Pěkně do kroku směrem k pokroku! Občas se nám to náramně vyplácí, jak si například připomeneme při pohodlném pochodu s kufrem na kolečkách. Dřív jsme se s takovými břemeny museli vláčet, až tedy do okamžiku, než něčí hlavu napadla ona samozřejmost a od té doby máme o kolečko víc. Před půl stoletím se zrodila revoluce jménem containerization s obrovským dopadem na námořní dopravu. Ta vede k výstavbě stále větších lodí. Na ty mamutí, v délce téměř půl kilometru, se dá naložit devět tisíc takových kovových velekrabic. A tuhle novinku, jež zlevnila dopravu padesátkrát, vymyslel outsider, bez zkušenosti s takovým druhem počínání.

Čímž se takto oklikou dostávám ke košatění starého, doslova muzejního nápadu, totiž shromažďovat památky naší minulosti a tak pečovat o paměť národa. Populárním se stává zopakování slavných bitev, historických utkání, například na našem moravském Slavkově, dějišti Napoleonova triumfu.

Vznikly skanzeny, navštivme Rožnov pod Radhoštěm prohlédnout si valašské domečky. Pár minut od mezinárodního letiště v Manile si cestující v tranzitu mohou prohlédnout NAYONG PILIPINO neboli „filipínskou vesnici“ v doslovném překladu.

Na čtyřiceti hektarech tam mají celé archipelago v kostce, s typickou architekturou, s kulturou od provincie k provincii – vesnice z Mindanaa, chatrče Igorotů, donedávna to čilých lovců lebek. Zruční řemeslníci na místě vytvářejí své produkty, konají se tam festivaly, všelijaké tanečky v náramně upraveném terénu , též s hrozivou sopkou v pozadí. Zájemce si tak může udělat dost věrohodný dojem, aniž by se musel obtížně plahočit do dálav.

Spojené státy americké, relativně mladičká republika, si to své neveliké dějinné dědictví snaží udržovat s překvapivě značnou důkladností. Došlo k pečlivé obnově a zachování koloniálmí podoby Williamsburgu, města ve Virginii. Jsou tam teď původní budovy, obchody, soud, zájezdní hostince na víc než kilometrovém prostoru. A poněvadž tohle je ona tzv. living history, dojem zašlých časů pomáhá vytvářet personál, oblečený a počínající si tak, jak osmnácté století vyžadovallo. V nynější době politické korektnosti, zdůrazňující patrně věčnou vinu bělochů, po Williamsburgu se pohybují otrokářské patroly ve snaze lapit a bičovat uprchlé černochy. Představení jsou natolik věrohodná, že děri návštěvníků se děsí a jejich rodiče se na herce – násilníky vrhají a snaží se jim vyrvat jejich falešné muškety.

Nebo návštěvníci bývají pouze zmateni, jak jsem si ověřil v Plymouthu, stát Massachusetts, místu vylodění prvních Poutníků v roce 1619. Turisté se tam pokoušeli dorozumívat a konverzace vázla. Údajní obyvatelé osady – ve skutečnosti studenti, výtečně obeznámení s historickými reáliemi – odpovídali pouze na otázky zvládnutelné zkušeností doby odjezdu z Evropy. Takže třeba nemohli posloužit názorem na osobnost ještě nenarozeného George Washingtona. Konverzačnímu zádrhelu jsem odpomohl tehdy čerstvými zprávami o pražské defenestraci. Jména hradních funkcionářů Martinice a Slavaty jim sice nic neříkala, ale věděli, že umřel král Matyáš a že v Čechách došlo k volbě Zimního krále Fredericka.

Co si zakonzervovat duch doby nedávné, získat tak účinné antinostalgium, výtečný přípravek proti amnésii? Vytvořit si skanzen totality mě napadlo, ještě dřív , než než jsem se dočetl o podnikavci v bývalé Dederonii, realizujícím právě takový nápad – zoologickou zahradu vědeckého socialismu. U rezervace závory, za nimi příležitost vychutnat totalitní časy. V restauracích sprostá obsluha, fronty před obchody s prázdnými pulty, na rozích policie, kontroly se všemi slastmi standardního občanského ponižování. Za příplatek též možno inkasovat pár facek a pár hodin pobytu v kobce předběžného zadržení. Něčeho takového se ale přetěžko dočkáme v České republice – unikátu, v němž strana lidí zvláštního ražení dosud nevymřela, ba stále se těší trapně značné popularitě. O to víc mě pak těší některé existující dokumenty o zlobě a tuposti té doby – například cédéčko „Soudruzi, to není fakt, to se opravdu stalo!“ (Supraphon, 2004).

Nejsme ale omezováni konzervovat si jen vlastní minulost víc či méně dávnou.

Lze vytvářet repliky přítomnosti vzdálených kontinentů. Místo obcházení klecí v zoologické zahradě vytvořit si oázu, kde zvěř si volně pobíhá a my kolem popojíždíme v našich bezpečných limuzinách, do nichž se lítý lev nevrhne a slon nám kapotu neprošlápne. Takových míst máme v Americe několik a již prý něco takového existuje i v Čechách.

Disney vytvářel v Kalifornii, na Floridě a v řadě končin světa bájné varianty, s virtuálními fantaziemi meziplanetární existence. Nebo si lze zajet do Las Vegas, neřestné karbanické metropole, kde kasina mezi sebou konkurují nabídkou všemožných extravagancí. Například docela autentickým dojmem působící námořní bitvou, která pravidelně probíhá v kolosu Venetian, pokud si dobře vzpomínám.

Na Floridě v Orlandu zahájil provoz tématický park jménem Holy Land Experience – zkušenost ze Svaté země. Vznikla tam kopie Jeruzaléma, archeologicky prý natolik věrná, že dokonce i se stopami velbloudích paznehtů na chodníku. Ale aby nedocházelo k přílišnému obtěžování končetin návštěvníků, vzdálenosti se natolik zmenšily, že od Zdi nářků to je k Via Dolorosa jen pár kroků.

Tento nápad s přesazením ukázky cizí civilizace odněkud z dálav ke značné dokonalosti realizovali Japonci, národ pilných cestovatelů, putovatelů. Však všichni jsme jich mnoho viděli na Karlově mostě, a nejen tam, ověšené kamerami a v ruce praporek, s okem na svém průvodci nad hlavou třímajícím ještě větší znamení, aby se mu ovečky neztratily. Vzdor značným sklonům šmejdit po různých zakoutích planety, velké popularitě se teď těší velepraktický nápad a kalkulace, ukázku oné vzdálené končiny si domu přivézt. Japonci, na rozdíl od jiných národů, mají sice k dispozici hodně peněz, ale horší je to s časem a vzdálenostmi, trmácet se někam hodně daleko za originálem.

Z podrobné zprávy v The New York Times (30.7.2006) se dozvídám o úspěšně prosazované tendenci pohodlného, nevysilujícího, věru post-modernistického poznávání světa. Těchto přesazených tématických enkláv přibývá, jejich výstavba s pečlivým důrazem na maličkostech do posledního detailu přijde na miliardy dolarů, ale zřejmě se to vyplatí, jak potvrzují miliony návštěvníků rok co rok. V Nagasaki, nukleárně kdysi postižené metropoli, , vzniklo malé Holandsko – Huis Ten Bosh – perfektní iluze vesnice sedmnáctého století tam v Japonsku století jednadvacátého. Na bicyklu tam k pronajmutí se rozjet do kraje s větrnými mlýny, podél víc než pěti kilometrů kanálů , a během každoročního festivalu se kochat pohledem na víc než milion tulipánů. Angličtiny znalý zájemce nechť se seznámí s podrobnosti na adrese english.huistenbosch.co.jp.

Velké popularitě se též těší italská vesnice v městě Nagoya, s částečnou replikou Benátek, tam krášlenou kopií Michelangelova Davida z Florencie. Návštěvníci mají k dispozici kanály s gondolami a doprovázeni jsou mocnými zvuky operních arií. Přivítání se jim dostává v japonštině i italštině.

Ve Shima City mají kus přesazeného Španělska – Parque Espaňa, kde se lze seznámit s divokými býky v aréně. U vchodu příchozí vítá perfektní kopie kovového sousoší dona Quijota a Sancho Panzy z Plaza de Espaňa v Madridu.

Takže pak napadá, zda se do něčeho takového pustit i v České republice. Nedávalo by ovšem mnoho smyslu pouštět se do výstavy ersatz Holandska, když originál je k dosažení téměř za rohem. Ale co třeba si vystavět něco od protinožců, z bájného Bali například nebo i dál, kousek Nové Guineje, kam mnoho Čechů věru nezavítá. (Ač jsou výjimky. V Polynésii jsem se seznámil ze Zdenou Ryšavou, pražskou rodačkou, která na Nové Guineji v místě Angoram u řeky Sepiku, končině mnoha krokodýlů a též i občasných lidojedů, vedla restauraci. Prozatím neúspěšně jsem ji přemlouval k sepsání jejích memoárů, třeba s titulem „ Můj život mezi kanibaly – paměti české kuchařky“.)

Přiznávám ale, že vytváření iluze tropů v zimní sezoně by se obtížně dařila.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče