětským Východem… no, ne že by úplně zaniklo, jen trochu ustoupilo do pozadí. Místo něj vyvstal Západu jiný, řekl bych obtížnější a dlouhodobější protivník: rozporuplná, ale sebejistá ideologií islámu. Pravověrný muslim je přesvědčen o vlastnictví jediné, nade vše postavené pravdy, na níž už není dál co zlepšovat či reformovat; navzdory tomu čehokoliv užívá, nic není plodem jeho vlastní invence, všechno od těch čepic a kalhot až po internet a televizi, o kalašnikovech a výbušninách pomlčivše, vše je vynálezem nevěřících. To ho plní pocitem křivdy. Jak to, že nám, jimž byl dán do vínku ve všem všudy dokonalý životní návod, nehce nic pořádně fungovat, všude jen rozpad a rozklad; a zapřeme-li svou hrdost a převezmeme od nevěřících, co funguje u nich, tu jejich demokracii třeba, i z té se stává šaškárna… To přece nemůže být samo sebou, jistě je v tom nějaký židovský nebo křižácký švindl! I vykročí jedinou cestou k zarovnání té nespravedlnosti, již od věků zná a rozumí jí: cestou války. A necítí-li se k ní prozatím dost silný, aspoň cestou řevů a demonstrací, házení kamenů a pálení vlajek, jak již zmíněno.

Není na světě druhé tak rozkladné věrouky, jakou představuje islám. Má-li tu sílu, mocí dobývá jednu zemi po druhé; nemá-li ji, obrací se sám proti sobě. Jakž i vidíme. Blízký východ, kolébka nejstarších civilizací světa, skýtá neradostnou pdívanou: Sýrie v naprostém rozkladu, v témže, jen o málo lepším či horším stavu Irák, Libye, Somálsko, Jemen, Súdán, proudy běženců prchajících z té bezvýchodnosti do zatím ještě blahobytné Evropy, berouce si příčinu svého neštěstí s sebou… a jen Izrael, to nevelké územíčko na východním břehu moře Středozemního, si s bezpříkladnou statečností hájí svou svobodu a demokratický řád. Neměli bychom mu podrážet nohy jalovými řečmi o rovnováze, jíž v těch končinách nikdy nebylo, není a být nemůže; a má-li se Jeruzalém stát hlavním městem Izraele, ať se jím spánembohem stane. Každá jiná alternativa by byla jen přesunem okolního zmatku na půdu té dosud tak úspěšně spořádané země, předmostí západního životního stylu v orientálním blázinci. Našeho vlastního stylu, kdyby to pořád někomu nechtělo jít do hlavy. Jsme příslušníci křesťansko-židovské civilizace; važme si jí, hleďme si jí, byť by to i mělo znamenat porušení jakýchsi posvátných zásad. Neboť zásady jsou dnes takové, zítra onaké, ale za civilizaci Západu není náhrady. Nebo vidí někdo někde nějakou? Kterou, u vousu Prorokova?

Hannover, 9. prosince 2017



Diskuse


V. Klepetko
23:26
11.12.2017

J. Cervenka
22:33
11.12.2017

J. Kanioková
20:35
11.12.2017

J. Kanioková
Re:
20:43
11.12.2017

P. Jansky
18:22
11.12.2017

J. Mrázek
14:07
11.12.2017

M. Prokop
14:59
11.12.2017

J. Vintr
19:44
11.12.2017

A. Alda
13:09
11.12.2017

V. Student
13:15
11.12.2017

M. Prokop
15:00
11.12.2017

J. Jurax
0:07
12.12.2017

M. Adamski
12:59
11.12.2017

M. Valenta
13:29
11.12.2017

J. Sova
15:21
11.12.2017

V. Student
11:31
11.12.2017

J. Mrázek
14:11
11.12.2017

V. Student
16:08
11.12.2017

J. Kanioková
20:31
11.12.2017

S. Netzer
20:47
11.12.2017

R. Neveselý
21:38
11.12.2017

S. Netzer
21:43
11.12.2017

J. Jurax
0:10
12.12.2017

J. Hanzal
Ano
10:25
11.12.2017

A. Alda
10:23
11.12.2017

O. Prokop
9:43
11.12.2017

P. Přibyl 090
9:19
11.12.2017

J. Schwarz
8:38
11.12.2017

P. Lenc
8:05
11.12.2017

D. Polanský
7:29
11.12.2017

M. Šejna
7:36
11.12.2017

S. Rehulka
8:29
11.12.2017

O. Zuckerová
11:50
11.12.2017

M. Drašner
8:33
11.12.2017

M. Šejna
8:59
11.12.2017

M. Šejna
7:27
11.12.2017

R. Tesařík
8:45
11.12.2017

M. Šejna
9:04
11.12.2017

P. Svobodný
9:49
11.12.2017

M. Šejna
10:51
11.12.2017

A. Nový 840
10:15
11.12.2017

A. Alda
10:26
11.12.2017

M. Šejna
10:57
11.12.2017

A. Nový 840
11:05
11.12.2017

M. Prokop
10:39
11.12.2017

M. Šejna
12:28
11.12.2017

J. Cimbalnik
6:49
11.12.2017

B. Michal
6:11
11.12.2017

L. Bystrý
2:38
11.12.2017

J. Fridrich
6:25
11.12.2017

A. Nový 840
10:22
11.12.2017

A. Nový 840
10:43
11.12.2017

L. Bystrý
13:32
11.12.2017

M. Jandáková
.
0:24
11.12.2017

M. Jandáková
0:25
11.12.2017

H. Lukešová
0:35
11.12.2017

J. Vintr
0:39
11.12.2017

M. Jandáková
1:04
11.12.2017

B. Michal
7:02
11.12.2017

počet příspěvků: 92, poslední 12.12.2017 08:33









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.