... a jisté nejmenované mocnosti

Tak to se tedy šedivým mužíkům nepovedlo, hahaha. Americká obrněná kolona projela kraji českými za velikého vítání, jásání a hvězdnatými prapory mávání, sami Američané se nestačili divit tak nadšenému přijetí a já sám, abych se přiznal, taky ne. Jako ostatně málokdo, co tak čtu a slyším ze země předků svých. Ale vy jste třeba hned neporozuměli, koho míním těmi šedivými mužíky: jsou přece, jak známo, mužíci zelení, kteří se v zájmu cizí mocnosti někam vetřou, nikdo je nezná, nikdo se k nim nehlásí, ale střílejí, vsi a města okupují, hranice zemí násilím posouvají. A jsou také mužíci šediví, kteří v témže zájmu jen tak nenápadně morálku podrývají, veřejné mínění ovlivňují, až… no, většinové podpory asi nedosáhnou, to tak rychle nejde, ale až vzbudí v každém jednotlivém občánkovi zdání, že jeho názor, byť i většinový, je jaksi neřádný, s jakým je lépe se moc nepředvádět. Podaří-li se to, mohou nastoupit mužíci zelení. Nebo ani nastupovat nemusí, země už padne do náruče nejmenované mocnosti sama.

Ale abych snad trochu upřesnil vstupní větu: nelze říci, že by se šedivým mužíkům vůbec nic nepovedlo. Zabránit průjezdu americké kolony nebo jej aspoň vážněji narušit arciť nedokázali, v tom přecenili svůj vliv na českou společnost. Zaset však do ní pocit marnosti, osamělosti, názoru, jejž je moudřejší si nechat pro sebe, v tom postoupili dosti daleko. Kdyby nechali kolonu kolonou a ještě nějaký čas zavalovali mediální prostor svými tirádami, kdoví. Naštěstí nemají země české společnou hranici s onou výše dotčenou mocností, aby to dopadalo jako na Ukrajině, zpochybnit však příslušnost k obranným a hospodářským svazkům Západu by pro začátek také stačilo. Pak… pak… jen se neukvapovat jako s tou kolonou a pěkně počkat, až dostatečně znejistěná občanská většina přestane klást odpor. Není to ostatně nic nového ani mimořádného; téže metody už dlouho a se zdarem užívají mužíci politicky korektní, o nichž také nikdo neví, odkud se berou a v čem spočívá jejich moc. Výsledky občasných průzkumů v západoevropských zemích ukazují většinu mezi sedmdesáti a osmdesáti i více procenty těch, kdož mají svůj samostatný názor, ale zdáhají se s ním vystoupit na veřejnosti, aby nebyli za populistické, pravicově radikální, xenofobní a jiné takové psy. Existuje-li přímá vazba mezi šedivými a korektnostními mužíky… obtížno soudit. Metoda ale je po čertech podobná, vysoce účinná, prozrazující zkušenost a profesionalitu; i jest lépe býti nad běžnou míru podezíravý, než přespříliš důvěřivý.

Naštěstí se šediví mužíci ukvapili, pokládajíce čas za uzrálý k přehození výhybky v zemích českých. Dostali za vyučenou tak parádně, až se srdce směje, opravdu, už dávno mě nedošla ze staré vlasti tak radostná zpráva. A nezůstalo jen při ní. Také česká zahraniční politika se probrala z ustrnutí; spatřujíc až do té chvíle jediný smysl vztahů s papalášskými vládami ve všelijakém byznysování, provedla nyní půlobrat k Havlově politice lidských práv, jinak řečeno začala znovu rozlišovat mezi režimy demokratickými a darebáckými. Dobré je to, dobré. Teď ještě co s tím dál, jelikož každý takový impuls lze rozvinout, nebo také promarnit. Byla by zde například ta výše nejmenovaná mocnost, vydržující si dle potřeby šedivé mužíky v zemích, o nichž předpokládá, že situace dosud nedozrála k zásadnímu obratu, a vysílající zelené mužíky tam, kde dle jejího soudu už dozrála. Otázka zní: máme z ní mít strach? Jestli ano: jak velký? Podcenit její sílu a chuť k výboji by bylo nerozumné. Přecenit neméně.

Všimněme si dvojí skutečnosti. Vyhlásilť vladař oné nejmenované říše Západ za nepřítele; i víme konečně, na čem jsme. Vysoce převážná část české veřejnosti potvrdila v tom rozruchu kolem americké kolony svou příslušnost k Západu; a je-li dle slov zmíněného vladaře Západ nepřítelem jeho říše, je i naším nepřítelem, neboť jednostranné nepřátelství neexistuje, třebas i mnozí předstírali, že ano. V tom případě přestávají být šediví mužíci pouhými žvanily, postoupivše do kategorie agentů nepřátelské mocnosti, a mělo by s nimi být tak i nakládáno, na stupeň společenského zařazení nehledě. To tedy zaprvé.

Zadruhé… jaká vůbec je síla oné zmiňované mocnosti? Nač stačí a nač ne? Rámusu, pravda, nadělá dost. Její bombardéry se na chlup přibližují hranicím západních států vytvářejíce nebezpečné situace, její ponorky šmejdí mezi ostrůvky švédského příbřeží, jako by si nepřála ničeho víc než vyprovokovat velkoplošnou válku. Jak je pravděpodobná? Nechtěl bych se oddávat nemístnému optimismu, ale kdybych byl samoděržavným vládcem s výbojnými úmysly, nečekal bych, až se Západ vzpamatuje z iluzí o… dejme tomu poněkud obtížném partnerství, ale udeřil bych hned a plnou sílou. To se ale neděje. Už pomalu rok uplývá od začátku těch mazců na východní Ukrajině a je to pořád stejné, jednou postoupí o kilometr ten, podruhé onen, zjevně zelení mužíci svému úkolu nedostačují a čím dál bezostyšněji se do té mely mísí pravidelné jednotky oné mocnosti… nevím. Jestli si samoděržavný vládce umanul připojit východní Ukrajinu ke své říši, daleko se s tím nedostal. Jestli měl v úmyslu udělat z Ukrajiny svůj vazalský, ve všem všudy závislý stát, dosáhl jen toho, že její obyvatelé, nevědoucí donedávna jsou-li Ukrajinci nebo spíš Malorusové, se stmelili v jeden národ. Je-li lidský houfec národem, pozná se podle toho, že je pro svou existenci ochotný k obětem, což tedy Ukrajinci jsou. To na rozdíl od… avšak zdržím se nevhodných připomínek.

Dále: dostává se ona nejmenovaná říše nejen do čím dál tísnivější izolace, ale jsouc závislá na příjmech z exportu ropy a plynu i penízky jí pomalu docházejí. Také to by si žádalo urychleného rozhodnutí: buď nechat marného vypínání, co jsme si, to jsme si, což by Západ jistě s úlevou přijal. Nebo to, k čemu se zdá směřovat všechno to evropských břehů oblétávání a ponorek šmejdění: k válce. Má na ni moloděc? Jeho síly jsou ovšem značné: milion knechtů ve zbrani čítají jeho voje. Jiná věc je, nakolik použitelných. Zprávy hovoří o čtyřiceti až padesáti tisících ozbrojenců soustředěných na ukrajinské hranici k podpoře zelených mužíků… není to nakonec vše, čím moloděc disponuje? Protože kdyby to mělo dojít tak daleko, nebyla by z toho válka třicetiletá s halapartnami a arkebuzami, nýbrž střet vyžadující obsluhu technicky vysoce náročných systémů, k nimž ovšem nelze postavit každého z děrevni za uši vytaženého Ivánka. S tím srovnejme, o čem už byla řeč v jednom z předchozích článků: jednotky sestávající z ubožáků, kteří se nedokázali ani vypodplácet z povinné vojenské služby, ani se jí vyhnout poukazem na chorobu skutečnou či předstíranou. Opilství, nezodpovědnost, nechuť až strach projevit sebemenší iniciativu bez příkazu vyšších a nejvyšších šarží. Morálka podrytá našemu chápání se vymykajícím terorem tzv. dědovščiny, nezastavujícím se před zmrzačením až i smrtí týraného rekruta. Mizerně placený důstojnický sbor, z nějž utíká, kdo něco použitelného umí, a zůstávají jen tupí, nevzdělaní lampasáci… a tak dále. S takovým materiálem by se chtěl vládce pustit v boj proti Západu, jakkoli ukolébaného zdáním čtvrtstoletého míru, jakkoli rozklíženého poraženeckou teorií politické korektnosti? Hm.

Ale třeba je všechno jinak. Máme proti sobě, jako už tolikrát v dějinách, říši jednoho muže. Stíhaného, jako také už tolikrát v dějinách, při vší jeho moci nepotlačitelým komplexem méněcennosti - jest totiž mocný vládce, podobně jako kdysi Napoleon Bonaparte, postavy podměrečné. Kdo je sám sebou nejistý, rád se producíruje; a všimněme si všech těch polonahých, svalnatých póz, těch gerojských kunstštyků, co jich předvádí náš nejmenovaný moloděc. Dost možná spadají do téže kategorie i jeho válečnické pózy, z nichž pak máloco bývá, leda válka-neválka kde si to může dovolit, a i tam s výsledkem, řekněme, všelijakým. Což by mohlo být útěšné. Dějiny se však málokdy chovají, jak je od nich očekáváno; i může se stát, že přehodí vládci se sklonem k producírování výhybku z k skutkům už opravdovým, s miliony obětí na životech a rozsáhlou destrukcí materiální i morální. I buďme bdělí a ostražití, neboť nevíme, jaký žert mají v rukávu potměšilé dějiny, jimž jsou všichni mužíci šediví i zelení, ba i mocní vládcové jen figurkami jejich hry, jež mohou každou chvílí jak postrčit k velkolepým tahům, tak i smést ze šachovnice.

Hannover, 3. dubna 2015

**************************************************
Jestli se nic nezmění, pak koncem dubna vyjde kontroverzní kniha Luďka Frýborta
POD ZNAMENÍM PŮLMĚSÍCE s podtitulem Příběhy z Evropy pod vládou islámu.
Jde o román – politickou sci-fi z blízké budoucnosti. Donedávna se možnost převládnutí islámu nad jinými kulturami zdála iluzorní. To se změnilo, když západní politika, formovaná idejím multikulturalismu oddanými elitami, připustila velkorysé přelévání islámského živlu do svých zemí. V historických převratech neudávaly směr smírné většiny, ale radikální menšiny. Tak, obává se autor, tomu bude i tentokrát.
Aby kniha mohla vyjít, prosí vydavatel o podporu. Podrobnosti na této stránce.