2.7.2016 | Svátek má Patricie






SVĚT: Podivné cestičky dobré vůle

5.2.2016

Není možné, aby někdo konal zlo, leda když zamýšlí dobro. (sv. Tomáš Akvinský)

Čistou pravdu díš, svatý Tomáši, nelze se dost vynadivit jasnozřivosti, s jakou jsi už ve století třináctém formulovat tuto souvislost, již my si po mnoha neštěstích a na prahu snad největší katastrofy dějin neradi a zdaleka ne všichni teprve začínáme uvědomovat. Jen bych ještě něco dodal: hlupák mnoho zla nenapáchá, i kdyby se snažil. Zpunktovat pořádný malér s katatrofálními následky světového rozsahu, inu, na to je už třeba být vzdělanec. Intelektuál. Asiže čím inteligentnější člověk, tím složitější cestu k dosažení dobra je schopen vykonstruovat; čím složitější cesta, tím víc odboček do ztracena, a někde na ní leží i bludný kořen, jehož překročením zamýšlené dobro s tak nápadnou pravidelností zamíří do slepé uličky zla. Pokusme se tedy sledovat klikatou cestičku šlechechtných úmyslů, povšimnout si jejích odboček a křižovatek a určit nakonec i ten ominózní bludný kořen. Určit, ne najít: najít jej nelze, jelikož je smysly lidskými nepostižitelný. Ale o tom dál.

Jsou známa jména lidí ušlechtilých, kteří pro záchranu bližního vědomě obětovali své životy, začež byli povýšeni do řad světců. O účelnosti takové oběti se lze přít, ale ještě zůstává aktem mezi dvěma jedinci, účet je když ne pozitivní, aspoň vyrovnaný: život za život. Mimoto, což nelze dostatečně zdůraznit, se jedná o oběť dobrovolnou. Jiná situace nastává, je-li oběť vynucována mocenským, a snad ještě hůř morálním nátlakem, jemuž kdo se nepodvolí, propadá opovržení; pak je cesta do pekel otevřená. Jakž se děje právě nyní: jsme nedobrovolnými účastníky vývoje, na jehož počátku byla – věřme - dobrá vůle, nestane-li se však ještě něco velmi podstatného, a to brzy, může přinejmenším na půdě Evropy skončit zhroucením západní civilizace. Aniž, nutno dodat, by to našim nezvaným hostům přineslo za mák užitku; je více než zjevné, že má-li zaniknout Západ, zanikne s ním všechno, co u nás hodlali nalézt, ať je to ochrana před násilím nebo jen sytější živobytí. Shrňme tudíž: sebeušlechtilější lidský cit, přežene-li se přes určitý bod, obrací se sám proti sobě, stává se nástrojem vlastní zhouby.

Dobrá vůle nevyvazuje ze zodpovědnosti za zlý výsledek. Nebylo v posledních dvou staletích maléru tak obrovského, aby někdo něco nemyslel dobře, nechtěl někoho či něco osvobodit, svrhnout nějaké jařmo, bojovat za něčí práva, zlepšit něčí životní podmínky, nebo kvůli čemu se ještě tak pořádala všelijaká pozdvižení. Už Robespierre s Dantonem dávajíce stínat desetitisíce hlav se domnívali, že konají cosi záslužného, drahé vlasti prospěšného, než se pod guillotinou ocitly jejich vlastní. I Lenin, Stalin a Mao, zanechávajíce po sobě krvavou stopu milionů, měli na mysli jen samé dobro, dokonce i ten Hitler chtěl vše dobré pro německý národ. Snad sám ďábel věří, že páše jakési dobro; to pak je peklo horší, než si myslíme. Ale i když necháme ďábla stranou: plánovač lepší, spravedlivější etc. budoucnosti sotvakdy vezme v potaz celou šíři alternativ, kudy se může vydat cesta k vytčenému cíli. Obvykle si vybere tu nejoptimálnější, o jiných odmítaje byť i pouvažovat; a má-li tu moc, vnucuje se s ní každému nalevo napravo v dosahu svého vlivu. Paní Merkelová je toho dobrým příkladem, pakli v její mysli nekvasí i něco jiného, co je zatím obtížno rozluštit. Ale to teď vlastně nechci rozebírat.

Je však i jiná, řekl bych metafyzická příčina toho, proč téměř všechny pokusy o nápravu špatností světa s takovou pravidelností končívají karambolem. Proberme se nezaujatě dějinami až někam do dob osvícenských: spatříme defilé dobrých, čestných, poctivých, svobodomyslných úmyslů, a téměř stejné defilé blamáží, katastrof, krvavých revolucí; a bylo-li před revolucí zle, bylo po ní ještě hůř. Jestliže se něco přece jen povedlo, pak spíš mimoděk a nemělo dlouhého trvání... dělo se tak obvyklou lidskou omylností, nebo je v tom nějaká zákonitost? Nejsem právě to, čemu se říká člověk zbožný, a vůbec už ne přívrženec některé z církví; nicméně dávám k uvážení, zdali jízda dějinami až k dnešní bezvýchodné, celoplanetárním zhroucením hrozící situací (v níž záplava uprchlickými davy je pouze částí celého problému) nezapočala tím, že se dědouškové osvícenci spustili Pánbíčka, hodlajíce ho nahradit vládou Rozumu. Ale člověk asi potřebuje cítit nad sebou vyšší, nadpozemskou autoritu, která by brzdila jeho pýchu a šálivý pocit všemoci, aby nevyváděl jak z řetězu utržený. Netušili dědouškové, a při stavu tehdejšího poznání ani tušit nemohli, že jimi vzývaný Rozum má svou třírozměrným vnímáním danou hranici, za niž nepronikne. My už jsme poučenější; víme nebo aspoň můžeme vědět, máme-li o takové věci zájem, že existují a jsou matematicky dokazatelné rozměry vyšší, v nichž – kdoví? - se nalézá i odpověď na rozpor lidského usilování o dobro a pokrok s neodvratnými pády na nos. Snad, když se tak koukám zpětně na tu spoušť, by bylo moudřejší o žádný pokrok neusilovat. Nebo ještě spíš rozlišit dvojí pokrok: vědecko-technický, plně se nalézající v oblasti přístupné našim smyslům, a proto úspěšný, i když následku všech následků také nedohlédneme. A pokrok společenský, o nějž usilovali a usilují intelektuální duchové Západu od vůdců francouzské revoluce přes Marxe až po ideology politické korektnosti, a ještě se nestalo, aby se nedousilovali k monumentálnímu prů...švihu.

I buďme opatrní s pácháním dobra. Dějiny dospěly k osudovému rozhraní; a dospěly k němu přičiněním těch, kdož plni dobrého úmyslu si povyskakovali do sfér lidskému chápání nepřístupných. Rád bych věřil, že jen k rozhraní a ne už za ně, i když přesvědčit se nedovedu. Jestli přece ještě zbývá naděje, hlídejme si ji, proboha, aby nám zase neutekla někam, kde se projektované dobro obrací v sakramentsky nedobrý výsledek, protože opravný pokus, obávám se, nám Nejvyšší Rozhodčí tentokrát už nepovolí. Jest dlužno přitom dbáti určitých zásad:

- Nenaslouchejme těm, jež Písmo nikoli bez důvodu nazývá falešnými proroky. Poznáme je snadno; jsou to ti, kdož nabádajíce k skutkům lásky a humanity nenesou zodpovědnost za nechtěné následky. Stavitel, jemuž spadne projektovaný dům, bude pohnán k soudu. Hostinský, který dá do guláše zkažené maso, z toho bude mít sakramentskou polízanici. Autor všeopravné teorie, filosof, sociolog, literát, často pedagog či kněz, nenese za šeredné výsledky svých doporučení zodpovědnost vůbec žádnou; krátce se otřepe z ostudy a jme se hlásat zase jiný, stejně pošetilý, k stejným koncům vedoucí výmysl. Vše do jedné věty shrnuto: dobře mysleti a dobře činiti jsou dvě různé věci.

- Pouštět z řetězu nevyzkoušená řešení je věc háklivá; pravděpodobnost, že skončí v nepochytatelném reji malérů je mnohonásobně vyšší, než že budou korunována zdarem. Zjistěme tedy včas, kde se nastoupená cesta začíná odchylovat od určeného směru; nestůjme tvrdohlavě na svém, jen abychom si nezadali, nestyďme se přiznat omyl. Nevytvářejme posvátná tabu, neuchylujme se ke způsobům politiků, jimž začíná téct voda do bot (jako například zrovna teď v Německu): jednu, omluvitelnější polovinu příčin přiznat, druhou, varovnější, zamlčet. Jen celé věci docházejí cíle, a vykastrovaná pravda je horší než lež.

- Nestavme nehmotný ideál nad potřeby a zájmy živého člověka, nezaměňujme přání za skutečnost. Neopakujme chybu všech ideologů. kteří vytvořivše nápravnou teorii předpokládali ve vší samozřejmosti, že ji poddaný lid přijme a bude se jí ochotně řídit. Houbeles.

- A nepouštějme ze zřetele, že jsou sféry našim smyslům nepřístupné, v nichž se přesto nalézá díl – nevíme a nikdy vědět nebudeme jak velký – příčin a následků všeho, co konáme. I zůstávejme skromní. Lépe jest věřiti v Pánbíčka s fousama a zlatým kolečkem nad hlavou než si domýšleti, že jsme vší vesmírné pravdy majetníky. Ale o tom už byla řeč.

Nevím, jestli jsem vypověděl všechno, co mě tíží; nejspíš ne. Nevím ani, jestli se příliš nenechávám řídit svým přáním doufaje, že naše civilizace ještě nepřekročila bludný kořen nenávratna. Jestli ne, jestli ještě zbývá cesta záchrany, musíme vědět, že je úzká a každým dnem se zužující; i jest třeba na ni vykročit co nejdřív, odvážně, stejně však i v pokoře a s rozvahou. Jak praví kniha Přísloví Šalomounových: Opatrný vida zlé vyhne se, ale hloupí předce jdouce, těžkostí docházejí.

Hannover, 2, února 2016



Diskuse


J. Kraus
15:41
5.2.2016

K. Janyška
16:55
5.2.2016

J. Kanioková
14:24
5.2.2016

J. Kanioková
16:27
5.2.2016

K. Janyška
17:01
5.2.2016

V. Povolný
11:21
5.2.2016

K. Janyška
17:05
5.2.2016

J. Schwarz
10:46
5.2.2016

K. Janyška
11:01
5.2.2016

K. Janyška
17:14
5.2.2016

A. Alda
10:27
5.2.2016

V. Němec
8:06
5.2.2016

L. Křivan
6:54
5.2.2016

T. Czernin 251
3:30
5.2.2016

L. Křivan
7:08
5.2.2016

V. Běhal
2:51
5.2.2016

P. Maleček
6:51
5.2.2016

P. Han
7:40
5.2.2016

O. Zuckerová
1:02
5.2.2016

počet příspěvků: 37, poslední 5.2.2016 05:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.