9.5.2024 | Svátek má Ctibor


SVĚT: Od legrace ze Strakonic k realitě u sousedů

3.11.2011

Prima vtipná televizní legrace, poněvadž prozatím jen neskutečný surrealismus: vysokánská mešita v jihočeské kotlině, interview s městskými funkcionáři, pochvalujícími si takové náramné výdobytky, k tomu záběry připravených bytů pro brzo se dostavivší mohamedánské nové spoluobčany, moudře preventivně rozlišované na sunnitskou a šíitskou větev islámské, vzájemně si ubližující verze víry.

Od takového surrealismu teď návrat k realismu dost dávné již doby – do roku 1948, dosaženého vítězství, historického triumfu pracujícího lidu. Doputoval ke mně takovýto náramný dokument:

Oběžník.

Místní organisace KSČ, org.č.2 ve Staré Vsi svolává tímto schůzi na den 10.12.1948 přesně v 7 hodin večer ve Starém výboře.

Program:

1./ Hlásiti se kdo by chtěl působiti jako soudcové, profesoři a pod.

2./ členové, kteří by se hlásili jako důstojníci z povolání.

3./ Členové, kteří by se hlásili jako členové SNB.

Mohou to býti jen dělníci neb malorolníci, a mohou míti jen obecnou školu.

Jednatel: Místopředseda:

Krael Heitel v.r.Raimund Koutný v.r.

RAZÍTKO MÍSTNÍ ORGANIZACE KSČ

obeznik

- - -

Tehdy jako osmnáctiletý jsem byl v oktávě dosud nezrušeného klasického gymnázia a rok poté se ocitl v prvním ročníku na studiích práva – toho stalinského, důkladně pepřeného třídní záští, nenávistí jakožto povinnou vlastností správných soudruhů.

Doba hanebná, nic horšího už být nemůže, vzájemně jsme se tehdy pošetile ujišťovali, bez schopnosti imaginace, co že nám Osud koncem století a začátkem příštího tisíciletí začne udělovat – a s možností porovnávat: Komunisté, sice v mnohém svém počínání iracionální, zkázonosní, ale přece jenom zcela morbidnímu fanaticismu nepropadali. Tehdy se sice hodně zavíralo a věšelo, školní mládež, jakož i její pracující rodiče podepisovali petice, jednomyslné rozhořčené požadavky k vykonávání ortelů smrti, ale přece jen smrt nebyla kýženým cílem, ideálem. Sice se vyskytl občasný Pavlik Morozov či Tomáš Frejka, ale nikoliv glorifikace batalionů mládežníků, dobrovolníků, obalených výbušninami, radostně spěchajících k vlastnímu zániku a k pokud možno co největšímu počtu vražděných obětí. Načež se na televizních obrazovkách nyní objeví pyšné maminky takových sebevrahů a velevrahů.

Autor Peter Hammond v knize s názvem Slavery, Terrorism, Islam: The Historical Roots and Contemporary Threat" - tedy o kořenech a současné hrozbězdůrazňuje, že islám není pouhé náboženství či nějaký kult, ale systém veškerého životního počínání. Islamizace začne v okamžiku, kdy je ve společnosti dostatečný počet muslimů, kteří přijdou s požadavkem všelijakých výhod, zprvu převážně náboženské povahy. Jejich zamýšlený úspěch je podmíněn a posléze zaručen politicky korektní, tolerantní společností, ochotné privilegia poskytnout. Tím se začínají otevírat dveře k dalším, množícím se požadavkům. Ty zejména začnou přibývat, na intenzitě získávat s rostoucím počtem a procentem přívrženců islámu.

Pokud nedosáhnou dvou procent celkové populace - prozatím případ USA (0,69%). Austrálie (1,5%), Kanady (1,9%) - prezentují se jako mírumilovná menšina, neposkytují důvod, aby většinová společnost ji pokládala za celonárodní hrozbu. Ve státech s počtem muslimů mezi 2 až 5 procenty výrazně se projevuje snaha o získávání nových stoupenců. Úsilí se zaměřuje především ke kruhům nespokojenců, s pocitem křivdy, autentické či smyšlené. Úspěšně se tak daří v různých ghettech, u uličních gangů a zejména mezi vězni za mřížemi kriminálů. To je případ Dánska (2%), Velké Británie (2,7%), Německa (3,7%), Španělska (4%)..

Po dosažení pěti procent muslimům se pak zpravidla daří uplatňovat svůj vliv v míře neúměrně přesahující dosaženou demografickou hranici. Například při požadavku přípravy stravy podle islámských předpisů (tzv. halal). Tlak na maloobchodní síť, aby se supermarkety podřídily, a výhrůžkami donutit váhající. Rovněž se vykonává ne vždy příliš šetrný tlak na státní orgány, aby souhlasily s uplatňováním zákonů šária ve vyznačených komunitách.Procentuální to případ Švédska (5%), Holandska (5,5%), Francie (8%). Nejen ve Francii již vznikly enklávy se stoprocentním složením obyvatelstva výlučně muslimské víry.

Když se docílí 20 procent – což dosud není případ ani jedné západoevropské země – v takovém prostředí se tvoří a řádit začínají džihádisté, jejich ozbrojené tlupy. Zapalování křesťanských chrámů, židovských synagog, s občasným zabitím. Ve státech s muslimským obyvatelstvem nad 50 procent (Malajsie – 60%; Súdán – 70%) se prosazuje totální aplikace šárii, s občasnou genocidou a zvláštním zdaněním pro přežívající zbytky nevěrců.

V současné době na světě je jeden a půl miliardy muslimů – což je trošku víc (22%) než jedna pětina všeho lidstva. Zásluhou značné – v průměru údajně dvojnásobné – porodnosti se muslimům koncem tohoto století podaří dosáhnout absolutní početní většinu na této planetě. Zalistováním ve scénáři katastrof, při porovnávání ponurých alternativ, prognoza Bernharda Lewise, profesora na univerzitě v Princetonu, považovaného za znamenitého znalce muslimského světa, jeho mentality, kapacity, ambicí, mi připadá být ta nejpravděpodobnější: koncem tohoto století většina Evropy bude muslimská a původní křesťanská hodnotná civilizace pohřbena bude.

- - -

Evropa nyní dost k nepoznání – však postačí se vydat na turistickou procházku. Pár kroků od vyhledávaných historických památek se vstoupí do paralelního světa, kde žena si netroufne vyjít na ulici s nezabalenou hlavou. Muslimská ghetta ovládaná náboženskými fanatiky. Ve Francii polovina muslimů se netají svou primární loajalitou k islámu a nikoliv k nové adoptivní vlasti. Ve Velké Británii rovněž třetina se hlásí k ideálu jednotné vlády kalifátu nad celičkým světem.

Přibývá rekordní počet jak mešit, tak i věřících, zásluhou mohutné rozmnožovací výkonnosti islamistů. Přívrženci islámu vynikají nejen svým počtem, ale i důrazem na vlastní sensitivity – citlivosti, háklivosti, jakož i domáhání se respektu – trumfy to k nepřebití, v přemnoha podobách. Například požadavky o státním uznání jejich náboženských svátků, závazných pro celý národ.. Ve Francii se učitelům doporučuje, aby se žactvu nezmiňovali o autorech, na něž sensitivní muslimové jsou alergičtí (Voltaire, Diderot například). Z těchže důvodů nejen ve Francii se vyhýbat jakékoliv zmínce o holocaustu.

Agresivní sebevědomí početně mohutnící menšiny, v kontrastu s pateticky ochablou ochotou většiny původních Evropanů se vůbec ozvat. Dopad dědictví Chamberlainova druhu uvažování je už ke spatření v obrovských obludných dimenzích.

Nejen usmiřovačky, jednostranné ústupky, racionalizace, směšně nerealistické presumpce neškodných úmyslů parazitujících vetřelců, kteří se netají svou dychtivostí naivnímu dekadentnímu Západu podříznout krk

Liberální media poskytují značně prostoru imámům, fanatickým duchovním,

zásluhou britské televize nejednou vídáme hloučky nasupené, zlověstně se tvářící i počínající islámské mládeže, v rukou plakáty s jednoznačnými hrozbami, požadavky jako ZABÍT KAŽDÉHO, KDO URAZÍ ISLÁM, UŘÍZNOUT HLAVU KAŽDÉMU, KDO ISLÁM URAZÍ, ISLÁM BUDE VLÁDNOUT CELÉMU SVĚTU, PRYČ DO PEKLA SE SVOBODOU. Demokratické státy ovšem respektují demokratická práva svých tuze nedemokratických nepřátel. Jsme svědky dobrovolného si nasazování chomoutu, navlékání svěrací kazajky, s předstíráním či dokonce autentickým dojmem, přesvědčením, že nic takového se přece neděje. Morbus chamberlaini již v pokročilém stádiu směrem k sebedestrukci, zposlušnění dosavadní původní většiny národa, jenž se stává sebecenzorem, vlastním drábem. Nejen přehlížet, promíjet, omlouvat slova a činy svých nepřátel, ale pořádně zatočit s nemnohými opovážlivci – dosud se ještě občas najdou – kteří odmítají kapitulovat, stále s kuráží se ozvat proti skutečnému stavu dost již sebevražedné reality.

Michelle Malkin, kurážná publicistka filipínského původu, si troufá charakterizovat islám jako náboženství ustavičného rozhořčení, morálního popuzení, pořádného vzteku. Výtečná výhoda být sensitivní, takto jsem nazval jeden ze svých článků. A jakákoliv troufalost se jen trošku kriticky vyjádřit o islámu je zatracována jako zločinný prohřešek "islamofobie".

Zločin blasphemy ("rouhání, vyjádření značné nevážnosti vůči Bohu, svatým osobám či věcem") hrozí nejen provinilcům mezi příslušníky islámské víry, úchylkářům, odpadlíkům, ale komukoliv, kdo se o mohamedánství nikdy nezajímal. I jemu hrozí utnutí hlavy.

V Rakousku – v zemi s tradicí úspěšné hrdinné obrany Vídně v roce 1683 v ottomanském obležení - takto se provinila občanka Elisabeth Sabaditsch-Wolff spácháním "nenávistné řeči" (hate speech), "předpojatým podněcováním" (prejudicial incitement), poněvadž si troufla kritizovat islám a šáriu, středověký kodex krutých právních předpisů.

Většího mediálního ohlasu se dostalo penzistovi Helmutu G. ve Štýrském Hradci, poněvadž si na svém pozemku při sekání trávy troufl prozpěvovat, trošku si jodlovat. Tím popudil mohamedány na sousedním pozemku s mešitou, ze které během modlení okolí ohlušují reprodukované lkavé zvuky muezína. Muslimové za plotem si takovou konkurenci nenechali líbit a podali na jodlujícího Rakušáka trestní oznámení za "hanobení islámu" – ano, ona výtečná islamofobie, trumf k nepřebití.

A soud se skutečně konal! Obviněný provinilec se marně bránil, že nemínil urazit islám, miliardu věřících, Alláha či Mohameda. Nicméně byl odsouzen za "pohrdání náboženskými symboly a omezování náboženského vyznání", do kriminálu nemusí, ale pokutu 800 eur čili ekvivalent hodně tisíc českých korun zaplatit musí.

Obránci Vídně v roce 1683, Eugen Savojský, aby se v hrobě obraceli.

Ve Strakonicích mešita 80 metrů vysoká ztopořena dosud není. Ale třeba dřív než později se tak věru stane. Pak pětkrát denně pěkně na kolena a konformní ustrašenou hlavou se koberečku na modlení dotýkat, mumlat požadované důkazy loajality a případně přemýšlet, zda budoucnost bude vyžadovat nějaké ještě potupnější nesmysly.

K O N E C